Cvičíme podle TARTu LI. (Pes přítel člověka, 10/2005, str. 17)
Cvičíme podle TARTu LI.
Velmi často, když si pročítám články Ivoše Eichlera, ve kterých odpovídá na dotazy našich čtenářů, mi běhá mráz
po zádech. Ne proto, že by byly špatné, právě naopak, jsou výborné a mnoha lidem jistě pomohou, ale zaráží mne obsah těch
dotazů. Takový zájemce o psího kamaráda si zakoupí anebo z útulku obstará něco, o čem absolutně nic neví, a pak se dotazuje,
co dělat, když pes začne napadat členy rodiny.
Připadá mi to naprosto stejné, jako kdybych si pořídil kobru královskou a očekával, že se se mnou bude mazlit, jen proto, že
já ji mám rád. Je neuvěřitelné, jak zkreslený mají lidé obraz o psech a jaké jim přisuzují myšlení. Každého, kdo za mnou
přijde s nápadem, že si chce pořídit psa, vždycky upozorňuji dopředu, aby si řádně promyslel, do čeho jde. Každý pejskař,
který novému zájemci psa vřele doporučí, aniž by mu vysvětlil, co to obnáší, jedná vzhledem k tomu novému svěřenci velmi
nezodpovědně.
Rozhodneme-li se opatřit si psa, musíme dopředu vědět, že pes pokud ho chceme naučit alespoň základům výcviku, vyžaduje to
minimálně dvě hodiny volného času denně. Musíme vědět, že finanční náklady na psa jsou zhruba rovny nákladům na dalšího
člena rodiny. Zvolíme-li si psa většího plemene, musíme počítat s jeho ubytováním. Mít ovčáka v bytě je krásná věc, dokud je
pěkné počasí. Začnou-li však deště a plískanice, vrací se s námi z vycházky docela slušná koule bláta a vody. Pak už mu jen
stačí se hned v předsíni oklepat, a máte vymalováno. Chceme-li psíka od štěněte, musíme se připravit na to, že minimálně dva
měsíce budeme doma chodit mezi loužičkami a občas šlápneme v noci do nějaké hromádky. Pes, a zvláště štěně, sem tam někde
něco zhltne, a pak mu zpravidla nebývá dobře a obsah žaludku je schopen vyhodit kdekoli. Pokud s těmito docela běžnými
problémy není nový a nadšený majitel obeznámen, může se lehce stát, že jak rychle si psíka obstaral, tak rychle se s ním
rozloučí.
Zatím jsem psal jen o tom lepším případu, že si domů přivedete štěně. Rozhodne-li se nový majitel pro dvouletého dobrmana
či kavkazáka z útulku jen proto, že se na něj za těmi mřížemi smutně koukal a vypadal velmi přítulně, pak je to doslova hra
s ohněm. Nikdy nevíme, v jakém prostředí a pod jakým vedením pes vyrůstal a jaké má za sebou zkušenosti. Pro komunikaci
s dospělým jedincem je nutná jistá praktická znalost. A jestli se někdo domnívá, že má zkušeností dost, protože babička má
doma jezevčíka Šmudlu, a ten vás poslechne na slovo, pak vězte, že to není to pravé. Mnohokrát jsme s Ivošem seděli na
závodech a vždy když vypráví, co mu prošlo rukama, rád mu naslouchám a docela se divím, že je ještě živ a zdráv. Ale ne
každý je vybaven dokonalým pozorovacím talentem a citem pro vzniklou situaci jako on, a tomu, kdo si myslí, že mu stačí jeho
postřeh, doporučuji mít po ruce telefon, kde je předvoleno číslo rychlé záchranné služby, a o skříň neustále opřený žebřík,
aby mohl svému rozdováděnému miláčkovi včas uniknout.
