Hlava německého ovčáka Výcvik psa
archiv článků s kynologickou tématikou
Cvičíme podle TARTu LXXII. (Pes přítel člověka, 9/2007, str. 15)

Cvičíme podle TARTu LXXII.

Jistě to znáte sami z vlastního cvičáku anebo dokonce z vlastní praxe. O jednom psovi se ví, že moc nečuchá, o druhém, že neaportuje, další neštěká na povel a nemá zrovna moc velkou chuť do kousání, další napadá při vyštěkání, a tak bych mohl pokračovat ve výčtu cviků, které nás trochu blokují v dalším postupu. Je mnoho psovodů, kteří kvůli těmto nedostatkům dokonce opakovaně nesplní zkoušku z výkonu a statečně vzdorují i několik let, než se konečně zadaří, nebo se některý rozhodčí ustrne a kýženou zkoušku napíše. Celý cvičák o těchto psech ví, dokonce i instruktor výcviku, ale jaksi se nevede dovést psovoda a jeho psa k úspěšnému závěru.

Dobrý instruktor výcviku se pozná podle toho, že když si neví rady, anebo zjistí, že jeho žák už umí více než on a potřeboval by pokračovat, pošle jej ke zkušenějšímu výcvikáři, aby práci kvalitního psa sám nebrzdil. Všichni dobře víme, že jsou cvičiště, kde nejzkušenější instruktor výcviku má složenu třeba "jen" ZVV2. Buďme mu vděční za to, že obětuje svůj volný čas, aby připravil další psovody, ale jsou psovodi, kteří mají ambice jít dál. A dobrý výcvikář mu to musí všestranně umožnit a mít sám radost, že vychoval psovoda, který ho svými výkony výkonnostně předčil.

Při výcviku všestranného psa je velmi důležité postupovat systematicky od jednoduchých cviků ke složitějším a hlavně nestát dlouho na jednom místě. To ovšem nezkušené psovody svádí k přílišnému spěchu a ve snaze postupovat rychle nedocvičí některý cvik a domnívají se, že to časem přijde jaksi samo. Uveďme si jednoduchý příklad. Psovod si stěžuje, že mu pes neaportuje. Když jej požádáte, aby vám cvik předvedl, vypadá takto: psovod odhodí aport, pes ukázněně vydrží a po vyslání vyrazí pro předmět, ale místo k psovodovi se s ním vydá na okružní cestu a vůbec se nemá k tomu, donést předmět zpět k psovodovi. Dá se o takovém psovi říci, že neaportuje? Samozřejmě, že nedá! Pes totiž aportuje a dokonce s velkou chutí, ale to, co mu chybí, je přece přivolání! "Můj pes na povel nepouští rukáv při kousání a napadá figuranta při vyštěkání, protože je to náruživý obranář"! Ale pouštění a vyštěkání figuranta není přece o obraně, ale o poslušnosti! V prvním případě psovod podcenil dotažení cviku přivolání a v případě druhém příliš pospíchal s kousáním.

O přivolání bychom mohli psát samostatný článek v každém čísle Psa. Na mé webové stránky chodí 90% dotazů na problém přivolání. Na cvičišti nebo doma na zahradě přijde pes na přivolání vždy, ale objeví se při vycházce jiný pes, kočka, zajíc, srna a je po přivolání. Přivolání není cvik jako každý druhý, jen málo psovodů dovede přivolání vynutit, přivolání je o kontaktu mezi psovodem a psem. Pokud se pes takto chová, nemůže psovod říci, že je pro svého psa ten nejsilnější podnět. Je to známka toho, že při výchově psa psovod nevěnoval příliš času upevňování vztahu se svým psem a místo předvýchovy začal ihned "cvičit".

O obraně to platí dvojnásobně. Mnoho psovodů se chlubí, jak jejich pes už v sedmi měsících perfektně kouše na rukáv a jaký z něj bude dokonalý obranář. Domnívají se tak, že ohromí své kolegy povahovými vlastnostmi svého psa. Můj tatínek na to měl pěknou větičku: "Laik žasne a odborník se diví". Ano, jen velmi nezkušený psovod může sedmiměsíčního "obranáře" obdivovat, ale odborník ví, že nejdříve musí umět pes dokonale klasickou obranu, a tou je kvalitní průzkum terénu, byť třeba jen na aporty, kvalitní vyštěkání a zajištění pachatele (prohlídka, výslech, doprovod), a pak teprve přijde na řadu kousání. Než vůbec přistoupíme ke kousání, musí mít pes dobře propracovanou zlobivost na cizí osobu, a to bez ochranného obleku, pak musí zvládnout kousání na hadr, peška a volně nahozený rukáv, a pak teprve můžeme přistoupit ke kousání v kruhovce na figuranta. Ve starších zkušebních řádech byl požadavek, že figurant, který dělá vyštěkání, nesmí být použit ke kousačkám. Proč asi? No přece proto, aby si pes nespojoval vyštěkání s kousáním. Jenže, to byly ještě časy, kdy měli psi takové povahové vlastnosti, o kterých už dnes, trochu s pochybnostmi, slyšíme pouze vyprávět. Ale ty vlohy pro obranu, tedy povahové vlastnosti, jak jim obecně říkáme, samozřejmě úplně nevymizely, my je jen špatně upevňujeme a orientujeme.

