Hlava německého ovčáka Výcvik psa
archiv článků s kynologickou tématikou
Cvičíme podle TARTu XXXIV. (Pes přítel člověka, 4/2004, str. 17)

Cvičíme podle TARTu XXXIV.

Dnešní pokračování našeho výcviku podle TARTu bych rád věnoval trenérské práci. V našem oboru se takovéto činnosti říká výcvikář anebo instruktor. Toto téma není náhodné, velmi rád bych tímto článečkem složil veliký dík mému trenérovi Karlu Vopičkovi, který na sklonku minulého roku odešel na cvičák, ze kterého se bohužel ještě žádný kolega nevrátil.

Vždy mi trochu vadí, že za celoživotní práci se v našem časopise objeví krátká zprávička s dovětkem "čest jeho památce". Měl jsem obrovské štěstí, že jako začínajícího psovoda si mne vybral člověk, který už v té době byl vybaven obrovskými praktickými zkušenostmi. Od malička jsem doslova hltal teorii o výcviku psů, a tak má teorie spolu s Karlovou praxí měla za následek velmi rychlý postup. Karel nikdy nepřečetl z teorie snad ani řádku, vždy tvrdil, že je to blbost, že jedině kvalitní trénink může vést k úspěchu.

Vopičák, tak mu směla říkat jen nejbližší parta kamarádů, měl ke psům velmi tvrdý přístup. Když jsem jej viděl prvně cvičit, řekl jsem si, že s tímto člověkem a takovými metodami nikdy! Ovšem je třeba podotknout, že v té době byl ještě povahový potenciál německého ovčáka na zcela jiné úrovni. Dnes takovýmto způsobem nastoupit do psa při tréninku by byla doslova sebevražda. Vedli jsme spolu na toto téma hodinové diskuse a velmi dlouho mi trvalo, než jsem jej přesvědčil o tom, že psa je též nutno někdy pochválit. Jeho výsledky v rámci kraje byly velmi dobré a mnoho vyhraných závodů a ještě více složených zkoušek jej utvrzovalo v přesvědčení, že jeho postup je správný.

Mým obrovským cílem bylo porazit svého trenéra na závodech. Stalo se tak asi po třech letech a dokonce jsem se probojoval na mistrovství republiky. Byla to samozřejmě především zásluha Karla. Jeho přístup k tréninku, a zvláště k pachovým pracím, byl naprosto bezkonkurenční. Nikdy mne ani slůvkem nepochválil. Terény a tvary stop, které na pachovky vybíral, by mne v té době ani nenapadly. Když jsem se vrátil z Klatov jako čerstvý mistr republiky, zavolal mi asi za týden, abych za ním přišel na Meziboří, kde bydlel, že má pro mne našlapanou stopu. Byla to pětihodinová stopa položená na kamenité regulaci kolem vodní nádrže. Čuba makala, až se z ní kouřilo, a stopu jsme dodělali horko-těžko. Když jsem skončil, tak mi řekl: "Ty že jsi mistr republiky? To tam muselo být pěkné ho... v konkurenci".

V nácviku poslušnosti mi neodpustil ani tu nejmenší chybičku a mnohokrát jsem odcházel z placu se slzami v očích. Dával mi do těla neskutečně. Kolečka naběhaná kolem cvičáku a kliky za mé chyby bych ani nespočítal, ale třikrát získaný Pinkasův pohár na mistrovstvích republiky byl dostatečnou odměnou. Naběhaná kolečka se hodila, na výstavách jako bych je našel. S Pokorného Zackem von Silberhals jsem později v pohodě běhal na celostátní výstavě v Praze na Strahově pět hodin bez jediného vystřídání.

Naučil mne vstávat ve tři ráno a stopu, kterou našlapu, si pamatovat do naprostého detailu. Protože nezapamatovat si lom, tvar anebo místo, kde leží předmět, by s Karlem byla naprostá katastrofa. Dlouho jsem šlapal stopy nemožných tvarů s mnoha lomy a předměty, a pak po nich chodil bez psa, než se přesvědčil, že si stopu pamatuji, a pak teprve jsem mohl stopovat se psem. On sám se nezmýlil nikdy. Stopu, kterou našlapal, si pamatoval až neuvěřitelně.

