Cvičíme podle TARTu LXXIII. (Pes přítel člověka, 10/2007, str. 15)
Cvičíme podle TARTu LXXIII.
V osmém čísle našeho časopisu jsme si trochu, ale jen malinko, povzdechli nad posuzováním pachových prací
našimi rozhodčími pro výkon. Dnes soustředíme pozornost sami na sebe a podíváme se na to, jak můžeme nadějně a dobře
rozpracovaného psa v pachovkách docela rychle a "úspěšně" od čuchání odradit.
Většina autorů, kteří se věnují pachovým pracím, doporučuje začít s nácvikem stop co nejdříve, což znamená tak mezi třetím a
čtvrtým měsícem stáří štěněte. S tím lze samozřejmě jen souhlasit. Ovšem je si nutné uvědomit, že ty první začátky jsou pro
celou úspěšnou dráhu budoucího stopaře velmi důležité. Prvním úkolem výcvikáře je najít vhodnou motivaci. Protože když má náš
pes něco náruživě hledat, musí to být pro něj velmi příjemné a musí to dělat opravdu rád. Já jsem všechny své psy vždy
motivoval na aport a postupně jsem přecházel na pochvalu. Pro pochvalu psovoda musí pes skočit do ohně.
Už jsem viděl velmi mnoho kvalitně rozpracovaných psů na pachové práce, ale po určité době jsem se nestačil divit. Pes,
kterého pachovky baví hned od počátku a doslova se do té práce rve, skýtá ovšem pro psovoda veliké nebezpečí. Začínající
psovod vidí, že psa čuchání baví, a začne mu takzvaně nakládat. Okamžitě přidá metráž, bez důkladné přípravy přistoupí
k lomům, začne natahovat stáří stop a kdyby to časově zvládnul, dělal by stopy i dvakrát denně. Nadšeně pracujícího psíka
začne usměrňovat v přesnosti a rychlosti postupu, začne vyžadovat přesné označování předmětů a i stopovací šňůra začne být
používána na kočírování, místo na vedení psa. Jenže! Pes není stroj a tak počáteční zájem začne pozvolna upadat. A co
následuje? Psovod začne projevovat svoji nespokojenost, začne být netrpělivý, nervózní a nakonec se uchýlí ke křiku a mnohdy
i k fyzickým trestům. Z mladého nadějného stopaře se rázem stane ukrčený chudák s absolutní nechutí pracovat na stopách a
psovod začíná přemýšlet, po kterém z rodičů tu nechuť ke stopování zdědil.
Sledovat stopy je pro každého psa doslova životně důležitá činnost a i když je pes už po mnoho generací domestikován,
sledování stopy a lovecký pud je v každém jedinci velmi silně uchován. Každý výcvikář, který se chce věnovat pachovým pracím,
na sebe bere nelehký úkol. Po celou dobu výcviku podporovat chuť ke stopování a zároveň neustále odbourávat lovecký pud,
který je ovšem pro psa velmi silnou motivací pro pachové práce.
Při nácviku pachovek platí latinské přísloví "Festina lente" (Pospíchej pomalu) dvojnásobně. Nenechejme se strhnout nadšením
našeho psa pro tuto činnost a úkoly na něj kladené ztěžujme velmi postupně a pomalu. Vždy až se přesvědčíme, že stanovaný
úkol pes plní nadšeně a bez velkých chyb, přidávejme další a náročnější úkol. Dbejme především na to, aby naše nadšení po
dobře vykonané práci pes skutečně chápal jako odměnu.
Pokud se rozhodneme použít jako motivaci pro sledování stopy potravu, musíme časem dojít k poznání, že položené pamlsky pes
přechází a nechává je na stopě bez povšimnutí. To je důkaz toho, že stopa je pro něj daleko zajímavější než položená
potrava. Nesmíme se ovšem dostat do situace, že by se pes stejně choval k nalezeným předmětům na stopě. Našim úkolem je,
"vysvětlit psíkovi", že stopuje především proto, aby našel položené předměty, a ne jen sledoval stopu. Zjistíme-li, že nám
pes čuchá rád a nadšeně na trávě, musíme mu to nadšení zachovat i na jiném terénu, jako je kupříkladu oranice anebo strniště.
To znamená, že na jiném terénu začínáme prakticky od začátku a stejně pečlivě, jako když jsme začínali na trávě.
