Cvičíme podle TARTu LXXVI. (Pes přítel člověka, 1/2008, str. 20)
Cvičíme podle TARTu LXXVI.
Dnešní pokračování výcviku podle TARTu bych rád věnoval pomocníkům při zkouškách a soutěžích ve výkonu. Většina
našich členů je zcela samozřejmě členy i ČKS, protože naše zkoušky nejsou, jak všichni víme, uznávány do chovu. Vzhledem
k tomu, že někteří členové TARTu jsou i velmi úspěšní a zkušení chovatelé, nezbývá jim nic jiného, než složit některou
zkoušku, která je do chovu uznávána, a potom teprve pokračovat v našem zkušebním řádu.
Při organizování zkoušek TARTu není s pomocníky problém. Výcvikář organizace dobře ví, který ze členů je kvalitním
pomocníkem, a na zkoušky či soutěž jej určí a také za něj zodpovídá, tedy za kvalitu jeho práce. Při pořádání zkoušek, které
jsou pod gescí ČKS, to však tak jednoduché není. Posuzující rozhodčí vyžaduje předložení průkazu pomocníka, který musí mít
minimálně druhou výkonnostní třídu. Ptám se, proč?
Nahlédněme do současného zkušebního řádu pro sportovní výcvik psů v České republice, který schválilo předsednictvo ČKS
14. ledna 1998 a do tisku připravilo v prosinci 2002. Zde je v článku 1., bodu 14 psáno: "Pomocník při akci provádí dílčí
a pomocné úkony. Je to zejména: a) figurant b) kladeč cizích stop c) střelec, závodčí apod. Kladeč cizích stop nesmí na
akcích vystupovat jako psovod a nesmí provádět funkce pro své psy a psy členů rodiny. Figurant naproti tomu smí psy na
zkouškách předvádět a může také plnit další funkce." V článku 15., Práva pomocníka, se říká: "1. Obdržet včas a úplné
instrukce k provádění určených úkolů. 2. Žádat úhradu náležitostí dle směrnic." Ještě ocituji článek 16., Povinnosti
pomocníka: "1. Znát zkušební řád a řídit se jeho ustanoveními. 2. Dostavit se včas na akci a být k dispozici vedoucímu akce
po dobu jejího trvání. 3. Plnit přesně úkoly, které dostane od vedoucího akce nebo od rozhodčího. 4. Neprozrazovat účastníkům
akce údaje, které vzhledem k regulérnosti akce nemají znát. 5. Být ukázněný při jednání s rozhodčími, vedoucím akce, psovody,
ostatními pomocníky a s účastníky akce." Konec citátu platného ZŘ.
Když odhlédnu od nařízení, že kladeč cizích stop se nesmí jako psovod zúčastnit zkoušek se svým psem (budu skládat zkoušku
ZVV 1), naproti tomu figurant může, což mi není docela jasné, nikde jsem nenašel zmínku o průkazu výkonnosti, který by
pomocník měl mít. (Pokud bylo vydáno novější znění ZŘ, kde je tato povinnost pro figuranty a pomocníky zdůrazněna, pak se
omlouvám a je to moje chyba, že jsem si tento ZŘ neopatřil.) Vůbec už mi není jasné, proč musí mít průkazku výkonnosti
figurant a naproti tomu kladeč cizích stop ne! Je snad oddíl pachových prací při zkouškách méně hodnotný než obrana?
Půjdeme-li do důsledků, měl by mít průkazku i střelec, nebo to není pomocník? Nebo už se mnohokrát nestalo, že kladeč cizí
stopy zapomněl, kudy vlastně šel, nahlásil rozhodčímu, že psovod je mimo stopu, a ten psovoda na stopě "odpískal"?. Ztráta
bodového ohodnocení na stopě může dosáhnout až sta bodů a šance na úspěšné splnění zkoušky je v nenávratnu.
Kladeč cizích stop je jak účastníky, tak vedoucím zkouškové akce pečlivě vybírán a je jasné, že všichni zúčastnění jsou
přesvědčeni o kvalitách tohoto pomocníka, neboť jsou si vědomi důležitosti jeho práce. Funkce figuranta je neméně důležitá,
ale má svá specifika. Pokud se jedná o domácí zkoušky, je jasné, že všichni adepti na zkoušky mají na tohoto pomocníka
natrénováno a psi jej dávno důvěrně znají. Horší případ je, když je delegován pomocník na bonitaci daleko dopředu. Vede to
samozřejmě k tomu, že ti, kteří chtějí tuto bonitaci absolvovat se svým psem, už dopředu jezdí na tohoto figuranta trénovat,
zvláště jsou-li pořádající organizací v propozicích bonitace vypsány oficiální tréninky. To mi opravdu hlava nebere. Jde zde
skutečně o posouzení povahových kvalit předváděných jedinců, nebo o přehlídku schopností výcvikářů? Je takový zadaný povahový
kód chovatelům vůbec k něčemu?
