Cvičíme podle TARTu LXXXVII. (Pes přítel člověka, 4/2009, str. 18)
Cvičíme podle TARTu LXXXVII.
Všichni máme jistě v živé paměti ten okamžik, kdy předsednictvo ČKS svým rozhodnutím zrušilo tzv. pětistovák.
Zvedlo to na stránkách našeho časopisu výměnu názorů a byli jak zastánci, tak odpůrci tohoto rozhodnutí. Co vedlo výcvikovou
komisi k takovému závěru? Byly to jistě nevalné výsledky na těchto soutěžích a potažmo velmi nízký počet startujících
závodníků.
Je nad slunce jasné, že početní převaha těch, kteří startují v kategoriích podle IPO řádu nebo řádu SchH, je veliká. Možnost
postupu na evropskou, či světovou špičku je samozřejmě velmi silný argument, proti kterému se dá jen těžko něco namítat.
Zvážíme-li, že vyhrát národní mistrovství je vlastně jediný vrchol, kterého lze podle národního zkušebního řádu dosáhnout,
může to být pro někoho docela málo. I s tímto argumentem lze s výhradou souhlasit. Když však píši s výhradou, měl bych hned
vysvětlit proč. Výkony, které tito psi podávali, byly obrovským přínosem pro chov všech služebních psů. Štěňata z vrhů po
těchto psech (a samozřejmě i fenách), měla předpoklady pro další úspěšný výcvik, a v tom je třeba vidět význam těchto přeborů
ve výkonu.
Ta hrstka odpůrců ovšem měla především na paměti tradici našich "mistráků" a jména vítězů, která pro naši kynologii stále
mají obrovský význam. Na výkony našich psů se jezdili s obdivem dívat kynologové z celého světa. První poválečné mistrovství
se konalo v Jablonci nad Nisou v roce 1948 a vyhrál ho Jan Ditrich z Přerova s Dolly Steiger. To poslední "opravdové" bylo
v Doksech v roce 1981. A nyní bych mohl jmenovat dlouhou řadu jmen, která dávala příklad nám tehdy mladým psovodům. František
Červenka, Konrád Mischko, Václav Schober, Standa Skála, Jarda Kostka, Ivana Lazecká, Pepa Melek, Břéťa Ťujík a celá řada
dalších. Ti, které jsem jmenoval, vyhráli mistrovství několikrát po sobě. Franta Červenka snad desetinásobný mistr republiky.
Nejvíc účastí na přeborech republiky měl Jarda Hnízdil z Berouna, startoval s několika psy asi dvaadvacetkrát. To je skoro
nezopakovatelný výkon.
Zkrátka, byla to jména, které znal každý, kdo se jen trochu o výcvik zajímal a měl ty ambice, něčeho v kynologii dosáhnout.
Mě, kdyby tehdy někdo vzbudil o půlnoci a zeptal se, kdo vyhrál mistrovství republiky v tom kterém roce, mohl jsem mu
jmenovat vítěze i se psem a po kom ten pes byl. Dnes nevím, kdo vyhrál mistrovství před dvěma lety, což není dáno postupující
sklerózou, ale tím, že výkony požadované na psech lze vidět skoro ve stejné kvalitě 50x za rok na každé vyšší soutěži. Tolik
je dobrých psů na této úrovni. Ať mi prosím vítěz promine.
Zrovna tak, jako jsem jmenoval závodníky, mohl bych jmenovat i pány rozhodčí, kteří tyto výkony posuzovali. Co jméno, to
pojem. Jan Skuhrovský, Míla Filip, Standa Čaban, Josef Vladyka, Jarda Spilka, Karel Němec, Franta Svoboda a celá řada dalších
vynikajících odborníků. Z těch, které jsem jmenoval jako závodníky, se postupem doby stali vynikající rozhodčí, a tak tradice
požadavků na vysoké výkony psů i psovodů se předávala z generace na generaci.
