Hlava německého ovčáka Výcvik psa
archiv článků s kynologickou tématikou
Cvičíme podle TARTu LVIII. (Pes přítel člověka, 7/2006, str. 17)

Cvičíme podle TARTu LVIII.

Máme za sebou půlku sezóny a můžeme se ohlédnout za výsledky soutěží a zkoušek. Chvíli jsme se zdrželi, neboť jsme čekali na schválení našeho zkušebního řádu Ústřední komisí pro ochranu zvířat. Chtěl bych zde však moc poděkovat paní JUDr. Janě Spurné ze zmíněné komise, která nám velmi obětavě pomohla při sestavování tohoto normativu. Bez její pomoci bychom zřejmě necvičili dlouho.

Při dnešním ohlédnutí se zaměříme na některé problémy, které se při výcviku našich psů vyskytují a které můžeme ještě napravit. Nejslabší disciplínou jsou již tradičně pachové práce. Přestože víme, že nejlépe vyvinutým smyslem psa je čich a předpokládalo by se, že právě tato disciplína bude dělat nejmenší potíže, pravý opak je pravdou. Co je toho příčinou?

Mnoho psovodů si nepamatuje průběh našlapané vlastní stopy. Neumějí uvádět psa k nášlapu. Neumějí pracovat se stopovací šňůrou. Psi jim přecházejí lomy, neoznačují předměty a oni neumějí psa ve správnou chvíli povzbudit a na konci stopy patřičně pochválit. Nutí psy do postupu, který jim naprosto nevyhovuje. Volí špatné terény a neumějí pracovat se stářím tréninkových stop. Při přechodných problémech neumějí zvolit tu správnou motivaci a jsou tací dovedové, že se i na pachovkách uchýlí k trestu. Pokud jsem na něco zapomněl, doplňte si sami.

Z tohoto výčtu je vidět, že problémů je opravdu dost a když se nasčítají, vyjde nám výsledek - stopa nic moc. No, nevěšme hlavu a pojďme do toho.

Zapamatovat si průběh vlastní stopy je otázka cviku a neustálého tréninku. Děláme-li jednu stopu za měsíc, tak to nám bude trvat opravdu dlouho. Po zapíchnutí cedulky, stačí klacík a ještě lépe je si vyhlédnout nějaký markantní bod, který nám nikdo nesebere a nevytáhne, než na stopu půjdeme, uděláme krok před a vyhlédneme si bod, na který směr stopy povede. Nášlap děláme tak, že pošlapeme terén v průměru asi 60 centimetrů. Žádné rytí botami do země, žádné značky patou boty. Na nášlapu setrváme zhruba 30-60 vteřin, a pak normálním krokem vyrazíme do zvoleného směru. Kroky nedrobíme a zbytečně tak nezdůrazňujeme směr a trasu stopy. Díváme se za pochodu na zvolený cíl, a ne před sebe do země, tak nejlépe udržíme rovný směr. Každý z nás má tendenci zahýbat (tedy při kladení stopy), to nejlépe zjistíte zrána, kdy je na terénu ještě rosa. Po našlapání se ohlédněte, a uvidíte jakou "šavli" jste našlápli. Někdo dělá oblouk doprava, jiný doleva. Jen výjimečně je trasa stopy rovná. To je důležité o sobě vědět, protože po uvedení psa se snažíme jej tlačit rovně, a ono to bohužel rovné není.

Předmět, který na konci stopy položíme, by měl mít barvu terénu, na kterém šlapeme, neměl by být ani příliš velký a ani příliš malý, ale hlavně by to neměl být předmět, který už máme sto let, vozíme ho léta v autě, či nosíme po kapsách. Předmět máme mít u sebe tak půl hodinky před kladením stopy, aby stačil natáhnout náš pach, nic víc. Uvědomme si, že kladeči na soutěži dostanou nové předměty v igelitovém sáčku, jsou nově udělané a připravené na soutěž, a kladeč ho má mnohdy v ruce až na poslední chvíli, kdy jej pokládá na stopu. Je to sice špatně, ale my s tím musíme počítat a náš pes na to musí být připraven. Ne všichni kladeči, které organizace závodu získá jako pomocníky, jsou odborníci v pachových pracích, a tak musíme být i na tento fakt připraveni my.

Po položení předmětu uskočíme několik skoků stranou, abychom přerušili trasu stopy. To hlavně proto, když pes předmět přejde, aby včas zjistil, že stopa dále nepokračuje, a sám si předmět vyhledal. Po odskočení se vracíme obloukem zpět do prostoru nášlapu, kde máme uvázaného psa. Stopu necháme ležet nejméně 15 minut. Názor, že okamžitá stopa je nejlehčí, mnoho autorů vyvrací a poukazuje na to, že chvíli trvá, než pošlapaný terén začne vydávat ten správný pach.

Přivádění psa k nášlapu musí mít svůj stále se opakující rituál. Požadavek některých zkušebních řádů, že psovod se má hlásit rozhodčímu s již ustrojeným psem, je chybný. Psovod by měl dát hlášení rozhodčímu se psem na vodítku, a až poté by si měl připravit psa na pachovou práci. Odepnutí vodítka, sundání stahovacího obojku a nasazování stopovacího postroje s připnutím stopovací šňůry je podnět pro psa, že se půjde čuchat. Na mnoha takto připravovaných psech je vidět, že začnou okamžitě rychleji dýchat, což je přirozený postup pro větší výměnu vzduchu v čichových orgánech psa, které by používal i v přírodě při sledování stopy zvěře. Pes, který je na stopovacím postroji veden mnoho metrů k rozhodčímu, sbírá už po cestě pachy, které mohou být velmi rušivé a přímý kontakt u rozhodčího je též zdrojem nasávání jiného pachu, než který bude potom sledovat. Proto ve zkušebním řádu TARTu je tento požadavek naprosto přirozeně respektován.

