Hlava německého ovčáka Výcvik psa
archiv článků s kynologickou tématikou
Cvičíme podle TARTu LIX. (Pes přítel člověka, 8/2006, str. 17)

Cvičíme podle TARTu LIX.

V sedmém čísle jsme si slíbili, že se budeme věnovat napravování chyb na stopách. Dnes nás čekají lomy. Lomem označujeme tu část stopy, ve které se prudce mění směr postupu kladeče. Lomy v pejskařské terminologii jsou buď pravé anebo ostré. Pravý lom, jak víme z geometrie má 90 stupňů a může vést jak doprava, tak doleva. To není bohužel pokus o žert, ale zkušenost z praxe. Za ostrý lom se většinou považuje 45° a ostřejší.

Jestliže jsme svého psa připravovali poctivě, pak jsme zcela jistě připravovali stopy, které se po určitých metrech kladených rovně v závěru stopy stáčely buď vlevo anebo vpravo. Pes se tak naučil chodit i oblouky a nejen rovné úseky. Tyto oblouky se postupem doby tréninku začaly více uzavírat, až připomínaly skoro pravoúhlý lom. Pokud někdo pospíchal a začal šlapat lomené stopy okamžitě po zvládnutí několika rovných úseků, musel zákonitě dojít do stadia, kdy pes lomy přecházel. Těmi oblouky naučíme psa plynulému průchodu po stopě, i když tato mění tvar.

Přecházení lomů je velmi častý jev a skutečně svědčí o uspěchané práci psovoda, který povzbuzen několika náhodnými úspěchy pokračuje v lomení stop dál, až se dopracuje ke kvalitním nepřesnostem. Mnoho z nás toto přecházení moc neřeší a spoléhá na to, že si pes pokračování stopy po určité době najde. Z praxe víme, že pokud pes přechází lom na námi kladené stopě pravidelně o 2-3 metry, stejným způsobem bude přecházet lomy na stopě cizí. Psovod musí okamžitě zaregistrovat, že pes změnil způsob chování po ztrátě stopy a ví, že pes je v této fázi 2-3 metry za lomem. To, že si pes stopu najde, je jasné, ale protože se práce psa na stopě boduje, může se nám lehce stát, že přestože pes stopu dokončí bodové ohodnocení nebude stačit ani na bodový limit, zvláště pak, když pes neoznačí alespoň jeden z předmětů a přidá několik nepřesností na rovných úsecích.

Před mnoha lety nás učili na doškoleních rozhodčích pro výkon, že pokud pes stopu dokončí, do bodového limitu se musí vždy vejít. Při dnešním bodování to zdaleka není pravda. Proto práci psa na lomech musíme věnovat dostatečně dlouhou dobu, aby výsledek byl odpovídající našemu snažení.

Při propracovávání lomů je velmi dobrou pomůckou kladení stop, které nemají určitý tvar a vedou členitým terénem s mnoha přechody. Na takové trase musí pes neustále stopu sledovat, aby nesešel z jejího průběhu. Faktem je, že tyto stopy kladou daleko větší zátěž na kladeče, protože si musí průběh stopy naprosto přesně pamatovat, aby mohl případné nepřesnosti psa opravovat. Buď sám v roli psovoda anebo upozornit psovoda, že pes nejde stopu přesně. Na takovýchto stopách se také psovod naučí perfektně pracovat se stopovací šňůrou, neboť se musí mnohdy proplétat mezi stromy a keři. Naučíme-li psa kvalitně vypracovávat pravé lomy, čeká ty náročnější psovody ještě práce na ostrých lomech. I zde musí být postup plynulý a nezačínáme hned zkoušet patnáctkový lom (15 stupňů).

I psi, kteří jsou při pachové práci velmi temperamentní, se časem naučí vypracovávat i ty nejostřejší lomy přesně. Není pravidlem, že pes, který chodí pomalu, nedělá nepřesnosti, to konečně můžeme sledovat na výběrových závodech. Zde je velmi důležité naučit psa, že i když udělá nějakou nepřesnost, nic neděje a ještě nemusí padat do mdlob. Jen mu předvedeme, že mu dá větší práci si stopu znova nalézt. Pes musí pracovat naprosto sebevědomě a s naprostým klidem, bez obav před jakýmkoli trestem. Při dnešních "moderních" metodách, které jsou příliš uspěchané a většinou viditelně neuměle donucené, je výsledek celé práce velmi žalostný. Radostně a s chutí pracující pes na pachové práci je dnes bohužel výjimkou. Snad i proto, že je omylem rozhodčích taková práce velmi podhodnocena a označována za rychlou, a tím i nežádoucí. Zvláště u mladých psů by se měla rychlost a temperamentní postup podporovat a nikoli bodově srážet. Výsledky takového postupu při hodnocení psů na pachových pracích už sklízíme mnoho let.