Nejdůležitějším aspektem při nácviku stop je dokonalá orientace psovoda v terénu a naprosto přesné zapamatování našlapané
trasy. Zde se dopouštějí psovodi a nejen začátečníci největších chyb. Pokud si psovod nepamatuje úplně přesně, kudy při
pokládání stopy šel, nikdy nemůže svého psa opravovat při chybách. Pes musí z našeho chování a vedení vycítit, že známe
naprosto přesně, kudy stopa vede, a vždy jsme schopni i malé nepřesnosti opravit. Jakmile pes z našeho chování vycítí, že
nejsme pevni v kramflecích, je to nejrychlejší cesta, jak naučit psa na stopách švindlovat. A to platí samozřejmě i o stopách
vlastních. Dokud si psovod šlape stopu sám, je jakž takž schopen si zapamatovat směr stopy i místa lomů. Zkuste si však na
trénink vzít pomocníka, který vám směr stopy určí a místa lomů určí třeba písknutím. Uvidíte, že se situace v orientaci
radikálně změní. Je to naprosto stejná situace, která vás ovšem čeká na první, i té nejjednodušší, zkoušce. Tak buďte na
tuto situaci připraveni.
Z tréninku víme, že nám pes čuchá docela dobře, a tak zkusme vyrazit na stopu ve společnosti dalších kolegů. I zde může
najednou dojít ke změně chování psa. Přítomnost ostatních psů může psa rušit natolik, že zklame na naprosto jednoduché stopě
a nebude schopen se soustředit na práci tak, jako když chodíme trénovat sami. Ještě těžší situace může přijít, když po
našlapání stop budeme čekat na čas, a tak se půjdeme se psíky projít a pustíme je, aby se trochu proběhli.
Inu, od toho jsou tréninkové stopy, abychom vypozorovali na psovi, která situace před stopou je pro jeho kvalitní práci
ideální, a tak se potom chováme i před zkouškou. Stejně důležité je i vysledovat časové odstupy, kdy se pes na stopu opravdu
těší a kdy ji vypracovává skoro z povinnosti. Pro některého psa je možné připravovat stopu i třikrát v týdnu, pro jiného je
ideální třeba desetidenní odpočinek. Je to samozřejmě individuální záležitost a neexistuje zde žádná šablona. Co vyhovuje
jednomu psovi, nemusí naprosto vyhovovat druhému. Jestliže víme, že nám pes docela slušně stopuje, a najednou si dvě stopy
po sobě malinko odflákne, není třeba propadat žádné panice, je to jen signál, že si pes potřebuje na chvíli od stopování
odpočinout, a protože jsme zkušení a dobře víme, že pachové práce nejsou jen stopování, můžeme mu zařadit do tréninku
vyhledávání předmětů ve volném terénu (tzv. revír-aport) anebo si zkusíme několik rozlišovaček na předměty, aby nevyšel
ze cviku. I schovávání jeho oblíbeného předmětu formou hry může prospět k další motivaci při hledání. Tento cvik lze provádět
i doma v bytě. Psíka odložíme a odejdeme uschovat jeho třeba oblíbený míček. Po návratu jej vyšleme k vyhledání a přinesení.
Pes si nejen trénuje čich, ale učí se i vytrvalosti a soustředěnosti na pachovou práci.
Abychom celé dnešní povídání o tréninku stop trochu shrnuli, je třeba si vždy uvědomit, že i temperamentního psíka můžeme
otrávit neustálým opakováním a upřesňováním poslušnosti i nadšeného kousáče můžeme znechutit rukávem, když mu ho budeme
vnucovat desetkrát denně, a tím více nadaného psa ke stopování můžeme dokonale odradit našim neprofesionálním přístupem.
A jsme-li netrpěliví a doslova nadržení na pachové práce, nechejme psa odpočívat a věnujme se odborné literatuře a
zdokonalujme se především my. Jedině tak se vyhneme triviálním chybám, které nás mohou docela dobře otrávit a znechutit
práci naši i práci našeho psa.
A co bych ještě rád doporučil, když máte jakékoli pochybnosti o správnosti vašeho postupu a vaše výsledky neodpovídají vašim
výcvikovým představám, obraťte se vždy na některého zkušeného výcvikáře, a ten vám jistě velmi ochotně poradí, jak dál.
Nelitujte času a zajeďte si za zkušeným kolegou a ukažte mu svou práci, aby ji mohl posoudit a vytknout vám především chyby,
kterých se při své práci dopouštíte. Ten, kdo si jezdí jen pro pochvalu, se nikdy daleko nedostane.
