Cvičíme podle TARTu LIV. (Pes přítel člověka, 3/2006, str. 17)
Cvičíme podle TARTu LIV.
Dnešní pokračování výcviku podle TARTu bych rád věnoval stavu služební kynologie u nás. Zareaguji tak zároveň
na příspěvek Standy Novotného a také tak trochu na článek pana docenta Procházky, které byly otištěny ve druhém čísle Psa
přítele člověka v letošním roce.
Docela mne zajímá, jak dlouho budou vrcholné orgány ČMKU a ČKS hrát roli mrtvého brouka v situaci, kdy je pod záštitou
zákona mařena desetiletí trvající snaha poctivých chovatelů a výcvikářů o udržení kvalit jednotlivých plemen služebních psů.
Začnu nesmyslným zákazem kupírování u plemen knírač, rotvajler, dobrman, boxer, apod. Jak je možné, že nikdo ze zvolených
zástupců nebyl schopen napadnou návrhy několika chorých mozků ochránců zvířat a nedoložil fundovanými podklady, proč že
se ke kupírování přistoupilo? Proč se musíme dívat na to, jak majitelé těchto zvířat jezdí skládat zkoušky do Slovenské
republiky a nejvyšší tituly z výstav si musí vozit ze zahraničí, aby jim pak u nás doma byly naprosto k ničemu? Proč se
zájem těchto "milovníků zvířat" neobrátí směrem, kde by to bylo namístě?
Ať napřou své síly a pozornost k masokombinátům, aby zvířata určená k porážce byla porážena lége artis, bez zbytečného
utrpení. Proč nenapadnou nesmyslné zabíjení býků ve španělských koridách, jen pro pouhé potěšení zvrácených lidí a
senzacechtivých turistů, zde mají široké pole působnosti pro svou činnost!
Byl bych rád, kdyby vrcholní funkcionáři ČMKU a ČKS, které jsme si zvolili, doložili, co udělali pro to, aby zákon na
ochranu zvířat č. 246/92 Sb. neobsahoval nesmyslný zákaz kupírování. Jediné co jsem zaregistroval bylo, že někdo z těchto
funkcionářů se snaží doplnit znění tohoto zákona o větu, aby na území naší republiky mohly být skládány pouze zkoušky
z výkonu, které jsou schváleny FCI. Tato krátká a nenápadná větička v sobě skrývá odbourání veškeré výcvikové aktivity,
která není pod hlavičkou ČMKU a potažmo ČKS. Je nutné si uvědomit, že je to hrubé porušení stanov ČKS, ve kterých se jasně
říká v článku 2 odst. i, že ČKS spolupracuje s ostatními i zahraničními kynologickými organizacemi. Pokud si někdo
představuje spolupráci prosazením zákona o omezení činnosti těchto organizací, pak ve vrcholném orgánu svazu zcela jistě
nemá co pohledávat.
Pan docent Procházka správně píše, že pod pláštíkem zákona na ochranu zvířat, kdy se zakazuje utrácení nadbytečných štěňat
ve vrhu, se zcela evidentně skrývá co největší zisk za štěňata, bez ohledu na jejich kvalitu. Odmítání jakékoli formy
výcviku služebních plemen na úkor tzv. sportovní kynologie, je docela dobře možno považovat za ohrožení bezpečnosti naší
společnosti.
Výcviková komise ČKS svým návrhem na zrušení 500 bodového mistráku, rozjela pomalou likvidaci našeho NZŘ, to je zcela jasné.
Protože zkušební řád, který nemá vrcholové zakončení v podobě finálního závodu, jakým MR je, je naprosto bezcenný. Vrátím-li
se o dvanáct let zpět, začínali jsme v TARTu přebory republiky podle nižších zkoušek než jsou vrcholové. Důvod byl zcela
jednoduchý. Členská základna nedisponovala materiálem, který by měl složeno tolik vrcholových zkoušek, abychom byli schopni
obsadit mistrovský závod. Dnes je situace taková, že výcviková komise TARTu uvažuje o zvýšení laťky pro mistrovské soutěže
nad rámec požadavků našeho zkušebního řádu. (Pětihodinové stopy, hlídání a kontrolák na dva figuranty, apod.) Výsledky
mistrovských soutěží dávají signál, že kvality našich psů jsou na takové úrovni, že pokud chceme, aby vynikla opravdová
špička, musí o tom dát obraz maximální trénovanost a nikoli náhodný výkon. Očekával jsem od výcvikové komise ČKS, že za
stávajícího neutěšeného výkonnostního stavu přikročí k opatření obdobnému. Na přechodnou dobu uspořádat MR podle ZVV2 a
jakmile se zvedne počet zájemců o tuto soutěž a zvedne se i výkonnost psů, vrátí se podmínky pro pořádání MR na výchozí
pozici. Ale zrušit mistrovství podle NZŘ, které má od roku 1948 bohatou tradici a na jehož startovních listinách se
objevovala jména nejvýznačnějších kynologů je neomluvitelná chyba, která může mít především na chovnou základnu nedozírné
negativní následky.
