Cvičíme podle TARTu LXXXVIII. (Pes přítel člověka, 5/2009, str. 16)
Cvičíme podle TARTu LXXXVIII.
Velmi častým dotazem, který se objevuje na stránkách naší webové poradny, je pořízení si druhého psa k prvnímu,
který už je "vycvičený". Mnohokrát slýchávám, že: "Až si pořídím druhého psa, bude mnohem lépe vycvičený, než ten první.".
Praxe však ukazuje, že ne vždy se kýžený výsledek dostaví. Často na takové sebevědomé tvrzení odpovídám větou: "Važ si svého
psa, ještě mnohokrát si na něj vzpomeneš!". Ostatně historie hovoří zcela jasně. Je jen opravdová hrstka zkušených psovodů,
kterým se podařilo připravit několik psů na špičkovou úroveň. Většina z nás už nikdy nezopakovala takové dobré výsledky, jako
se psem prvním. Zkusme si rozebrat, kde děláme ty základní chyby.
Když jsme začínali s výcvikem svého prvního psa, byl sám a vazba na nás byla prvním předpokladem pro úspěch. Přibereme-li
mladého psíka, jsme přesvědčeni, že společnými vycházkami ten mladý mnohé získá a naučí se od staršího. Jenže ouha, volání
přírody je silnější, a tak mladý neposeda si začne vytvářet kontakt na svého staršího kamaráda a my jdeme pěkně stranou.
Myšlenka, že společná vycházka jim oběma může jen prospět je sice správná, ale prospívá jim jen k získání kondice a
socializace. Oba psi se spolu pěkně proběhají, ten mladý se pokouší toho staršího neustále něčím obtěžovat a malinko ho
"mordovat", my z toho máme radost, jak ten starší toho mladšího pěkně přijal do smečky, a jsme v tom až po uši. Za vše vždy
může ten starší, protože "už by měl mít rozum", tak okřikujeme pouze jeho, ten pak začne malinko žárlit, protože to
nespravedlivé protežování toho rozmazleného fracka okamžitě vycítí a začne ho malinko po svém "přivychovávat". My jsme
spokojeni, protože i přivolání obou pěkně funguje, starší reaguje a mladý se přidá a tak ukolébáni tím, jak vše pěkně
postupuje dospějeme až k okamžiku, kdy si vyrazíme na společnou vycházku a začátky "výcviku" s tím mladým odděleně.
A najednou zjistíme, že nás psík naprosto ignoruje, stále někoho hledá, o soustředění si můžeme nechat jen zdát, a tak
lehounko přitvrdíme na nepodmíněných podnětech, protože jsme zvyklí, že starší pes poslouchal na slovo, a ten prcek si z nás
srandu dělat nebude.
Ještě horší chybou je vzít oba společně s tím, že staršího někde uvážeme a v jeho blízkosti začneme "cvičit" toho mladého.
Ten starší na úvaze řve jak pavián, protože se jeho milovaný páníček začne věnovat tomu drzému spratkovi a jeho si nevšímá.
Ten mladý se samozřejmě stále otáčí za kamarádem a chce si jen hrát a lítat, a tak opět nastoupí nátlak a zvyšování hlasu
a vše se nám hroutí jak domeček z karet. Nějak rychle jsme zapomněli, co bylo příčinou úspěchu u prvního psa. Společné
vycházky jen ve dvou, budování kontaktu mezi psem a psovodem, všechny počáteční povely v naprostém klidu a v prostředí,
kde nás nikdo nerušil, a pak teprve postupné přecházení na rušivé vlivy s vybudovanými základy.
Z toho, co jsem popsal, jasně vyplývá, že vycházky ve třech připadají v úvahu až se dvěma vycvičenými psy. I zde je třeba
dodržovat několik hlavních zásad. Nikdy nechválíme jednoho psa před druhým, v nejbližším okamžiku mu ten druhý tu vaši přízeň
vrátí. Povely omezíme pouze na přivolání a zkracování vzdálenosti pobíhajících psů. Se jmény si nemusíme lámat hlavu, stejně
oba dva reagují na intonaci vašeho přivolání. Jistý problém nastává, když připneme oba psy na vodítko a chceme je vést
u nohy. Ten starší si většinou vynucuje být u nohy psovoda blíž. Ideální je mít rozdvojku a vést psy na vodítku před sebou,
pak se tomu postrkování elegantně vyhneme.
