Cvičíme podle TARTu XXXV. (Pes přítel člověka, 5/2004, str. 17)
Cvičíme podle TARTu XXXV.
Mám trochu výčitky svědomí, že se nevěnuji více výcvikovým metodám a namísto nich
sem tam ventiluji své myšlenky týkající se organizace TART. Jak ale víte, v letošním roce již
působíme deset let a za tu dobu TART, jako organizace věnující se služebnímu výcviku, vešla
v povědomí pejskařské veřejnosti, což je jistě dobře.
21. února se konala na Sázavě valná hromada a nebyly to jen fádní projevy a potlesk zúčastněných
zástupců jednotlivých regionů, žádné pompézní oslavy, ale pěkně se tam jiskřilo, a to je moc
dobře. Hodnotila se činnost za uplynulý rok a snovaly se plány na rok letošní. Ozývaly se hlasy
na ještě vyšší obtížnost našeho zkušebního řádu, kde přitlačit a kde naopak ubrat.
Hodnotila se i spolupráce s ozbrojenými složkami a bylo konstatováno, že zcela bezkonkurenční je
spolupráce s AČR a s Vězeňskou službou. Tyto složky skutečně mají zájem o výcvik služebních psů.
Bohužel malinko vázne spolupráce s PČR, která výcvik psů, a zvláště v několika posledních letech,
orientuje spíše na výcvik sportovní. Reportáž Ing. Růžičky z výcvikového střediska PČR je toho
jasným důkazem. (Nácvik vyštěkání na míček?! Vyvěšované pouštěčky u několikaměsíčních štěňat?!
To jsou naprosto jasné metodické chyby se služebním výcvikem neslučitelné.) Je však zajímavé, že
v našich řadách je celá řada profesionálních policistů, kteří se věnují výcviku i ve svém volném
čase, a že ho nemají mnoho, přičemž jejich postup při nácviku je naprosto korektní a výsledky
jsou vynikající.
Na valné hromadě též zazněly hlasy nesouhlasící s názvem nově vzniklé organizace pojmenované
TART 2001. Ne, že by snad vadilo, že vznikla nová organizace, hlavně se jednalo o názvu této
organizace. Může totiž uvádět kynologickou veřejnost v omyl, že se jedná o organizaci naši.
Jenom na vysvětlenou - zakládající členové této organizace odešli z našich řad z několika důvodů,
z nichž jeden byl, že nechtějí spolupracovat s PČR a pořádat pro ně závody. Je paradoxní, že dnes
jejich závody policie zaštiťuje.
Ale buďme tolerantní, ve stanovách máme, že chceme spolupracovat se všemi kynologickými
organizacemi, nechť je tedy na samotných pejskařích, kterou z nich si vyberou. I my jsme před
deseti lety odešli ze sportovní kynologie na cestu služební, protože nám byla svou náplní bližší.
A co se názvu týká - dnes je konec konců zcela běžné, že Tatra je značkou vynikajících nákladních
automobilů i značkou kondenzovaného mléka, a až když si člověk zkusí do obojího sednout, pozná
rozdíl.
V březnu proběhlo v Praze-Hostivaři doškolení ústředních rozhodčích, a tak vlastně byla zahájena
letošní výcviková sezóna. Snad nejpodstatnější, co by mohlo kynologickou veřejnost z tohoto
školení zajímat, je, že bylo definitivně stanoveno, že při obratech psovoda jak na místě, tak za
pochodu již není dovoleno obíhání psa. Pes musí sledovat levou nohu psovoda, tak jak jsme tomu
byli po celá léta zvyklí.
Až budete tyto řádky číst, bude probíhat MR obranářů v Hrádku nad Nisou v rekreačním zařízení
Kristýna. V úzké spolupráci s velitelstvím Veterinární základny Grabštejn, jejíž velitel
podplukovník Ing. Pavel Onodi nám vyšel, jak už jsme si skoro trestuhodně zvykli, velmi ochotně
vstříc.
Jako úvod by těch několik slov mohlo stačit a nyní se pojďme věnovat trochu práci. Ze zprávy šéfa
výcvikové komise TARTu Mgr. Jana Komárka vyplynulo, že jednou ze slabších disciplín v loňském
roce bylo aportování přes překážku. Aport jako cvik se řadí mezi cviky složité. Ne, že by jeho
nácvik byl složitější než cviky jiné, ale tento cvik se skládá z několika fází, které jej činí
obtížnějším.
Pes musí mít především o aport zájem. Nelze říci o psovi, který nosí pouze míček anebo činku, že
je aportér. Pro aportování musíme psa získat již od útlého mládí. Každé štěně by mělo být už od
svého narození vybaveno kořistnickým pudem, který mu velí pohybující se věci polapit (ulovit).
Našim cílem je upoutat pozornost psíka k těmto pohybujícím se věcem a přimět jej k tomu, aby za
nimi nejen běhal, ale aby je též přinášel.
