Hlava německého ovčáka Výcvik psa
archiv článků s kynologickou tématikou
Cvičíme podle TARTu XXXXVIII. (Pes přítel člověka, 7/2005, str. 17)

Cvičíme podle TARTu XXXXVIII.

V dnešním pokračování výcviku podle TARTu se nejdříve budeme věnovat obraně a v druhé části si řekneme něco málo o označování předmětů na stopách.

Řekne-li se nácvik obrany, většina z nás si představí rukáv a kousání. Já chci ale hovořit o nácviku klasické části obrany. Chceme-li mít dobrého obranáře, nesmí psovodovi při práci překážet, ale musí mu být především pomocníkem. To jinými slovy znamená, že pes musí být dobře ovladatelný, což samozřejmě úzce souvisí s poslušností.

Každá obrana začíná průzkumem terénu a vyštěkáním pomocníka. Dejme tomu, že oba tyto cviky pes plní dobře (i když i této problematice se můžeme někdy příště věnovat), a začněme u zajištění pachatele. Psovod, mimo základní zkoušky, stojí na pomyslné ose postupu a čeká, až jej rozhodčí vyzve povelem "Pro psa!". Do té doby by neměl psovod svého psa ovlivňovat žádnými povely. Na povel rozhodčího dojde psovod do blízkosti označovaného pomocníka (v nácviku co nejblíže, aby se pes nenaučil chodit psovodovi od figuranta naproti) a přivolá psa k noze. Od tohoto okamžiku by měl pes přestat štěkat a zařadit se k noze psovoda. Uklidnit mnohdy temperamentního psa dá slušnou práci, ale chce to trpělivost a důslednost. Povel "klid" a lehké plesknutí přes "ukecanou tlamu psa" časem zafunguje. Pes sedí v klidu u nohy psovoda a psovod vyzve pomocníka: "Vystupte z úkrytu a otočte se čelem ke mně!". Dalším povelem vyzve psovod figuranta, aby stál v klidu anebo zvedl ruce nad hlavu. Tuto fázi je třeba několikrát trénovat, a to vždy v jiném rytmu. Jednou pomocník zvedá ruce pomalu (to u zvláště vznětlivých psů), jindy rychle, aby si pes zvykl na různý temperament pomocníků. I velmi razantní pes musí časem vydržet v klidu při prudce zvednutých rukou figuranta. Někteří psi si již v této fázi sami lehají. Projevuje se zde dynamický stereotyp, neboť vždy následuje povel "lehni, hlídej". Samovolnému ulehání psa zabráníme tím, že občas necháme psa v sedě.

V počátcích nácviku si přidržuje psovod psa za obojek, a tak zabrání nežádoucímu vyražení psa na pomocníka. Následuje prohlídka nalezeného pachatele. Psovod ponechá psa na místě a zprava obchází pachatele, aby provedl prohlídku zezadu. Prohlídku opět provádíme v různé rychlosti a v různé razanci. Dobře víme, že "startovacímu" psovi stačí prudší pohyb psovoda a poklepání na ochranný oděv pomocníka a pes už má "našlápnuto". Proto svého psa neustále sledujeme a při sebemenším pokusu o změnu polohy, či snahu vyrazit, jej opravíme. Ale ne tím, že na něj budeme pokřikovat různé nesmyslné povely zpoza figuranta, ale tak, že pomocníka necháme stát, v klidu se vrátíme ke psu a usměrníme jej do výchozí polohy. Zpočátku se možná budeme ke psu vracet mnohokrát, ale určitě se nám to vyplatí. Oprava z dálky učí psa nepřesnostem a popolézání.

Po dokončení prohlídky můžeme dát figurantovi sami ruce dolů, nebo se zařadíme ke psovi a až poté vyzveme pomocníka, aby dal ruce dolů. Opět trénujeme obě varianty. Nikdy nezapomeneme pachatele odzbrojit, proto vlastně prohlídku děláme. O tom, že psovod nesmí zkřížit dráhu výhledu svého psa na figuranta, jsme už mnohokrát hovořili.

Následuje výslech pomocníka, který by měl řídit a organizovat psovod. Tón výslechu musí být nekompromisní a v nepřátelském duchu. Jakékoli zlehčování a laškování s pachatelem nemá u služebního výcviku co dělat. Pomocník je vždy potenciální nepřítel, a proto je třeba chovat se obezřetně. Pes vycítí chování psovoda a sám se začíná chovat stejně. (A to by samozřejmě platilo i o té legraci.)

