Cvičíme podle TARTu LX. (Pes přítel člověka, 9/2006, str. 17)
Cvičíme podle TARTu LX.
Všichni, kteří dochází na pravidelné tréninky v základních organizacích, jsou většinou odkázáni na fantazii
vedoucího tréninku, tedy výcvikáře, který výcvik vede. Zpravidla se zahajuje společným nástupem psovodů se psy a začíná se
tzv. výcvikem v řadě. Byl by to možná postup správný, kdyby v té řadě byli psi na výkonnostně stejné úrovni. Jenže, všichni
víme, že na každý trénink vždy přijde nějaký nový zájemce, a v té řadě jsou pak psi s vrcholovým výcvikem pod vedením
zkušených psovodů, ale také ti, kteří ještě pořádně nevědí, u které nohy se pes vodí. A cvičákem se nesou povely "pochodem
vchod", "vpravo v bok", "vlevo v bok", "čeléém vzad", "zastavit, stát", a ti jedni to střihají a druzí zápasí s mladým
psíkem, aby šel vůbec podle nohy. Řada se pomalinku rozpadá a postupně je z celého nácviku ovladatelnosti pěkný zmatek.
Jen ti nejotrlejší vydrží a jsou ochotni týden co týden absolvovat stejné martyrium jen proto, aby se v závěru tréninku
dopídili k nácviku obran, pro který vlastně na cvičák přišli.
Druhý postup je takový, že si výcvikář bere jednoho psovoda po druhém a cvičí s ním individuálně. Je to postup správnější,
ale má jednu zásadní vadu, že ti ostatní musí čekat mnohdy i hodiny, než na ně dojde řada. Dopracovat se k nějakému vytčenému
cíli, splnit základní zkoušku, připravit psa na soutěž, je při takovýchto postupech skoro nemožné. Všichni dobře víme, že
dobrých výcvikářů je stejný dostatek, jako dobrých figurantů. Obrovskou výhodu mají organizace, v jejichž středu se nachází
alespoň jeden psovod, který má složeny všechny stupně všestranného výcviku anebo byl účastníkem finále MR. Pokud je ovšem
takový psovod ochoten nezištně předávat své zkušenosti dalším začínajícím psovodům. Vede-li výcvik psovod, který složil
jednu nebo dvě zkoušky, je to velmi chvályhodné, ale obávám se, že to nemá ten správný cíl.
Ale nechci se dnes zabývat organizací tréninku, protože vím, že to v mnoha organizacích funguje i přes všechny zmíněné chyby.
Dnes bych se rád věnoval zpestření tréninku, aby malinko vybočil ze zaběhaných kolejí. Začněme u pachovek. Když se nahlásí
"jdeme na stopy", je každému jasné, že se jde na známé pole či louku, kde se čuchá vždycky. Ale zkuste vyrazit na stopy do
lesa! Orientace psovoda a vedení psa mezi stromy, to je úplně jiná práce se stopovací šňůrou než na volném terénu. Odchod na
stopy do přímé blízkosti zástavby, kde se pohybují lidé, hrají si děti a kde bude terén přešlapaný a bude tam mnoho rušivých
vlivů vás možná překvapí jistotou, s jakou pes stopu vypracuje, i když mu přes ni lítá sem tam nějaký človíček. Po takové
zkušenosti možná někteří pochopí, jak je nesmyslné žádat na soutěži či zkouškách náhradní stopu, jen proto, že tu naši někdo
přešel.
Že do nejbližšího lesa máte dvacet kilometrů? Tak si pojďme udělat rozlišování předmětů. Každý psovod zuje jednu botu a
položí ji do řady tak, aby jednotlivé boty byly od sebe vzdáleny 40-60cm. Ti začínající na vodítku, ti zkušenější na volno
a ukažte, jak má váš pes zafixován váš individuální pach. Procvičíte si jak čuchání, tak i aportování.
Nebo si zkuste revír na aporty. Vyhledávání aportu ve volném prostoru učí psa vytrvalosti při práci, systematickému postupu
terénem a práci s větrem, který pach předmětu přináší do nosu psa. Je mnoho způsobů jak psovi zpestřit trénink a takové ty
poznámky: "Proč bych to dělal, když to ve zkušebáku není?" přeslechněte a ponechejte je těm, kteří cvičí jako stroj a bez
fantazie.
Že se dají zpestřit pachové práce, o tom už víme, a což teprve obrana! Vyštěkání těžkého předmětu bývala disciplína i ve
zkušebním řádu. Při vyhledání lehkých předmětů, při revír-aportu, pes nalezené předměty přináší, ale co s předmětem, který
pes nalezne a přinést nemůže. Jak oznámí psovodovi, že něco našel, ale nemůže to donést? Samozřejmě vyštěkáním, naprosto
stejně jako při revíru na figuranta. Pohozený kufr, položené jízdní kolo, pověšený starý kabát na stromě - inu fantazii se
meze nekladou. Jestliže náš pes aportuje a štěká na povel, máme základ pro vyštěkání těžkého předmětu. Štěká pes na aport
v ruce psovoda? Potom jej v jeho přítomnosti vhodíme do kufru, a pak jen zavelíme "aport, přines". Chvíli se bude pes do
kufru dobývat, a pak stačí jen povel "štěkej" a pes rychle pochopí, že až si o něj "řekne" štěkáním, psovod mu jej rád vyndá
a bude si s ním hrát. Nalezne-li potom pes při vyhledávání lehkých aportů na konci terénu položený kufr, spojitost se
dostaví a vydatným štěkáním si přivolá psovoda pro oblíbenou hračku. Pohozeného starého kabátu v terénu si většina psů ani
nevšimne a je schopna ho přehlédnout. Ale jestliže tento kabát přivážeme na dvě spojené stopovací šňůry, přehozené přes
větev stromu, a pomocník vám za šňůru ve vhodné chvíli zatáhne, stane se z volně ležícího kabátu "živá" věc, která jistě psa
zaujme. A vložený míček do kapsy kabátu už udělá svoje.