Zřejmě základní chybou je, že začínající psovodi vyžadují již od počátku od svého psa přesnost.
Zkušební řád popisuje tento cvik tak, že na povel rozhodčího odhodí psovod předmět do předepsané
vzdálenosti, na další povel psa vyšle pro aport, po přinesení aportu musí pes předsednout před
psovoda, na další povel aport odevzdat a na konečný povel přisednout k noze psovoda. A právě
tento přehnaný požadavek přesnosti odradí mnoho mladých a nadějných psů od aportování už
v začátcích výcviku.
Než začneme s nácvikem aportování, musíme zvládnout přivolání. A zase podotýkám! Přivolání bez
naprosté přesnosti. Pes musí živě reagovat už při vyslovení jeho jména. Pokud pes nereaguje na
jméno, nemá význam trénovat přivolání. Po povelu, kdy nejdříve oslovíme psa jménem, a pak teprve
přidáme povel "ke mně", se musíme snažit o to, aby pes přiběhl okamžitě a radostně. V počátcích
nám k tomuto cíli pomůže pamlsek, změna polohy psovoda, atd. Je jedno, zda pes přiběhne zepředu,
či z boku. My jej musíme bouřlivě pochválit za tu reakci a okamžitě po pochvale mu dát opět
volno.
Obdoba je u nácviku aportu. Do ruky si vezmeme koženou rukavici, vycpanou ponožku nebo
profesionálně ušitého peška a vyprovokujeme psíka k zákusu. Po krátkém potahování mu necháme
předmět ukořistit. Bude si jej nosit a náš úkol je přilákat (přivolat) jej do naší blízkosti. Je
jen na naší šikovnosti, zda se nám podaří rychle předmět zachytit a opět se chvíli se psem
přetahovat. Po chvíli předmět opět pustíme a celou hru několikrát zopakujeme. Mladého psíka
vyhrávat baví a po určité době se bude na tuto hru těšit. Vždy však je důležité vystihnout dobu,
kdy pes má ještě chuť si hrát. Nesmí dojít k tomu, že sám od věci odejde.
Postupně začneme po upozornění aport odhazovat na krátkou vzdálenost. Nemá význam házet aport
zbytečně daleko, protože to psíka svádí ke hře bez nás. Aportování trénujeme především na
společných vycházkách, kde jsme s psíkem sami a nejsou žádné rušivé vlivy. Postupně předměty
střídáme, až se pes naučí nosit obyčejný klacek. Pokud se nám podaří pro aportování psa získat,
bude nás sám ke hře vybízet. Důležité je, aby celé aportování bylo stále bez jakékoli přesnosti,
stále pouze radostná hra.
Naučte si také psa, aby si o aport "řekl". Pohráváme si s aportem a vybízíme psa ke štěkání. Zde
nemusí nutně přijít povel "štěkej". Zde stačí několikrát říci: "Co chceš?". Po čase pes pochopí
a bude se tak zvyšovat celkový jeho živý projev.
Aportovat přes překážku zase nebudeme na cvičišti, nýbrž na procházce, třeba přes padlý strom.
Příroda je ta nejlepší překážková dráha. Chůze po padlém kmeni je ta nejlepší příprava na
kladinu. Naskládané kmeny v lese svezené lesáky nám poslouží jako nácvik pro základy žebříku.
Pes se musí naučit po kmenech chodit, a pokud půjdeme s ním, je celý nácvik snazší. Překonávání
překážky ve tvaru A začínáme s překážkou rozevřenou na maximum. To znamená, že z počátku je
vrchol překážky vysoký třeba jen půl metru. Postupně pak překážku zvyšujeme až do požadované
výšky 180 centimetrů. Sami víte, že ve zkušebním řádu je nejdříve skok přes překážku, a pak
teprve aport přes překážku. To je samozřejmě špatně. Za aportem se psovi překážka zdolává mnohem
lépe než bez něj.
Naučíme-li psa kvalitnímu zájmu o aport, máme vystaráno na stopách, překážkách i celé
poslušnosti. Aport by měl být pro psa odměnou za dobře vykonaný cvik. Pes, který rád aportuje,
se po skončení stopy nejvíce těší na odhozený aport a hru s ním. Ve starší výcvikové literatuře
bylo zdůrazňováno, že pes, který neaportuje, je pro služební výcvik bezcenný. Věnujme proto
nácviku aportu dostatek času a nikdy nespěchejme.
Měl jsem v rukou již mnoho psů, o kterých jejich majitel tvrdil, že nemají absolutně zájem o
aportování. Během čtrnácti dnů psi aportovali tak, že by se pro aport zabili. Je to hodně o citu
a o pozorovacím talentu. Nucený aport jsem nedělal nikdy a zodpovědně říkám, že to ani neumím.
Pes, který nedělá s radostí, nemůže psovoda ani těšit. Zkoušky a závody jsou podružné, důležitý
je především kontakt mezi psovodem a jeho psem.