Teď si asi řeknete, proč ten blázen píše do časopisu, který je věnován psům, a místo toho, aby získával nové zájemce, tak je
tu straší. Věřte mi, že nestraším, jen bych rád a zvláště v dnešní době, kdy je pokousání člověka, a bohužel i dětí, skoro na
denním pořádku, varoval před přílišnou lehkomyslností.
Jedním ze základních cviků je ovladatelnost psa. Mnozí z nás si myslí, že pes, který má na každých zkouškách a závodech
"plné" přivolání a umí chodit na vodítku u nohy psovoda, je dostatečně ovladatelný. Zkušenosti z provozu našich webových
stránek ale hovoří o opaku. Více jak 80 procent tazatelů má problémy s přivoláním svého psa. Pokud jsou se psem sami, bez
rušivých vlivů, pes se chová naprosto spolehlivě, ale běda, když se na obzoru objeví jiný pes, zajíc, srna anebo jedoucí
cyklista. Hned je po poslušnosti. A to nehovořím o tom, že pes, který je opravdu ovladatelný, se musí nechat odvolat i ze
rvačky s jiným psem anebo těsně před zákusem do figuranta.
K tomu, aby pes byl takto ovladatelný, ovšem patří hodiny a hodiny kontaktu a měsíce výcviku. Každý, kdo pustí svého psa
navolno a není si dokonale jistý, že pes na přivolání za všech okolností přijde, svým způsobem riskuje. A teď nejde jen o
pokousání. Např. pes, který se žene za kočkou přes ulici, může způsobit docela vážnou dopravní nehodu. Také si stále musíme
být vědomi, že ne všichni patří mezi psí příznivce a takový obtisknutý košík zablácený od hlíny na světlé sukni nebo
kalhotách není nic moc.
Mám velmi mnoho zkušeností s majiteli malých psů, kteří vždy, když jim jejich miláček po spatření mého psa utekl, na mne
volají: "Nebojte se, on mu nic neudělá!". Řeknu vám, to by mne "omejvali". Zažil jsem jednoho dovedu, který byl obzvláště
vynalézavý. Když mu jeho fena setra utekla za mým psem, chvíli povykoval, a pak se pro ni vypravil. Pustil jsem svého psa
z vodítka, aby si mohli docela volně hrát, a ten človíček udělal neuvěřitelnou věc. Když došel k hrajícím si psům, vytáhl za
zády schovaný klacek a chtěl svou nezvedenou fenečku přetáhnout. Jenže na zvednutý klacek zareagoval můj pes zcela po svém a
bylo štěstí, že chlápek byl vybaven vatovaným kabátem. Stačil mi sice jen jeden krátký povel, ale nebýt tam ta ovladatelnost,
tak jsme skončili na chirurgii. Ze země jsem mu tenkrát pomohl, ale pamatuji si, že do řeči mu dvakrát nebylo. Samozřejmě
jsem se mu omluvil, ale jen zašel za první keř - no, co myslíte? - to víte, že jsem psa pochválil. Inu, bláznivej pejskař,
jak by řekla moje žena.
Tuto krátkou příhodu jsem popsal jen proto, abych zdůraznil, že i člověk, který vlastní psa, udělá takovou chybu. On se totiž
ještě nikdy nesetkal s tím, že by po zvednutí proutku jeho pes reagoval útokem. Byl zvyklý, že se pes buď přikrčí a trest
přijme, anebo mu poodběhne a bude potrestán, až bude chycen. A to udělá pejskař. Pokud se člověk etologií zvířat nezabývá,
bývá velmi často nepříjemně překvapen. Přehlédnutí varování či výstražného postavení psa vede zcela zákonitě k pokousání.
A vůbec nemusíte na psa činit nějaký nátlak. Stačí se jen prudce sehnout pro nějakou věc, která leží v blízkosti věci, kterou
pes považuje za svoji, - a cvak! - máte v ruce díru. A to vůbec nemusí jít o psa cvičeného na hlídání předmětů.
