Hlava německého ovčáka Výcvik psa
archiv článků s kynologickou tématikou
Cvičíme podle TARTu LXXXII. (Pes přítel člověka, 8/2008, str. 24)

Cvičíme podle TARTu LXXXII.

Speciální kynologický svaz TART pořádal na jaře tohoto roku dva vrcholové závody. 2. - 4. června Mistrovství republiky obranářů v Rakovicích a 23. - 25. června závod "O pohár Kristýny" v Hrádku nad Nisou. Oba tyto závody byly organizačně zajištěny opravdu na vysoké úrovni a všichni zúčastnění, ať už závodníci anebo diváci, mohli být na výsost spokojeni.

To, že je na "tarťáckých" závodech vynikající parta lidí, opravdu zapálených pro stejnou věc, jsme si už za léta trvání této organizace zvykli a tato vnitřní atmosféra našich závodů přivádí do našich řad stále nové členy. Ostatně již čtrnáct let zaznívá na závěr našich akcí okřídlený slogan, že: "Dobrou partu najdeš v TARTu." Kde je na cvičáku dobrá parta lidí, tam se i dobře pracuje, a kde se dobře pracuje, musí být také dobré výsledky. Ale přestaňme se plácat po zádech a podívejme se, kde se dá naše práce ještě v mnohém vylepšit.

Z výsledkových listin obou závodů je patrné, že máme před sebou ještě mnoho práce. Je několik disciplín, které dělají závodníkům nemalé obtíže. Na prvním místě je zcela bezkonkurenčně noční avizace. Tato disciplína je pro služebního psa, využívaného v praxi, naprosto nezbytná. Úkolem psa je upozornit tiše psovoda na ukrytého pachatele, který číhá v záloze na trase pochůzky. Proč je právě tato práce zatížena tolika nulami v bodovém hodnocení? Je to vina špatného povelu psovoda, který nedostatečně motivuje psa k ostražitosti při provádění úkolu? Ztrácejí naši psi vrozenou pozornost a ostražitost ke svému okolí? Neznají psovodi dostatečně reakce svého psa a přehlédnou jeho reakci na ukrytou osobu? Chybí kvalitní metodika k přípravě psa na tuto činnost? To jsou otázky, kterými se musíme zabývat při nácviku této tak důležité disciplíny.

Na druhém místě v počtu zadaných 0 jsou bezesporu dvě disciplíny neméně důležité v praktickém využití služebních psů. Jedná se o průzkum přírodního terénu a vyštěkání ukrytého pomocníka a o průzkum určeného objektu s označením pachatele. Nemusím jistě vysvětlovat rozdíl mezi vyštěkáním a označením. Nebo raději ano. Při vyštěkání je požadováno, aby pes nalezenou osobu v terénu vytrvale vyštěkával až do přímého příchodu psovoda. Při označení osoby ukryté v objektu je lhostejné, zda nalezenou osobu pes vyštěká anebo napadne. I střídavé štěkání a napadání je povoleno.

A nyní se podívejme na chyby, které se opakují už řadu let. Psi nejsou naučeni systematicky a plánovitě prohledávat určený prostor. Jejich pohyb terénem je chaotický a mnoho psů má tendenci běžet k ukrytému pomocníkovi rovnou. Při nalezení pomocníka v přírodním terénu má část psů snahu okamžitě napadat, další sice několikrát zaštěkají, ale poté ztrácí o nalezeného pachatele zájem a buď přestanou štěkat anebo se vracejí k psovodovi. Psovodi se dopouštějí chyb v tom, že dávají v terénu příliš mnoho povelů, které s povelovou technikou zkušebního řádu nemají nic společného, jsou při zadávání povelů příliš hluční, a pokud jejich pes začne vyštěkávat, vyrážejí bez povelu rozhodčího směrem k pomocníkovi. Při označení v objektu se již několikrát potvrdilo, že nemůže-li pes přímo kontaktovat nalezenou osobu, nemůže si kousnout, většinou zůstává u úkrytu bezradně stát a "zapomene" vyštěkávat. Všechny tyto popsané situace vedou většinou k velmi nízkému bodovému ohodnocení a mnoho z nich končí nulou.

Dalším kamenem úrazu je pouštění. Z našeho zkušebního řádu vyplývá, že při kousání se posuzuje zadržení a pouštění odděleně. To je v naprostém pořádku a zvláště v nižších zkouškách je tento postup správný, pokud chceme upřednostnit psy s kvalitní a razantní bojovností. Bohužel mnoho psovodů se domnívá, že s tímto postupem vydrží i do vrcholových soutěží. To je samozřejmě omyl, který tyto psovody odsouvá z předních míst na soutěžích. Lehce si lze spočítat, že pokud ztratím při každém kousání pět bodů za pouštění, je to stejné, jako by můj pes nedělal dva až tři cviky v poslušnosti, a s takovým výsledkem se na bednu nikdo nevejde.

Posledním cvikem, který nám dělá docela obtíže, je odmítání pohozené potravy. Na Kristýně jen 13 ze 43 psů bylo schopno donést aport z prostoru, kde bylo rozloženo několik masových konzerv.

Tak si to celé trochu shrneme. V poslední době se mi zdá, že je dost psovodů, kteří jsou přesvědčeni, že se dá se psem cvičit vše najednou a zapomínají, že každý závod vyžaduje speciální přípravu. I když pominu takové excesy, že přijede na vrcholový závod, jakým bezesporu Kristýna je, psovod, který není schopen 15 min. přivolat svého psa, který při hladkém zadržení ukořistil figurantem odhozenou tašku a odmítal ji vydat i vlastnímu psovodovi a nakonec i s taškou skončil v jezeře. První dvě minuty to byla docela příjemná legrace, ale pak se ukázalo, že takto neovladatelný pes může být na takové soutěži docela nebezpečný, a tak došlo k diskvalifikaci. Dalším nešvarem, který se objevuje, je, že si psovodi jezdí tzv. psa vyzkoušet. S mladým a povahově nevyzrálým psem nastoupí na obrany, a když pes po prvním kousání selže, dá rozhodčímu práci přesvědčit psovoda, aby dál nepokračoval, protože by to mohlo mít na další výcvikový postup jeho psa někdy až nenapravitelné následky. Jsou tací psovodi, kteří vyžadují zkrátit vzdálenost a bez úderů, jiní psovodi se dožadují uznání tzv. německých obratů při tartových závodech, a tak bych mohl pokračovat. Je nutné si uvědomit, že když se přihlásím na závod pořádaný podle IPO řádu, nemohu požadovat na rozhodčím, aby mi bodoval pouštění odděleně od kousání. Musím přece počítat s tím, že pokud mi pes na třetí povel nepustí, končím v celé obraně. Tak jsou napsaná pravidla a já, pokud se na soutěž přihlásím, musím s nimi počítat.

Výcviková komise TARTu se zcela jistě bude těmito problémy zabývat a udělá vše pro to, aby došlo ke kvalitativnímu zlepšení disciplín, které nás trápí.




Copyright © Jan Dubový, 2001-2011 - Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.