Po ustrojení psa do stopovacího postroje, připne psovod pečlivě rozbalenou stopovací šňůru a vysílá psa do prostoru nášlapu tak ze dvou až tří metrů s povelem "stopa - hledej!". (Zde bych chtěl jen podotknout, že jakékoli spodní, mezi nohama vedoucí vedení je v TARTu zakázáno, protože je to přímé přinucení k pomalému postupu a mnohdy i stažení hlavy psa k terénu.) Šňůru drží psovod nejlépe v levé ruce, zvednuté nad úroveň svých ramen, a pravou rukou ukazuje směrem k nášlapu. Šňůru necháme volně klouzat rukou a bedlivě sledujeme hlavu psa, jak reaguje po zachycení pachu stopy. U nášlapu jej můžeme pouze malinko přibrzdit, ale zbytečně psa nesrážíme v chuti jít dopředu. Pokud pes vyrazí do správného směru, necháme jej ujít asi tak tři čtvrtiny délky šňůry a pak šňůru v ruce mírně přibrzdíme. Zesíleným tahem na šňůru by nám pes měl dát najevo, že na stopě je a že chce pokračovat. To je signál pro psovoda, aby šňůru povolil a následoval psa. Toto mírné přibrždění je velmi důležitá příprava na cizí stopy, kde neznáme směr a potřebujeme zjistit, že od nášlapu vyrazil pes správným směrem. Naučíme tak svého psa, nás do stopy tzv. vytahovat.

Zjistíme-li, že má pes se začátkem stopy problémy, tzn. že špatně vyhledává nášlap, dlouho mu trvá, než na stopu vyrazí, nebo u nášlapu "šaškuje" a nemůže se soustředit, připravíme si pro příští trénink několik tzv. rozjezdů. Místo stopy si našlapeme 3-4 krátké rovné úseky, které budou od sebe vzdáleny asi 30 metrů a naučíme psa vyrážet na stopu. Vzhledem k tomu, že takový úsek má délku zhruba 40-50 metrů, přichází rychle konec stopy, nalezení předmětu a veliká pochvala a okamžité volno s pohazováním aportu, pes se do stopy těší a zvedne se mu chuť vyrazit do stopy, bez předešlých chyb.

Sleduje-li pes stopu dobře, zbytečně na něj nemluvíme a necháme ho v klidu pracovat. Mladí a nezkušení psi mají tendenci skoro po stopě běžet. Mírným tahem za šňůru upravíme rychlost psa na tempo, které může stíhat i psovod. Pes se nesmí dostat do cvalu, to je samozřejmě chyba, ale pokud má takové tempo, že psovod musí volně běžet, nic se neděje. Starší stopy a tvrdší terén tento postup sám upraví. Pokud budeme v počátcích psa brzdit, začne dělat kruhy anebo vyrážet do stran. V tom horším případě jej stopování přestane bavit.

Lehké vybočování ze směru stopy do vzdálenosti 1-2 metry v klidu tolerujeme, to může způsobovat vítr anebo zajímavé pachy kolem stopy. V takovém případě pouze slovně připomeneme psovi, co že má dělat. Povel "hledej stopu" postačí a pokud se pes vrátí do pachové trasy, okamžitě přijde povzbudivá intonace "táák je hodný, stopa" a pokračujeme dál. Pes musí vycítit z tréninkových stop, že psovod přesně ví, kudy stopa vede a každé nepřesnosti opravuje. Jestliže si psovod stopu přesně nepamatuje, pes to po několika pokusech zjistí a s nosem u země bude "švindlovat" a odvede psovoda, kam se mu zlíbí. Stane-li se, že z rovného úseku pes znenadání vybočí a má tendenci pokračovat jiným směrem, než stopa vede, musí se psovod okamžitě zastavit a opět použít povel "hledej stopu" a co nejrychleji dobírat šňůru, aby pozvolna dostal psa na trasu stopy. Stopovací šňůru dobíráme tak, že ji pouštíme za sebe, nedobíráme do ruky, protože by nám samozřejmě překážela. Má-li pes snahu vyrážet ze stopy opakovaně, zkrátíme si šňůru a postupujeme za psem ve vzdálenosti 3-5 metrů, čímž mu usnadníme návraty na trasu stopy.

To by mělo k začátkům stop a rovným úsekům stačit. Přicházejí na řadu lomy. Čím přísněji se začalo bodově posuzovat ověřování na lomech, tím více nejistoty nám proniklo do práce psa. Psovodi samozřejmě nutí postupovat psa po stopě krokem, aby se vyhnuli nepřesnostem na lomech a vyžadují na psovi "zlomení" se na lomu a plynulé pokračování v práci. To samozřejmě může fungovat na stopách starých 1-2 hodiny s přesně daným tvarem na věčné časy a nikdy jinak, ale jen velmi těžko na stopách starších a pokládaných na jiném terénu, než je osení, či nízká tráva. Vše funguje do té doby, dokud pes stopu neztratí. Pes, který neumí ověřit lom a vyhledat si pokračování stopy, v tomto okamžiku končí. O tom by mohlo vyprávět mnoho psovodů, kteří startují podle mezinárodních zkušebních řádů.

Ve všestranném výcviku je stopa základ. K čemu mi bude poslušnost a obrana přes 90 bodů, když na stopě skončím na prvním, či druhém lomu? Proto se nácviku vypracování lomů na stopách budeme věnovat v příštím dílu výcviku podle TARTu.




Copyright © Jan Dubový, 2001-2011 - Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.