Cvičíme podle TARTu LXV. (Pes přítel člověka, 2/2007, str. 17)
Cvičíme podle TARTu LXV.
Když jsem v minulém čísle napsal "A", měl bych nyní napsat také "B". Každý autor jakékoli kritiky by měl vždy
napsat svůj názor na zlepšení jím kritizovaného objektu anebo skutečnosti. Pokud tak neučiní, není to kritika, ale pouhé
mlácení prázdné slámy. Tento postup nám ostatně každý den předvádějí naši politici. Všichni vědí, jak věci řešit, ale jsou
ochotni to sdělit teprve v momentě, až budou zvoleni. A výsledek? Když jsou zvoleni, vědí stejné nic, jako ti před nimi.
Tak tedy k věci. Všichni dobře víme, že povahové vlastnosti našich psů nejsou zdaleka ideální. Chybí temperament, hlavně
živost a pozorná vnímavost k okolí a s tím spojené správné reakce na vzniklé situace. Převažujícím jevem je především
lhostejnost a přílišný klid. Charakterem jsou naši psi většinou dobráčtí a důvěřiví, chybí zdravá nedůvěra k cizím osobám
a ukazují se známky bázlivosti. Obranný pud téměř vymizel a zůstává naučené bránění spojené se specifickým prostředím obran
a hlavně se zúžil pouze na rukáv a známého figuranta. Bojovnost je zaměňována s hrou na ulovení "mé" hračky, tedy pomocníka
s rukávem. Tvrdost, čili schopnost snášet některé nepříjemné až bolestivé podněty, tu nám odbourávají ochránci zvířat.
Smělost naši současní psi asi nepotřebují, protože vstoupit na travnatý stadion nepotřebuje žádné velké přípravy. Ostrost
je již po dlouhá léta z chovu odbourávána, protože stačí, aby pes na rozhodčího zavrčel a tím na zkoušce skončil.
Ovladatelnost je z části motivována míčkem a přesnost vynucena ostatními nedovolenými prostředky. A teď babo raď! Není to
tak dávno, kdy bylo ve zkušebním řádu požadováno, aby figurant, který stojí na vyštěkání, nebyl použit ke kousání, aby si
tuto činnost psi nespojovali a nebyli na nalezeného figuranta v revíru příliš agresivní a nenapadali.
Pokud chceme dojít k nějaké nápravě, měli bychom se vrátit trochu do historie. Dnes je velká móda neuznávat žádné vzory,
tedy mimo těch zahraničních. Jestliže pozorní čtenáři alespoň trochu sledovali v minulých letech retrospektivu našeho
časopisu, mohli se postupně seznámit se jmény vynikajících autorů, kteří nám po několik generací předkládali teoretickou
náplň pro naši činnost a zrovna tak mohli objevit vynikající psovody a psy let minulých, kteří by měli být vzorem i pro
generaci dnešní. Na počátku prosince oslavil své 80. narozeniny pan František Červenka ze Zásmuk, jeden z našich nejlepších
psovodů všech dob. Pro mne je tento vynikající pejskař a kamarád, spolu se svou manželkou Olinkou, velikým vzorem dodnes.
Ke konci října minulého roku pořádala severočeská pobočka klubu NO v Ústí nad Labem přednášku pro své členy. S laskavým
svolením pana Josefa Prášila jsem se této přednášky zúčastnil, přestože nejsem členem a byl jsem velice zklamán. Nikoli
náplní, ta byla skvělá. Přednášel pan MVDr. Meloun a Luboš Jánský a informace, které nabízeli tito lektoři, byly velmi
zajímavé a pro mnohé velmi poučné. Zklamán jsem byl účastí. Jak to, že není hlad po informacích? To jsou všichni členové tak
teoreticky nadupáni, že jim nestojí za to zajet si pár kilometrů za lidmi, kteří přijedou nabídnout své vědomosti a není jim
zatěžko obětovat svůj volný čas? Jeden z lektorů je z Hradce a druhý z Chotěboře, a jim ta vzdálenost není překážkou. Dvacet
posluchačů včetně domácích je velmi slabý zájem. Na závěrečné promítání ukázek nácviků sportovních poslušností a obran nás
zbylo asi pět!
Záměrně jsem trochu odbočil od problematiky povah, abych zdůraznil jak je důležitá teoretická příprava pro naši práci.
Nebudeme-li znát historii chovu a výcviku, nemůžeme srovnávat výkonnost dnešních psovodů a psů. Mnohý z čtenářů si jistě
řekne: "Co se tomu Dubákovi pořád nelíbí na povahách, vždyť jsem viděl mistrovství světa a psi tam makají jak o život?"