I v uplynulých letech se naši psi zúčastňovali sportovních soutěží na úrovni ME a to od roku 1953. Reprezentanti byli
vybíráni z našeho mistrovství podle NZŘ a výsledky byly vynikající. Bylo jasně vidět, že vůbec není rozhodující náplň
soutěžního řádu podle kterého se ME konalo, ale náplň našeho zkušebního řádu, jehož požadavky byly mnohem náročnější. Naši
psi chodili pětihodinové stopy v jakémkoli terénu a kousali na 250 metrové vzdálenosti. Trojková poslušnost zaručovala
maximální ovladatelnost i za extrémních podmínek. Proto hodinové stopy s předem jasným tvarem a kousání na délku fotbalového
stadionu byl pro naše psy velmi lehký trénink a body se ztrácely pouze za malé nepřesnosti. Pokud je dnes vybírána
reprezentační špička se závodníků, kteří se svými psy nedělají nic jiného než IPO3 či SchH3, pak nemůžeme očekávat nějaké
oslňující výsledky. Na stejné úrovni trénuje celý svět, a pak výsledky takového závodu jsou pouhou loterií štěstí. Zde se
nikdy nemůže projevit trénovanost jednotlivých psů. Na pětihodinové stopě je naprosto zřetelné, kolik má pes natrénováno,
zde se o náhodě mluvit nedá. Pes, který tak těžké stopy nezná, zkrátka nezabere.
Vzpomínám na první kontrolní výkony na mistrovstvích v TARTu. Jen několik málo psů bylo schopno zaregistrovat figuranta na
dvousetmetrové vzdálenosti. Ostatní ani nedoběhli, nebo se vraceli po několika desítkách metrů bezradně k psovodovi. Dlouhá
přestávka udělala své a ani psovodi nevěděli, jak mají takový výkon trénovat. Ozývaly se hlasy volající po zkrácení
vzdálenosti, že není možné, aby na takovou dálku pes figuranta viděl, a závodník, který na valné hromadě vyzýval k měkčímu
přístupu figurantů na kontrolním výkonu, ve stejném roce mistrovství obranářů vyhrál. Dnes se z celého pole závodníků
vyskytne sotva jeden, maximálně dva, psi, kteří se v horlivosti před kousáním nesoustředí a figuranta tak ztratí ze zorného
pole.
Výcviková komise TARTu je složena z odborníků s mnohaletými výcvikovými zkušenostmi a dobře věděla, že není třeba ustupovat
a výsledky se dostaví. Dnes není mezi závodníky nikdo, koho by zarazilo, že jedna skupina psů čuchá na oranici, druhá na
trávě a třetí na strništi. Je to otázka losu a profesionálního přístupu rozhodcovského sboru, který dobře ví, že jinak se
dávají body na trávě a jinak na oranici. Kvalitně odvedená práce vyjde bodově stejně. I jednotlivé organizace se předhánějí
při pořádání soutěží, aby terény, ať na pachové či obranářské práce, byly co nejsložitější a nikoho ani nenapadne vyhledávat
pro psy jakékoli úlevy. Každý si je vědom, že připravuje psa především na svoji obranu a při takové činnosti většinou žádné
skleníkové podmínky nejsou. Jakékoli ošizení tréninku se v praxi nemusí vyplatit. Uvážíme-li, že velká část naší členské
základny jsou profesionální psovodi, kteří ve svém volném čase připravují svého psa do služby, pak si také uvědomují, že
tam jim mnohdy jde o život.
Náš současný NZŘ je svými požadavky na psy jen pouhým čajovým odvarem zkušebních řádů minulých. A pokud se Výcviková komise
rozhodne pro zrušení MR podle tohoto řádu pro jeho obtížnost, pak už jsme s výcvikem totálně v háji. Není to ovšem vina
pouze členů této komise. Je to především vina celého rozhodcovského sboru. Všichni totiž až na nepatrné výjimky, posuzují
náš národní zkušební řád podle kritérií IPO. A tak mnohdy velmi kvalitní výkony psů jsou bodově strhány neodborností
rozhodčího, který je posuzuje. Nelze přece posuzovat práci psa na čtyřhodinové stopě stejně jako na hodinové, a to ještě na
deseticentimetrovém osení. Kvalitní stopař se musí umět vrátit a stopu si ověřit, ať je to na rovném úseku anebo na lomu.
Zde nelze strhávat body za fiktivní nepřesnost. Zkušený rozhodčí pozná, zda pes hledá, nebo se pouze poflakuje. Popis
posuzování amerického rozhodčího, který vyžadoval zavřenou tlamu psa a odůvodňoval to nutností pro správné nasávání pachu
je spíše k pláči než k zasmání. Takový člověk nikdy psa na stopě nevedl a k funkci rozhodčího se dostal zřejmě omylem.
Nikdy nekritizuji práci rozhodčích při akci a nikdy jsem jejich práci veřejně, tedy před diváky, nekomentoval. K tomu nám
slouží doškolení ústředních rozhodčích a zde je prostor si některé nedostatky vysvětlit a usměrnit. Naši, tedy rozhodčí ČKS,
posuzují NZŘ, IPO, SchH, a někteří v tom mají docela evidentní guláš. Možná by nebyla od věci trocha specializace. Souhlasím
s Juanem, který píše o tom, jak byl svědkem toho, že rozhodčí, kteří posuzovali postupové závody na MR podle NZŘ, mnohdy
ani nevěděli, jaká je jeho náplň. Sám jsem byl takového postupu svědkem. Nikdo z nás není neomylný, ale připravit se na
konkrétní závod je jednou z povinností každého rozhodčího. Proto souhlasím se Standou Novotným, že pro záchranu našeho
národního zkušebního řádu je potřeba udělat maximum, ostatně jsme spolu na toto téma již několikrát hovořili a pevně věřím,
že poctivých psovodů, kteří stále dělají pejskařinu především jako svého ušlechtilého koníčka, je ještě dostatek, a že ti,
kteří si ze psů dělají výcvikové nářadí bez jakéhokoli vztahu mezi psovodem a psem, se časem z kolektivu vyřadí sami.