U dětí je to dvojnásob nebezpečné. Ponechat dospělého psa s malým dítětem doma o samotě je obzvláště rizikové. Nikdy nevíte,
co toho malého človíčka napadne, a pes se jen přirozeně brání. A pak můžete třeba stokrát opakovat: "ten pes nikdy nikomu
nic neudělal".
Praxe jasně ukazuje, že psi, kteří jsou připravováni na obranu a mají vyrovnanou povahu, nikdy neútočí bezdůvodně. Znají a
mají naučené situace, ve kterých je třeba útočit a bránit. Nejnebezpečnější jsou psi, kteří mají labilní nervovou soustavu
a koušou ze strachu. V posledních letech se neustále klade důraz při kynologických akcích na naprostou neútočnost psů. Pes
nesmí projevovat žádné známky agresivity, musí se nechat pohladit od každého, a pokud jen zavrčí, je tendence okamžitě
takového psa vyřadit. To je samozřejmě nesmysl. Do povahových vlastností služebního psa agresivita patří, stejně jako
temperament, bojovnost, tvrdost, smělost, ostrost, ale také do ní patří charakter a ovladatelnost. S bezdůvodně útočícím
zuřivcem se pracovat nedá. I povahově dobrý pes se však dá vlivem špatného zacházení pokazit. A špatně může se psem zacházet
každý neodborník, a těch je bohužel většina.
Nedávno jsem seděl na zahradě u Vládi Kuchty, prezidenta záchranných brigád. Je to velmi zkušený kynolog a zároveň milovník
a znalec koní. Postihla ho nemilá věc, jeho kobylka Lucinka, kterou měl dlouhá léta, odešla do koňského nebíčka. Ptal jsem
se ho, zda si chce opatřit jinou, protože jeho malá vnučka má koníčky ráda. A víte, co mi odpověděl? “Honzo, to není legrace,
vzít si nového koně. Já ho musím dokonale znát a musím vědět, jaký má charakter. Kůň má několik metráků živé váhy, a pokud
není dokonale ovladatelný a taková hmota se dá do pohybu, může to být velmi nebezpečné.“ Lucka poslouchala na slovo, toho
jsem byl mnohokrát svědkem, dokonce i na povel "pozdrav" zařehtala. Tak tomu já říkám odborník, který zná. Právě proto, že
má s koňmi mnohaleté zkušenosti, dovede zvážit všechny okolnosti, které by mohly nastat. A tak je to i se psy.
Podívejme se kolem sebe, kolik lidí má dnes psa a jaká plemena. Kolik z těch lidí vůbec ví, co mají v ruce? Koupí si psa jako
ochránce majetku, a ta domnělá ochrana se může stát obrácenou zbraní proti svému majiteli. Proto bude mít Ivoš Eichler stále
o čem psát a na co odpovídat. Jen se obávám, že to, co zvládne on, nezvládnou ti, kterým psa po převýchově vrátí. Je to
stejné jako psát články o přivolání. Můžete tento cvik stokrát popsat, ale pokud ten který majitel psa nemá pro věc cit a
neudělá v té rozhodující vteřině tu správnou věc, je veškeré psané slovo marné. Každý pes je jiný a každý reaguje naprosto
individuálně.
V každé základní organizaci TARTu musí výcvikář dbát na to, aby začínajícím psovodům, kteří dychtí po tom, aby jejich pes
dokonale kousal a bránil je i jejich majetek, vštípil do hlavy, že jejich pes musí být především ovladatelný. Psal jsem tyto
řádky proto, aby každý dobře zvážil všechny okolnosti, než se rozhodne opatřit si psa, a chtěl jsem jen upozornit, že
opatřit si živou bytost obnáší mimo všechno to potěšení i určitou dávku starostí a hlavně zodpovědnosti. Odvést psa, se
kterým si nevím rady, do útulku, je řešením nezodpovědných lidí. A správci útulků by o těchto lidech mohli vyprávět dlouhé
hodiny.