Při mé výcvikové praxi se mi mnohokrát stalo, že jsem měl v kotcích i několik psů najednou, většinou v dobách dovolených,
kdy kolegům neměl kdo se o psa postarat. Dělal jsem to rád, ale dopředu jsem věděl, že za tu dobu nic pořádného ve výcviku
neudělám. Nikdy jsem neměl to srdíčko vzít na vycházku pouze toho svého psa a ostatní nechat v kotci. Chodil jsem na
procházku i se sedmi psy najednou a byla to opravdu rozmanitá smečka. Několik ovčáků, dobrman, boxer, německá doga, a to
ještě namíchané feny a psi. Byli to všechno psi s lepším než základním výcvikem a všichni měli velmi slušnou ovladatelnost.
Nikde po celou dobu vycházky jsem nemusel přecházet silnici, a pokud už jsem chtěl vyrazit do lesa, kdy jsem přes silnici
musel, pak stačil pouhý povel "stůj" a všichni zůstali stát, než přišel vycházkový povel "dem", pak teprve vyrazili na druhou
stranu. Byl jsem v té době mladý a tak trochu pyšný na to, že mě taková smečka respektuje, a vychutnával jsem si ješitně
obdivné pohledy náhodných chodců, kteří doslova zírali, jak je mám v ruce. Inu, jak říkám, mladý ješitný blbeček, dnes už
bych to neudělal ani náhodou.
Vzpomínám si při této příležitosti na příhodu, která se mě přihodila na jedné takové vycházce. Kráčel jsem lesem, přede mnou
pobíhalo sedm psů a najednou proti nám myslivec. "Kde jsou ostatní od těch psů?" vyrazil na mě s otázkou. "Nejsou, jdu sám,"
odpověděl jsem. "No, ty jsi se snad zbláznil! Stačí jeden zajíc a nikdy už je neuvidíš, na to vsadím výplatu." Tak jsem mu
předvedl jeden z mých parádních kousků. Stáli jsme na pěšině, od níž se svažovala dlouhá stráň zarostlého lesa. Sehnul jsem
se pro první klacek, který se válel na cestě, a zavolal: "Kluci, aport". Celá smečka se přiřítila a dychtivě čekala na
odhození. Hodil jsem ten klacek dolů s té stráně a všichni okamžitě vyrazili za ním. Když byli asi v polovině cesty, tak
jsem hvízdnul na prsty. Celá ta řítící se tlupa začala šlajfovat, tedy brzdit, obrátila se a vrátila se zpět ke mě. Nikdy
nezapomenu na ten výraz toho myslivce. Stál s otevřenými ústy a pouze z něj vypadlo: "Ty vole, ty jsi snad z cirkusu ne?".
Šli jsme potom spolu pěkný kus cesty a on mi vyprávěl, že má kokra a bojí se ho brát sebou do lesa, protože ho nemůže pustit
na volno, vždy mu prý uteče a on se vrací domů jen s vodítkem. Pes dorazí až za několik hodin. Od té doby se zdravíme a jsme
dobří přátelé. Jo a abych nezapomněl, toho kokříka jsem mu pomohl zmáknout a mnohokrát pak běhali společně s mojí čubinou,
když jsme se potkali v lese. Odpusťte mi tu vzpomínku, ale chtěl jsem na ní demonstrovat, jak bylo důležité, že každý z těch
psů byl vycvičen zvlášť, a proto ta ovladatelnost i ve smečce.
Snad tento kratičký článeček přispěje k návodu jak postupovat při pořízení nového psíka a jeho zařazení do výcviku. Na úplný
závěr bych dodal: vždy jsem měl pouze jednoho psa a druhého jsem si pořizoval až tehdy, kdy ten první odešel. Jak už jsem
napsal výše, nikdy bych neměl na to odejít s jedním psem, zatímco ten druhý o to žadoní v kotci.
