Cvičíme podle TARTu XXXXV. (Pes přítel člověka, 3/2005, str. 17)
Cvičíme podle TARTu XXXXV.
Je zajímavé, že skoro všichni chápou, že chceme-li se domluvit ze Švédem, musíme se naučit švédsky. Ovšem už ne
všichni, kteří se chtějí domluvit se psem, si uvědomují, že pro tuto komunikaci si také musíme vytvořit společný jazyk.
Je obecně známo, alespoň doufám, že pes není schopen vnímat význam našich slov. Proto hned v počátcích předvýchovy a posléze
i výcviku se musíme naučit užívat jednotné povely, pokud chceme, aby pes na ně reagoval. Z tohoto pohledu je naprosto
jedno, zda si vybereme povelovou techniku danou tím kterým zkušebním řádem, nebo si vytvoříme techniku svoji, pouze pro
vlastní potřebu. Už při zvykání psa na jméno vybereme takové, které je pokud možno nesklonné. Každá modifikace kteréhokoli
používaného slova je vlastně pro našeho psa dalším novým povelem, a to samozřejmě zatěžuje paměť psa a vlastně zabírá místo
pro další potřebné povely.
Všimněte si sami ve svém okolí či na cvičišti, kolik povelů používají i starší a zkušení psovodi pro povel přivolání. Místo
naprosto jasného: "Argo, ke mně!", slyšíme další přídavné povely: "Ty mě neslyšíš?", "Pocem!", "Co je to? Ke mně!",
"Deš sem?!", a mohl bych pokračovat dál. Obdobné je to u povelu "sedni", zde opět přicházejí další opravné povely jako:
"K noze!", "Lepší!", "Posaď se!", "Sedni si!", "No tak, bude to?", "To je sedni?", "Co jsem ti řekl? Sedni si!", atd. Sami
si spočítejte, kolik zbytečných povelů je vyplýtváno už jen u dvou základních povelů poslušnosti. Mohl bych pokračovat třeba
průzkumem terénu, kde je snůška slov pronásledující psa při pohybu terénem ještě mnohonásobně bohatší. Co si z toho chudák
pes má vybrat?
Velkým nešvarem při výcviku poslušnosti a ovladatelnosti je neustálé mluvení na psa. Psovod si za pochodu se psem povídá a
mele a mele. Pes je chvilku pozorný, snaží se pobrat to psovodovo žvanění, ale po jisté době přestane psovoda vnímat úplně a
také přestane reagovat na povely. Pak přichází rozladěnost psovoda, trhání vodítkem a nakonec toto jednání završí trest. Pes
rychle pochopí, že se vedle jeho pravého boku pohybuje magor, od kterého nikdy neví, co může přijít, a ve finále se začne od
nohy psovoda vzdalovat anebo se začne psovoda bát.
Stejnou chybou je řvaní povelů na psa. Pes slyší mnohokrát lépe než člověk a je schopen vnímat i velmi zvukově slabé povely.
I zde dochází k tomu, že nervózní a ukřičený psovod je překvapen, že pes na jeho povely přestává reagovat.
Pokud se naučí psovod plně využívat intonace hlasu, je jeho postup při výcviku rychlý. Pes vycítí, kdy má být ostražitý při
povelu "Dej pozor!" a kdy má být naprosto soustředěný při povelu "Hledej stopu!". Z uvedených příkladů je naprosto jasné, že
dříve, než začneme cvičit psa, musíme dokonale zvládnout sebe. Velmi dobře si pamatuji své začátky a vodění dřevěného špalíku
na vodítku místo psa. Když mi to prvně můj kamarád a trenér přikázal, myslel jsem, že to nemá v hlavě v pořádku. Chodit se
špalkem na vodítku může přeci jen blb! Ale později jsem pochopil, že veškeré chyby, které mi trenér vytýkal, by samozřejmě
negativně ovlivňovaly mého psa. Až když jsem měl pevně zažité, že nejdříve přijde povel "k noze", a pak teprve měním směr
pohybu já, mohl přijít vedle nohy pes. A tak to mimochodem bylo i u stop. Co jsem se jen našlapal stop a po určité době
pěkně sám stopu procházel a sbíral odložené předměty! To byla nejlepší kontrola, že si stopu a její tvar dokonale pamatuji,
včetně místa lomů a odložených předmětů. Chvíli to trvalo a párkrát jsem docela slušně terénem bloudil, a pokud bych to
prováděl se psem na šňůře, asi by to kvalitě výcviku neprospělo.
Z dostupné výcvikové literatury víme, že existují povely zvukové a povely posunkové. Než přejdeme na posunkové povely, musí
mít pes už zažité povely zvukové. I ve zkušebním řádu TARTu je takto povelová technika chronologicky seřazena podle stupně
zkoušky. Postup od jednoduššího ke složitému je ve výcviku nesmírně důležitý.