A teď bych měl vysvětlit, proč jsem celý tento úvod napsal. Před dvěma roky se podařilo díky úsilí několika vynikajících
výcvikářů a rozumnému přístupu funkcionářů ČKS obnovit tradici "pětistováku". Mohli bychom zvolat: "HURÁ!". Jenže, pokud jsme
udělali první krok, musíme udělat i druhý, jinak, tak jak jsme začali, tak brzy skončíme. Kamenem úrazu nejsou závodníci
anebo výkony psů, tím hlavním problémem jsou rozhodčí. Velkou vinu měli už na prvním zániku a teď jsou na nejlepší cestě
zastavit "pětistovák" podruhé.
Byl bych velmi nerad, aby si má slova někdo vyložil jako zlehčování anebo podceňování stávajících rozhodčích, kteří tuto
soutěž posuzují. Chci tímto článkem jenom upozornit na nebezpečí celého postupu. Už na kvalifikační soutěže jsou vysíláni
rozhodčí, kteří sami nikdy podle "pětistováku" nestartovali. To je totiž podmiňující nutnost. Nemá-li takový rozhodčí své
vlastní závodnické zkušenosti, nikdy nemůže výkony startujících psů objektivně posoudit. Je to naprosto stejné, jako kdyby
někdo přišel za mnou a požádal, abych jim posoudil závod třeba v agility. Každý závodník, který tento sport dělá, byť jen dva
roky, by okamžitě poznal, že ho posuzuje někdo, kdo o tomto systému práce nemá ani tuchy. Druhý obrovský problém je v tom,
že tito rozhodčí posuzují cviky "pětistováku" podle kritérií pro posuzování soutěží podle mezinárodního zkušebního řádu IPO.
To je samozřejmě základní chyba, a pokud chce výcviková komise ČKS udržet dobře rozjetou věc, musí okamžitě svůj postup
přehodnotit, jinak je celá započatá práce naprosto k ničemu. Je zde diametrálně odlišné posuzování pachových prací,
poslušnosti i obrany. Zde vždy musí být na prvním místě výkon a až potom teprve přesnost provedeného cviku či disciplíny!
Budeme-li na stopách postihovat úplně bezvýznamné prkotiny, které s prováděním obtížné pachové práce nemají nic společného,
nikdy nedostaneme výkony psů tam, kam je dostat chceme. Skoro to samé platí o cvicích poslušnosti. Značkování na dálku,
žebřík, vysílačka, štěkání na dvacet kroků a ostatní disciplíny, jsou tak fyzicky a psychicky náročné, že nelze postihovat
každé sebemenší nepřesnosti. Při hodnocení obrany je třeba vidět na prvním místě vitalitu a temperament psa, ovladatelnost,
samostatnost, ochotu k práci a chuť bojovat. Přesnosti při pouštění musí zůstat až na posledním místě. Nikdy by se před psa,
který razantně kouše, ale méně ochotně pouští, neměl bodově dostat pes, který je na tom opačně. Apeluji proto na celou
výcvikovou komisi ČKS, aby přistupovala k tomuto úkolu naprosto zodpovědně, nebála se přehodnotit některá svá současná
rozhodnutí a včas přeobsadila do funkce rozhodčích na výběrové a především finálový závod v "pětistováku" takové rozhodčí,
kteří s touto prací mají osobní zkušenosti a za sebou několik startů na těchto závodech. Pokud se to podaří, můžeme si po
určité době opět vychovat špičkové závodníky a z nich i vynikající rozhodčí. Potom si budeme moci společně říci, že jsme pro
budoucnost pracovní kynologie udělali dobrý kus práce. Zde už bude to "HURÁ" opodstatněné.
Přeji všem závodníkům a nejen těm, kteří budou startovat v kategorii podle národního zkušebního řádu, do nastávající sezóny
mnoho závodnického štěstí a jen samou radost z výkonu svých čtyřnohých kamarádů. Výcvikové komisi pak přeji, aby měla
šťastnou ruku při výběru rozhodčích na všechny závody, které nás čekají.