Když výcviková komise TARTu navrhovala pro záchranu "pětistováku", abychom se vrátili malinko zpět a uspořádali jsme MR
podle ZVV2, bylo namítnuto, že takové mistrovství by nemělo odpovídající úroveň. Pokud ovšem srovnáme disciplíny ZVV2 s IPO3,
jaký je rozdíl? Hodinová stopa u obou, poslušnost náročnější ve dvojce a obrana jakbysmet. Jediný problém je v tom, že naše
mistrovství nemá žádnou další návaznost. Ale podíváme-li se do ostatních výcvikově vyspělých států, nikoho z nich ani
nenapadne přizpůsobovat svůj národní zkušební řád IPO řádu. Jsou hrdí na tradici svých řádů, ale vedle toho cvičí i IPO.
Zkuste se dnes někoho na cvičáku zeptat, jaké disciplíny obsahovala "pětistovka"? Nebo jakou výcvikovou náplň měla původní
ZM a od jakého stáří psa se mohla skládat? Z mnoha cvičišť se ozývá, že by rádi cvičili "nároďák" anebo TART, ale chybí
figuranti. Ti placení dělají IPO, a národní řád už zapomněli anebo ho neumí. Pro přípravu kvalitních obranářů je třeba
kvalitních pomocníků a kvalitní pomocník není ten, který dokáže udělat kvalitní "kontrolák", ale ten, který dovede vzbudit
u štěněte zájem o hadr a dovede vzbudit u mladého psíka nedůvěru k osobě bez ochranného rukávu a vyprovokovat jej k náznaku
útoku. Zatlačit a povahově zadupat mladého psíka dovede každý trouba. Kvalitní pomocník musí umět navodit situaci, aby se na
něj pes rozštěkal v revíru, aby na něj sebevědomě kousal, ale také musí umět pomoci při nácviku hlídání předmětu a musí umět
kvalitně našlapat stopu požadovanou psovodem. Říci dnešním "profesionálním" figurantům, aby šli našlapat stopy, je o osobní
urážku. Možná zapomínají na to, že za stopu je sto bodů a bez ní je každá stovková obrana naprosto k ničemu.
Pachové práce a jejich nácvik je nutným zlem v dnešní sportovní kynologii. Nesmyslné požadavky na sledování stopy dávají
smutný obraz toho, až kam může vést zhlédnutí se v západních příkladech. Instruktážní kazety kolující u nás o nácviku
pachových prací jsou toho dostatečným důkazem. Naprosté nerespektování přirozené práce psa na stopě, vyžadování strojové
přesnosti bez jakékoli tolerance je začátkem konce kvalitní pachové práce. Výkonnostní horizont jedné hodiny stáří je fraška
naprosto stejná, jako kousání na čtyřicet metrů na hřišti. Pokud takovéto výkony mají být v budoucnosti cílem naší výcvikové
reprezentace, na jakém stupni výcviku může být členská základna? Bude nám v budoucnu stačit k uznání chovnosti zkouška ZOP?
Nebo bude lépe, když z chovu odbouráme zkoušky úplně? Vždyť takové pokusy už jsme zažili, aby aspoň feny byly osvobozeny od
výkonnostních zkoušek s poukázáním na to, že nemají čas pracovat, když jsou zatíženy chovem.
Nemám nic proti tomu, když povahu na bonitaci posuzuje exteriérový rozhodčí, ovšem pokud je také rozhodčím pro výkon. Pokud
rozhodčím pro výkon není (a o tom už jsem psal), je to stejný přestupek, jako kdyby rozhodčí pro výkon posuzoval výstavu.
On je ten přístup okamžitě patrný. Na zkouškách může psa vést pouze psovod nahlášený na soupisce, ale na výstavě si takového
psa přehazuje z ruky do ruky pět i více vodičů! Zde se naskýtá otázka, proč jsou ze zkoušek vyřazeni psi, kteří projevují
známky útočnosti vůči cizí osobě (zavrčí na rozhodčího), a proč nejsou z výstavy vyloučeni psi, kteří neprojevují
dostatečnou nedůvěru k cizí osobě (což je požadováno standardem) a nechají se klidně vodit a hladit od cizích osob,
ba i od rozhodčího, a ještě je to považováno za klad, jako příklad vyrovnané povahy. Takovéto chování je jistě vítáno u psů
společenských plemen, ale u psů pracovních a služebních plemen?! Nevím, nevím, zda je to ta správná cesta ke zkvalitnění
povahových vlastností našeho chovného materiálu.
Jsem dalek toho, abych volal po nějakých nezvladatelných šílencích, nikdy jsem takového psa sám neměl a nikdy jsem takové
projevy neuznával jako příklad kvalitní povahy. Nikdy se však také nestalo, aby si někdo mohl dovolit vzít mého psa do ruky
a jít s ním cvičit, což je na mnohých cvičištích běžnou praxí. Výcvikář předvádí psovodovi, jakže má se psem zacházet
- HRŮZA!!
Chceme-li zlepšit povahové vlastnosti našich psů pojďme u toho aspoň trochu společně přemýšlet!