Viděl jsem i psy, kteří když se kabát začal zvedat ze země, na nic nečekali a z terénu prchali. Inu srdcaři! Jiní jej zase
bez problému napadli a zákus jako řemen. To nás dovedlo k myšlence, že když kousání na hadr, tak zajímavější formou. Za
pomoci 50m lanka a zhotovené kladky jsme mladým psům připravili kousání na hadr, který od nich fofrem ujíždí. Zkrátka takové
hladké zadržení na ujíždějící kabát. Výsledky super. Žádná špatná práce figuranta a jeho chyby. Kabát ujížděl všem stejně a
včasným zákusem jej zastavit byla pro mladé psy hračka a nácvik zákusu zároveň.
Staré národní zkušební řády nám dávaly obrovský prostor pro improvizaci při tréninku. Žádné makety, žádná frába, zkrátka
žádný stereotypní cirkus, ale neustálá příprava pro praktický výcvik. Zkušební řád TARTu tyto požadavky respektuje, a proto
i nácvik jednotlivých disciplín dává mnoho prostoru pro výcvikářovu fantazii. O nácviku obran to platí dvojnásobně. Vyštěkání
nalezené osoby v místnostech, ve sklepních prostorách, kde je jen minimum osvětlení, na půdách, kam se pes musí dostat po
schodech, noční práce, kousání proti baterce, noční zadržení na krátce osvětleného figuranta, noční zadržení jen do směru
hluku, aniž by figuranta pes viděl, to vše přispívá k upevňování povahových vlastností, které pes dnes a denně při své práci
potřebuje. Hlídání psovodova předmětu, hlídání auta a zamezení vstupu do něj nepovolané osobě, samostatná práce psa, při
které musí prokázat, že se nenechá ani "ukecat", natož pak odvést cizí osobou z místa, na které ho psovod odložil anebo
uvázal. Nácvik odmítání potravy od cizích osob. To jsou vše příklady toho, jak se dá zpestřit výcvik v našich základních
organizacích tak, aby bavil nejen psovody, ale hlavně psy. Je to taková neustálá "škola hrou", jak říkal Jan Ámos Komenský
(co prý byl machr na ženský a nejen učitel národů).
Zorganizovat výcvikový den tak, aby se na něj psovodi přes celý týden těšili, je hlavní náplní zkušeného výcvikáře. Dobře
víme, že dovést psa k vrcholovým výkonům je práce obtížná a lze ji dosáhnout se skupinou zapálených lidí. A tak by měl být
organizován i výcvik v základních organizacích. Oddělaná skupinka začátečníků, která pro svou práci potřebuje nejdříve mnoho
hodin teorie, aby její členové věděli na jakém principu výcvik funguje a vyvarovali se chyb, které pramení z neznalosti věci,
a nepožadovali od svých psů, aby jim rozuměli stejně jako lidé. Říká se tomu antropomorfizace neboli polidšťování. Stavět
základy výcviku na tom, že mi pes rozumí a že mi dělá některé věci naschvál, nemá valného výsledku. Tuto skupinku začátečníků
by měl vždy vést nejzkušenější psovod-instruktor. Protože ten těmto lidem dává základy, které jsou vždy nejdůležitější.
Skupinu pokročilých by měli tvořit psovodi, kteří mají cíl složit nějakou zkoušku z výkonu a nejlépe podle jednoho zkušebního
řádu. Připravovat psy na NZŘ a třeba na IPO v jedné skupině není dobré pro odlišnou metodiku výcviku. Skupina nejvyspělejších
psovodů by vždy měla cvičit v jiný den než je oficiální trénink. Takovou skupinu tvoří psovodi, kteří se zúčastňují závodů,
soutěží a vrcholových zkoušek a pro svoji práci potřebují některé cviky mnohokrát opakovat, což by pochopitelně zdržovalo
ostatní. Je proto ideální, aby si členové této vrcholové skupiny při oficiálním tréninku rozdělili jednotlivé skupiny a vedli
výcvik oni. Skupinku pokročilých může vést kdokoli z psovodů, jde jen o zorganizování práce, aby někdo jasně řekl, že teď se
jde na stopy anebo se bude dělat obrana.
Je velmi prospěšné, dohodnou-li se dva spřátelené cvičáky a vzájemně se navštěvují. Jednak se okouká jiný systém práce a
druhak si psi zatrénují v jiném prostředí a na jiné figuranty. Zrovna tak výměna instruktorů na některý z tréninků je velmi
zajímavá a mnohdy i poučná. Je na každém výcvikovém středisku, jakou cestu zpestření práce zvolí, ale podstatná je přátelská
atmosféra bez jakékoli závisti a hlavně zdravá rivalita. Pomlouvání a závist jsou velcí nepřátelé v každém prostředí, proto
je nemilosrdně odstraňujte ze svého okolí. Jakmile někdo přijde s tím, že "hele Franta o tobě říkal...", tak mu v klidu
řekněte, že až přijde Franta, tak ať vám to zopakuje před ním, a máte zaručeně pokoj. Nikdy nedejte prostor k naslouchání
těmto "nezištným přátelům".
Tak ať se vám to zpestřování tréninků vede a někde na závodech si řekneme, jak to pomohlo.