Stejná situace nastává u výběrových závodů na jednotlivé republikové přebory. Figuranti, kteří jsou na takovou akci
delegováni už mnoho měsíců předem, jsou objektem zájmu závodníků, kteří se toho kterého výběrového závodu chtějí zúčastnit,
a tak se z toho stává velice příjemný zisk. Nikdo ze zájemců o bonitaci a potažmo o výběrové závody, by neměl předem znát,
kdo že bude figurovat na té které akci. Figuranty, které určí výcviková komise, by tato měla informovat těsně před akcí a
ještě by měli všichni být zavázáni mlčením o této skutečnosti, naprosto stejně jako požaduje ZŘ po pomocnících, že nesmějí
prozrazovat údaje týkající se průběhu akce.
V době nedávno minulé byl figurantem i kladečem skoro každý psovod. Platilo nepsané pravidlo: "ty mně a já tobě". Starší
členové, kteří už fyzicky nezvládali funkci figuranta, rádi pomohli při šlapání stop, a většinou ten, který ještě neměl
psa připraveného na odpovídající stupeň zkoušky, které se ve vyhlášený termín konaly, prostě dělal pomocníka. O příštích
zkouškách se situace obrátila. Nepamatuji, že by si na práci figuranta někdo stěžoval anebo podával protest. Výcvikář ho
zkrátka vybral a všichni s tím byli srozuměni.
Stejný postup je dodržován do dnešních dnů při organizování zkoušek TARTu. Mám už za sebou v kynologii pěkných pár let a je
mi jasné, že kruhovku pro patnáct psů už neuběhám, ale dělat figuranta na zkouškách ZM a ZVV 1 by asi nebyl problém. Mám
velmi dobře v paměti, že když jsem ještě spolupracoval s bývalým celostátním poradcem pro chov NO Lojzíkem Pokorným, bylo mu
73 let a bez problému se mi postavil na vyštěkání a i hlídačku zvládal naprosto suverénně. Když se však dnes přihlásím na
figurantské zkoušky, abych mohl v základní organizaci pomoci při zkouškách, budou mne zřejmě považovat za absolutního blázna.
Je zajímavé, že v mateřské organizaci se mi nikdo nesměje a berou pomoc naprosto samozřejmě.
Nevím, zda je nějaký věkový limit pro figuranty, stejně jako třeba pro rozhodčí pro výkon. I v tomto případě je situace na
pováženou. Ústřední rozhodčí dovrší 65. rok a jako ústřední končí. Je zajímavé, že nemůže posoudit deset psů na zkouškách,
ale závody posuzovat může. Neměl by být brán ohled na individuální fyzickou kondici toho kterého rozhodčího? Vždyť právě
jejich zkušenost a fakt, že už mnohý je v penzijním věku, otvírá další možnosti jejich uplatnění. Takový rozhodčí nemusí
akci odkládat kvůli uvolnění z práce a i fakt, že po tolika strávených letech na kynologických akcích si může ještě nějakou
korunku přivydělat není zanedbatelný. A jestliže takový rozhodčí může ještě vlastního psa připravit na vrcholovou soutěž,
pak nevidím důvod, proč by měl končit s posuzováním.
Ke konci minulého roku oslavil jeden z našich nejúspěšnějších psovodů Václav Schober, m.s. své 65. narozeniny. Sešlo se nás
na oslavě pár kamarádů, kteří se v kynologii pohybují přes 45 let a tyto otázky byly předmětem našeho rozhovoru během oslavy.
Proto jsem si řekl, že by názory těchto zkušených lidí možná zajímaly i naše čtenáře. Vždy jsem si vážil autorit a naslouchat
takovým pejskařům jako jsou Zdeněk Babor, Láďa Hůza, Vašek Schober, Zdeněk Sankot, Pepík Hlaváček, Jirka Schuster, Mirek
Schober a Bohouš (Míla) Štolba je velmi poučné a byla by věčná škoda, kdyby tyto hlasy zapadly.
Je možná škoda, že současná výcviková komise ČKS občas nepřizve na svá jednání někoho z těchto kynologických velikánů a
nezkonzultuje s nimi některé otázky, které jsou stěžejní pro další výkonnostní vzestup našich mladších kolegů. V TARTu mají
tito "vysloužilí" rozhodčí s mnohaletými zkušenostmi dveře otevřené dokořán.