Vynechejme přepadení při prohlídce a věnujme se doprovodu. Pachatele doprovázíme ve vzdálenosti zhruba pěti kroků, aby měl pes čas zareagovat při změně chování pachatele (pokusu o napadení psovoda). Napadení psovoda při doprovodu trénujeme v počátku tak, že po ujití asi 25 metrů vyzveme pomocníka, aby se zastavil, a i my se zastavíme a posadíme povelem psa k noze. Po několika vteřinách se pomocník obrací a napadá psovoda. Zde přijde povel "drž" a necháme psa razantně zabojovat. Po chvilce boje přestane klást pomocník odpor a přijde povel k puštění a opětovné přiřazení psa k noze. Tento postup volíme proto, aby pes při doprovodu nepředbíhal v dychtivosti po boji a zákusu. Vlastně až při soutěži či zkoušce uvidí pes zaútočit pomocníka za pochodu. Po uklidnění psa dokončíme doprovod ještě asi dvacet kroků a ukončíme jej tak, že psovod vezme psa na vodítko a figurant psa vydráždí jako při kruhové obraně. Méně razantní pes dostane za odměnu kousnout, razantní končí vydrážděním.

Neustálé zpřesňování a trvání na dokonalosti plnění psovodových povelů činí z našeho psa ovladatelného, ale nebojácného pomocníka.

Odreagujme se na chvíli od obrany a upřeme teď pozornost na pachové práce. Mnozí psovodi naučí svého psa velmi slušně stopovat, ale po určité době zjistí, že pes, ve snaze jít dál po stopě, zapomíná označovat předměty. Psovod zkouší pamlsky, ovlivňování stopovací šňůrou, vracení psa k předmětu, ale výsledek se nedostavuje. I začátečníci, kteří učí stopovat na pamlsky, totiž po jisté době zjišťují, že pes přechází na stopě i kousky vařeného masa, aniž by na ně zareagoval. Nahlédl jsem v této souvislosti do odborné literatury, a k mému údivu jsem ani v Eisovi, Skuhrovském, ani v jiných výcvikových kapacitách nenašel zmínku o nácviku označování předmětů.

V dobách, kdy základem výcviku služebního psa bylo přivolání, štěkání na povel a samozřejmá chuť aportovat, se tímto problémem nikdo nezabýval. Ovšem dnes, kdy ke splnění chovnosti stačí jediná zkouška podle IPO, kde pes při celé poslušnosti nepotřebuje hlasový projev a aport se dělá nuceně, najednou vyplývá problém s označováním předmětů. Psům je zakazován přirozený pohyb po stopě na úkor přesnosti. Pes, který se dá na půlhodinové stopě do klusu, je odsouzen k mnohabodové ztrátě. Zapomínáme na to, že základem stopování v přírodě je co nejdříve dostihnout kořist. Ve výcviku dostihnout pachatele. Pro kvalitní stopování musíme zvolit pro psa smysluplnou motivaci. Hodinové stopy musí chodit každý ořech a ještě si bude vrtět ocáskem, ale čtyřhodinové a starší stopy na tvrdém terénu a za každého počasí bude chodit pes, který má kvalitním tréninkem vychozený styl a ví, že stopa se musí dokončit, i když dochází chuť.

Nejsilnější motivací musí být pro psa pochvala psovoda. A pochvala přijde až ve chvíli, kdy najdeme položený předmět. A předmět hledá ten pes, kterému předmět (tedy aport) něco říká. Proto je třeba si uvědomit, že než se rozhodneme vychovat kvalitního stopaře, musíme jej nejdříve doslova zbláznit do aportování. A zde jsme opět u požadavků zkušebních řádů. "Pes nesmí aport překusovat, ani si s ním hrát!" Co je to za hloupost?? To jsou požadavky, které vedou psovody k nácviku nuceného aportu, a zvláště u mladých psů je to neodpustitelná chyba. Pes musí za odhozeným aportem vyrazit jak střela a stejně rychle se vracet k psovodovi, protože "ta legrace přijde znova". Čím dříve se vrátím, tím dříve přeci mohu opět vyrazit pro odhozenou věc. A to, jestli si pes aport z přemíry temperamentu překusuje nebo si jej nadhazuje, to je jedině dobře. Projevuje tak svou radost ze hry, a to musí každého psovoda těšit. Přesné držení aportu přijde s vyššími zkouškami. Zde už pes umí reagovat na povel "drž" a ví, co se od něj vyžaduje. Hra s aportem na konci stopy je to, co musí psa táhnout dopředu. Pak už jen obyčejný povel "lehni" u nalezeného předmětu vyvolá po několikerém opakování podmíněný reflex a označování předmětů je hračka. Proto se tím Eis, Skuhrovský, Komolý a další nezabývali, bylo to samozřejmé.

Mnoho psovodů je schopno tvrdit, že jejich pes je aportér. Ve finále zjistím, že pes nosí pouze gumový míček na šňůrce a dřevěnou činku. Odhodí-li psovod botu, čepici, klíče, apod., pes možná vyběhne, ale ani ve snu jej nenapadne odhozenou věc přinést. Proto, zájemci o kvalitní stopování, rozum do hrsti! Základem stop je zájem o aport. A pochvala na konci stopy musí být taková, že by pro ni pes do ohně skočil.




Copyright © Jan Dubový, 2001-2011 - Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.