Cvičíme podle TARTu XXXVIII. (Pes přítel člověka, 10/2004, str. 17)
Cvičíme podle TARTu XXXVIII.
Mnoho psovodů si pod pojmem trénink obrany představuje především kousání, ať už
do hadru, peška či do rukávu. Pokud však má být pes skutečným pomocníkem psovoda, nesmí svému
psovodovi především při práci překážet. Na mnoha zkouškách a závodech jsme svědky stále stejného
obrazu. Psovod se při práci s pachatelem (figurantem) věnuje více svému psovi, než aby sledoval
počínání pomocníka. To je samozřejmě, a zvláště ve službě, chyba.
Předpokladem pro kvalitní práci v obraně je poslušnost. Pes musí zvládat přivolání (přivolání za
pochodu i za klidu psovoda k noze, ovladatelnost u nohy bez vodítka) a musí mít propracován
zpožďovací útlum, aby zvládl krátké i delší výdrže. Při vyšším stupni tréninku musí být
samozřejmostí pouštění na povel psovoda. S neposlušným a málo ovladatelným psem se jen velmi
těžko pracuje a mnohdy může být taková práce zakončena i slušným úrazem.
Začněme u průzkumu terénu. Abychom s tímto nácvikem vůbec začali, musí pes mít propracováno
kvalitní vyštěkání napřímo. Nacvičovat revíry bez zvládnutého vyštěkání je samozřejmě chyba.
Už v počátcích nácviku netolerujeme psovi žádné nepřesnosti. Mnoho psů má tendenci při prvním
vyslání do směru okamžitě namířit směr figurant a psovod si může vyřvat plíce, aby toho svého
draka zvládl. V tomto případě není omluva, že pes se na figuranta těší a že je to kousáč. Ten
pes pouze nemá přivolání a při nácviku průzkumu terénu se příliš pospíchalo.
Zjistíme-li, že nám pes takto utíká, navodíme situaci nácviku tak, že před námi půjde několik
psů na průzkum, a když nastupujeme my, figurant v terénu není. Psa s povelem "revír" vyšleme do
prvního směru a nereaguje-li na povel "zpět", nebudeme zbytečně řvát, ale v klidu si počkáme, až
pes zjistí, že v terénu nikdo není, a vrátí se zpět. Pak psa připneme na vodítko a ráznými trhy
mu připomeneme povel pro přivolání. Po odepnutí psa uvolníme a znovu jej vyšleme do revíru.
Nebudeme používat povel "zpět", nýbrž klasický povel pro přivolání, tj. "ke mně". Pokud pes
přiběhne, necháme jej usednout a na další povel přiřadit k noze. Pak se psem několik kroků
popojdeme a vyšleme jej do druhého směru s opětovným přivoláním před sebe. Tak pokračujeme asi
8-10 smyček, a pak se otočíme a vracíme se se stejným programem zpět po ose postupu. Mezitím
figurant zaujme postavení v místě začátku průzkumu a my můžeme zakončit nácvik klasickým
vyštěkáním.
Hezky se to píše, ale ne vždy je postup takto jednoduchý. Záleží však na psovodovi a jeho
důslednosti, jak rychlý ten postup bude. Hlavně nespěchat! I když už pes zvládá přivolání a
neutíká, stále jej budeme z každého směru přivolávat k sobě. Jen občas pro kontrolu můžeme
jednu, dvě smyčky nechat psa pouze kolem nás proběhnout a pokračovat ve vyhledávání, ale jakmile
zjistíme jen lehké tendence k přílišnému pospíchání dopředu, ihned zpřesníme přivolávání.
Nalezne-li pes pomocníka, musí intenzivně vyštěkávat. Zde se musí postupovat zcela individuálně,
podle povahy a temperamentu psa. Polevuje-li pes ve štěkání, stačí některému psovi lehký poklep
klackem o kalhoty pomocníka a on okamžitě přidá. Jiný pes to ovšem nemusí vydržet a klidně
zaútočí. Takového psa musí zásadně motivovat svými povely psovod. Figurant nikdy povely psovi
nedává!! To je totiž především pachatel a nikoliv spolupracovník. Zvláště v počátcích nácviku
musí psovod svou rychlostí postupu ke psovi regulovat intenzitu štěkání.
Jakmile dojde pes k místu, kde je ukryt pomocník, zastaví se asi dva kroky od psa a zavelí:
"Nero, k noze!". Pokud pes nejeví ochotu opustit pachatele, psovod okamžitě přistoupí až ke
psovi, připne jej na vodítko a opět přijde povel k přemístění psa s pomocí rázného trhnutí
vodítkem. Tuto fázi si musíme připravovat už při vyštěkání napřímo. Sedí-li pes u nohy psovoda,
zamezí psovod psovi v dalším štěkání povelem "klid". Poté vyzve pomocníka, aby vystoupil
z úkrytu a otočil se čelem ke psovodovi. Stále dbáme na to, aby pes už neštěkal a pouze bedlivě
sledoval pomocníka. Pak vyzveme pomocníka, aby odhodil zbraň a zvedl ruce nad hlavu. V TARTu
není podmínkou, aby figurant zvedal ruce, a pouze jej můžeme vyzvat, aby stál v klidu. Stojí-li
pomocník s rukama nad hlavou, zavelíme psovi "lehni". Zde pozor, po několikerém nácviku si pes
automaticky lehá po zdvižení rukou pomocníka. Tomu samozřejmě zamezíme tím, že při některé
prohlídce bude pes sedět.