Dnešní, převážně sportovní, obrany nemají s obranou psovoda naprosto nic společného. Je to jen rozvíjení loveckého pudu u plemen služebních psů. Cílem není obrana psovoda, ale ulovení rukávu a přátelské přetahování se o něj s figurantem, který nezastává úlohu pachatele, ale kamaráda, který může dokonce dávat psovi povely. Pouštění je pak vynucováno za pomocí ostnatého obojku, nebo obojku elektrického! Pokud není figurant na tuto "hru" speciálně připraven, může dojít k vážnému nedorozumění viz mistrovství belgických ovčáků, o kterém informuje Vláďa Mach na svých webových stránkách. Nelze nic namítat proti takto zvolenému výcviku psa, pokud si ho někdo vybere a chce vést svého psa ke sportovnímu kousání, ale neočekávejme pak po psech a fenách, kteří jsou několik generací vedeni k tomuto stylu obrany, potomstvo, které bude mít předpoklady pro obranu klasickou. A jestliže někdo tvrdí, že přecvičit sportovního psa na služebního je otázkou tří měsíců, pak o výcviku služebních psů opravdu mnoho neví. To samozřejmě platí i obráceně.

Další chybou, o které bych se chtěl dnes zmínit, je nepostupovat se psem ve výcviku kupředu. Existuje totiž názor, proč nacvičovat hodinovou stopu, když ještě nemám hotovou ZVV1? Nebo proč procvičovat povely na dálku, jako sedni, lehni, vstaň, štěkání na povel v různých polohách ze stejného důvodu. Zde je třeba si uvědomit, že našim výcvikovým cílem není pouze ZVV1, T 1, atd. My chceme přece připravit svého psa na co nejvyšší zkoušky. Proto je nutné, aby už dvanáctiměsíční pes věděl o tom, že existují povely před psovodem, vysílání na určený cíl, plížení, různé druhy odložení za pochodu, apod. Pouze z toho vynecháme překážky, ty potom nacvičíme za poměrně krátkou dobu a nebudeme riskovat, že nám devítiměsíční pes spadne z dvoumetrového žebříku. Kostřička ještě není připravena na takovou zátěž a my chceme přece mít psy zdravé, a ne s pokroucenými klouby a pronesenou páteřní linií.

Samozřejmě že všechny zmíněné cviky děláme bez nároku na přesnost a vždy formou hry, nikdy se nebudeme uchylovat k jakémukoli donucování, pokud ovšem není našim cílem psa poslušností dokonale otrávit a znechutit. Zvyšováním nároků na cviky poslušnosti dostáváme psa tzv. do ruky a náš pes se stane ovladatelnějším a poslušnějším. Začínat nácvik značkování na vzdálenost s tříletým psem je zbytečná ztráta času. Daleko lépe se nám bude skládat T 1, pokud už pes bude mít zvládnuté dvouhodinové stopy a bude velmi dobře ovladatelný. Nastupovat na jedničkovou zkoušku s tím, že mi pes pořádně neaportuje a třeba neštěká na povel, je nejrychlejší způsob jak zkoušku opakovat v příštím termínu, a to přece není ani náhodou našim cílem. Proto, pokud se někdo z nás dostane do fáze, že s nějakým cvikem nemůže hnout, okamžitě kontaktujte některého ze zkušených psovodů, který je nezištně ochoten vám poradit, ať zbytečně neztrácíte čas kvůli prkotině, která bude odstraněna během několika kvalitních tréninků a vy budete moci pokračovat dál. Pevně věřím, že se vždy najde zkušený kolega, který vás neodmítne.

Začíná podzim, výcviková sezóna vrcholí, tak ať počet kvalitně připravených psů na zkoušky i závody je co nejvyšší. To vám z celého srdce za celý TART přeje váš Honza Dubový.




Copyright © Jan Dubový, 2001-2011 - Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.