Dalším nedostatkem při pachových pracích je přecházení předmětů. Všechno souvisí se vším, a ti starší psovodi si jistě vzpomenou na velmi důležitou disciplínu ve zkušebním řádu, kterou byl revír-aport, neboli vyhledání odhozených anebo volně položených předmětů v terénu. Nalezení ztracené peněženky, či svazku klíčů, bylo pro průměrně připraveného psa snadným úkolem. Poslat psa pro odložený košík nebo vodítko bylo naprosto běžné. Zkusme to dnes! Učíme stopovat psy, kteří nejsou vášnivými aportéry a ke krmení se také zrovna nehrnou. Tak jakou zvolit motivaci, aby je stopování bavilo? Jak je motivovat k tomu, aby na neoblíbené disciplíně ještě ke všemu označovali (a to velmi komplikovaně) předměty? Zde je každá rada drahá. Nechceme-li je do pachovek nutit, musíme všichni změnit přístup k výcviku, a to se týká chovatelů, výcvikářů a především rozhodčích.

V úvodu jsme si řekli, že je zbytečné mít na poslušnosti a obraně 99 bodů, když každá druhá stopa je neúspěšná. Je zajímavé, že když některý pes na soutěži, či bonitaci nezakouše, je okamžitě povahově zatracován. Ale že nám tři čtvrtiny závodní populace nečuchá, to je OK. To je jenom stopa a ta je vždy vis major. Ale tak to přece není. Kvalitní povahový pes musí mít stejnou chuť do kousání jako do stopování. Chceme opravovat chyby na stopách, tak musíme začít především u sebe a nikoliv u psů. Když je špatný učitel, nemůže mít kvalitní žáky. Je zajímavé, že zkaženou tlačenku pozná každý, ale zkažený postup výcviku jen málokdo.

Přistupujeme-li již zpočátku k pachovým pracím s tím, že našim kýženým vrcholem je hodinová stopa se třemi lomy, pak se nikdy ke kvalitní práci nedostaneme. Už slyším své zatvrzelé oponenty: "Hele už zase vrtá do IPO", ale to přece nemá nic společného s tím nebo oním zkušebním řádem, je to jen celkový pohled na možnosti psů a jejich využití. A jestli mezinárodní atletická federace dospěje k názoru, že se bude konat mistrovství světa ve skoku do výšky a někdo přijde na to, že se bude skákat jen 1 metr a bude se posuzovat, kdo to čistěji skočil, pak je v tom výboru někdo, kdo s atletikou nemá co do činění a měl by co nejrychleji odejít. A pokud nám stejný postup ukazuje FCI, pak bychom měli odejít my, chceme-li si do příštích let zachovat alespoň trochu pracovní krve u našich psů.

V polovině května se konal závod na Grabštejně. Je to krásná soutěž s obrovskou atmosférou a s některými specifickými disciplínami. Jednou z nich je přinesení odhozeného aportu z prostoru, kde je rozházené maso. Měl jsem čest tuto disciplínu posuzovat. Z 54 startujících psů jen 7 jich přineslo aport předpisově. Přihlížející diváci tleskali každému psovi, který jen aport zvedl. Věřte, bylo mi z toho smutno. Aportování, základní cvik každého pracovního psa, a takový žalostný výsledek. Bylo kolem toho hodně smíchu a zábavy, "hele chudáci živení granulemi, prvně viděli maso", apod. narážky. Nejsem žádný tragéd, ale fakt do smíchu mi nebylo, i když jsem to s patřičným humorem komentoval. Na straně druhé jsem posuzoval kontrolní výkony na vzdálenost 150 metrů. Ozývaly se hlasy, že je to příliš velká vzdálenost. Organizátoři soutěže, Veterinární základna AČR Grabštejn, přišli s nápadem předvést divákům kontrolní výkon, jaký byl běžně k vidění na starých mistrovstvích. Přihlásilo se dobrovolně asi osm psovodů a se svými psy absolvovali kontrolní výkon podle pláže místního jezera, který byl zhruba 350m dlouhý. Jen jeden pes ztratil orientaci, ostatní zakousali naprosto super. Vynikající nápad, který se v příštích ročnících bude opakovat jako samostatná vložená disciplína. Iniciátorům této myšlenky tleskám.

Malinko jsem odbočil od zvoleného tématu, ale jen proto, abych ukázal, že opravovat chyby lze tam, kde chceme dojít k vyšším cílům. Opravovat chyby v obraně a zůstat u kruhovky na hadr nemá valného významu. Pachové práce jsou zcela jistě pro vyspělého psovoda tím nejkrásnějším, co ve výcviku psa může dokázat. Jsou převážně výsledkem vynikající souhry mezi psovodem a psem. To, že jsou dnes na periferii celého výcviku, je chyba zkušebních řádů a jejich nedostatečných požadavků.

Ale ruku na srdce milí kolegové, když na ploše probíhají cviky obrany, sleduje je 250 přihlížejících a kibicujících diváků. Při poslušnosti se odchází na párek a kávu a stopám nepřihlíží ani členové vylosované skupiny. Na stopě je jen psovod, kladeč a rozhodčí. Letos na závodě v České Lípě jsem mohl díky laskavosti posuzujícího rozhodčího (děkuji Jardo) sledovat skoro všechny závodníky, byl jsem bohužel sám, ale bylo to velmi poučné. Bývalo dobrým zvykem, že stopujícího psovoda sledovali všichni ostatní závodníci. Jak lépe se lze poučit, než z chyb ostatních. Když jsem startoval na MR v Dubňanech jely se na naši skupinu podívat dva autobusy diváků! A po dokončení každé čtyřhodinové stopy se ozval spontánní potlesk. I to je ohodnocení kvalitní celoroční práce.




Copyright © Jan Dubový, 2001-2011 - Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.