Začínáme-li s nácvikem posunkových povelů, musí mít pes dokonale zvládnuty povely u nohy psovoda. Nácvik začínáme tak, že
psovod stojí zhruba na délku vodítka před psem a pomocí vodítka také psa do požadované polohy usměrňuje. Psovod zavelí
ležícímu psovi "sedni", a vzápětí vodítko podebere mezi palcem a ukazovákem pravé ruky, kterou vztyčí do výše svých očí,
čímž mírným tahem donutí psa usednout. Po zvládnutí základních poloh pomocí vodítka se postup povelů obrací a zvukový povel
musí bezprostředně následovat povel posunkový. Je to obdobné, jako když učíme základní povel "sedni". Psovod zavelí stojícímu
psovi povel "Argo, sedni!" a bezprostředně využije nepodmíněného podnětu, tj. zatlačení levé ruky na záď psa se souběžným
tahem vodítka směrem vzhůru, což donutí psa k usednutí. Postupně se pes po povelu "sedni" snaží tomuto mechanickému působení
vyhnout a usedá po vyslovení povelu sám.
Zatím jsme se zabývali povelovou technikou používanou při kolektivním výcviku podle zkušebních řádů. Začátečníka však může
velmi překvapit poslušnost některých domácích psů, kteří za celý svůj život na cvičák ani nepáchli. Takový povel: "Ferdo,
pojď sem!" může fungovat naprosto dokonale, pokud je používán správně a stále stejně. V tom samém případě zíráme, jak na
povel "Neotravuj a běž si lehnout!" pes disciplinovaně zaujme své místo pod stolem. Ano, není to nic jiného něž důsledně
dodržovaná domácí technika výcviku. Pes, který je v neustálé a bezprostřední blízkosti psovoda, má dokonale vypracovanou
pozorovací schopnost a zcela neomylně pozná, že panička jde připravovat krmení. Domácí pes "ví", když se páníček obléká, že
se půjde na procházku. To psům chovaným v kotcích samozřejmě chybí.
K povelové technice je třeba si říci, že to, co jsme zvláště v počátcích museli pracně budovat, u pokročilého psa už vlastně
funguje jinak. O pravdivosti tvrzení, že pes nerozumí obsahu našich slov, ale postupně naprosto dokonale vnímá jejich
intonaci, nás nejlépe přesvědčí starší psi. Málokterý psovod oslovuje psa jménem, které má v rodokmenu, snad jen při
zkouškách či závodech. A tak slyšíme namísto jména Dita třeba: "čubino" a namísto vznešeného Arga: "dědku". Stejné je to i
při jiných povelech. Zpracovanému psovi nemusí psovod říkat "nesmíš", ale stačí pouze krátké a důrazné "Ne!". Pokud pes
provádí nějakou lumpárničku, slyšíme pouze "Co?", a je vše srovnáno. A hned vidíme, že je to o té intonaci.
K povelové technice samozřejmě patří i mimika psovoda, jeho pach a vystupování. Už mnoho psovodů doplatilo při zkouškách a
závodech na podcenění tohoto základního pravidla. Při tréninku psovod vystupuje nepořadově, mumlá jakési povely, na které si
pes postupně přivykne, chodí v rozervaných montérkách, které mají pach psa, při dlouhodobém odložení se psovod baví
s kamarády a změnu polohy psa zaregistruje až po upozornění kolegy, a najednou na zkoušky přijde úplně jiný psovod! Čistá
sportovní kombinéza, pořadové vystupování, povely bez žvýkačky v ústech, soustředěný pohled na odloženého psa, který je
z toho tak překvapen, že nakonec přiběhne ke psovodovi, a my jen zíráme, proč pes přestává reagovat. Inu, protože takového
psovoda nezná!
Odborná literatura říká, že pes je schopen zvládnout 60 až 80 povelů. Jenom na přivolání a základní ovladatelnost jich
spotřebujeme několik. Protože povely jako: "jdi dopředu", "nesmíš", "fuj", "lepší", atd. žádný zkušební řád neobsahuje, ale
my je pro zdárnou výchovu svého psa budeme potřebovat. Proto je na nás, abychom každý nový povel zvážili a skutečně jej
používali pouze v tom tvaru a podobě, které budeme používat stále. Jedině tak se nám totiž povede úspěšně se domluvit
s vlastním psem.
O tom, zda nám náš pes opravdu rozumí, se můžeme postupem času přesvědčit třeba tak, že pokud pes sedí u naší levé nohy a my
zavelíme povel "ke mně", měl by pes tuto polohu opustit a okamžitě si předsednout před psovoda. A stojí-li u jednoho stromu
figurant a já zavelím "revír", musí to skončit vyštěkáním, a obrátím-li hned psa ke stromu druhému, kde stojí jiný figurant
a přijde povel "drž", musí to skončit razantním zákusem. A to je celé o povelové technice.