U tohoto cviku musíme trénovat různou rychlost zvedání rukou pomocníka. Vznětlivému psovi stačí
prudký pohyb rukama nad hlavu a už startuje. Proto máme psa na vodítku a několikrát pouze
opakujeme výstup, otočku a zvedání rukou nad hlavu, vždy v jiné rychlosti. Pokud pachatel
neudělá kroky kupředu, nesmí pes na jeho pohyby reagovat útokem.
Při prohlídce pachatele, kterou děláme zásadně zezadu, neustále sledujeme počínání psa. Pokud se
pes při střežení zvedá anebo popolézá, okamžitě se k němu vracíme a usměrníme jej do žádané
polohy. Nikdy neokřikujeme psa od pomocníka. Pes sice po povelu zaujme polohu, ale několikrát to
zopakuje a je v těsné blízkosti figuranta, a to samozřejmě nechceme. Proto nebuďme pohodlní a
vždy při opravách se ke psu vracejme.
O prohlídce víme, že je prohlídka klasická a prohlídka s napadením psovoda. Zde je důležité,
abychom i při nácviku přepadu občas zařadili prohlídku klasickou, aby se pes naučil zůstat
v klidu až do doby, než přijde akce pomocníka.
Teď už víme, že někdy může pes při prohlídce ležet, někdy sedět a že prohlídka může být jak
v klidu, tak s akcí. I tu akci můžeme různě měnit, aby pes poznal různé situace, které mohou
v praxi nastat. Při prohlídce pachatele tak nemusí dojít k napadení psovoda, ale pouze o pokus
utéct. I zde musí umět pes okamžitě zareagovat a prchajícího pomocníka zadržet. Nechcete-li, aby
váš pes po několikerém stereotypním opakování prohlídky a výslechu pomocníka znuděně žral trávu
anebo sledoval vše okolo, jen ne pachatele, musíte vždy a každý trénink obohacovat o nové prvky.
Jedině tak zůstane pes stále pozorný a stále připravený zakročit.
Po prohlídce následuje výslech pomocníka. Již několikrát jsem psal, že pomocník nikdy není
kamarád, proto vedeme výslech odměřeně a takovým tónem, aby pes zůstával stále ve střehu.
Budeme-li se s pomocníkem přátelsky vybavovat a dělat legrácky, pes samozřejmě okamžitě vycítí,
že o nic nejde a postupně přestane být pozorný a při zákroku opravdový. I při výslechu
připravujeme psa na to, že pomocník může pohybovat rukama, aniž by pes musel zakročit. Někdy je
třeba, aby figurant vyndal z kapsy průkaz totožnosti, a pak je vlastně psovod v těsné blízkosti
pachatele a o to víc musí být pes ve střehu.
Po prohlídce většinou následuje eskorta (doprovod) pachatele na určené místo. Zvláště
v počátcích nácviku doprovodů se vyhneme útěkům, které by sváděly psa k neustálému vyrážení
kupředu. Ze začátku máme psa na vodítku, abychom mohli snáze regulovat jeho přesnost ve
sledování nohy psovoda. Opět nacvičujeme různou rychlost pohybu pomocníka. Jednou vyžadujeme,
aby šel pomocník pomalu, jindy jeho postup povelem zrychlíme. Občas necháme pomocníka na krátkou
dobu zastavit, psa si uklidníme a pokračujeme v doprovodu. Útěk pomocníka trénujeme jen velmi
málo, protože případ, kdy by pes nezadržel, je mnohem méně pravděpodobný než předcházení a
vyrážení psa, které je skoro stálé. Důležité je dodržovat patřičnou vzdálenost mezi psem a
pomocníkem, aby měl pes čas kvalitně zareagovat při případném přepadu. Ideální je tak pět, šest
kroků za pomocníkem. Eskortu vždy musíme ukončit tím, že necháme pomocníka zastavit a buď jej
předáme rozhodčímu anebo jej necháme odejít.
Pokud je někdo zvyklý odměňovat psa za kvalitní vyštěkání či střežení pachatele kousáním, pak
bych doporučoval kousání do hadru anebo peška, aby si pes zbytečně nespojoval s touto akcí
rukáv. U psů s oslabenou ostrostí to tak dalece nevadí, ale u sebevědomých a razantních psů,
které chceme vychovat, tam to může dělat zle.