Nikdy nebyl zastáncem skupinových výcviků v řadě, tak jak to můžeme vidět ještě dnes na mnoha cvičištích. Skupinový výcvik byl pouze v obraně při kruhovkách. Suvorovovské heslo "Těžko na cvičišti, lehko na bojišti" platilo při jeho trénincích stoprocentně.

Jezdili jsme spolu po závodech čtyřicet let a postupně jsme dospěli k tomu, že jeho přípravu jsem trénoval já. Podařilo se mi ho přesvědčit, aby částečně změnil svůj přístup ke psům, a v posledních letech už to zdaleka nebyl ten tvrdý Vopičák, jak jsme ho znali my všichni z té staré party.

Za vše, co jsi pro mne, Karle, udělal, ti nesmírně děkuji. Mé výsledky v kynologii jsou především tvojí zásluhou.

Pozorný čtenář si jistě všiml, že kromě osobního vyznání skrývají předchozí řádky také náznak předpokladů, které by měl mít dokonalý trenér. Na mnoha dnešních cvičištích vedou výcvik lidé, kteří sami mají složenu jen jednu anebo dvě zkoušky. Vím, že je to mnohdy lepší než necvičit vůbec, ale výkonnost psovodů z takovýchto cvičišť je bohužel naprosto nedostatečná.

Vím, že namítnete, že ti, co v kynologii něco dokázali, mají dnes výcvikové školy a své zkušenosti si nechají dobře zaplatit. Ano, doba je taková a každý se musíme nějak živit. Nic by se však neměIo přehánět. V našem časopise je to ostatně jasně patrné. O metodice výcviku píše pouze pan Ing. Růžička, Ivoš Eichler a moje maličkost, všichni členové TARTu. Ptám se, jak je to možné? Vždyť ČKS, kterého jsem také členem, a který je zájmovou nevýdělečnou organizací zastřešenou ČMKÚ a potažmo FCI, disponuje zhruba stočlenným sborem ústředních rozhodčích pro výkon, mnohačlenným sborem celostátních, krajských a místních figurantů a za celý rok od nich o metodice výcviku ani čárka?! Z čeho mají členové v základních organizacích čerpat nové teoretické poznatky anebo zkušenosti z výcviku? V knihkupectvích jsou knihy o výcviku většinou z pera zahraničních autorů, o jejichž kvalitě se dá diskutovat.

Kvalitní trenér by měl mít splněn minimálně zlatý odznak výcvikáře. To znamená alespoň dva hotové psy od ZM po ZVV3, několik zkoušek speciálních a alespoň nějakou zkoušku mezinárodní. Účast na mistrovství republiky by měla být samozřejmostí, aby takový trenér znal sám ze své praxe, jaké jsou požadavky na vrcholový výcvik, a samozřejmě tak už od počátku vedl své svěřence k vrcholu výcviku.

Sám ze své zkušenosti vím, jaká je to řehole vést výcvik na cvičišti. Prošel jsem snad všemi funkcemi od předsedy základní organizace, přes výcvikáře, krajského výcvikáře až po člena ústřední výcvikové komise. Jsou to funkce velmi nevděčné a zvláště funkce výcvikáře, tedy trenéra, je v dnešní době skoro bez efektu. Na většině cvičišť není žádný výcvikový systém a cvičí se naprosto živelně. Každou neděli přijde někdo nový, a pokud se mu vůbec někdo má čas věnovat, jsou informace o výcviku obvykle nedostatečné. Takový nový zájemce velmi brzy odejde s myšlenkou, že peníze vložené do členských příspěvků jsou doslova vyhozeny oknem. Jen málo členů chodí pravidelně, a tak o nějakém plánovaném postupu nemůže být ani řeč. Od trenéra se však vyžaduje, aby byl na svém místě každou neděli (anebo jiný výcvikový den), a o nějaké finanční odměně za trávený čas na cvičišti se vůbec neuvažuje.

Má tedy vůbec ještě v dnešní době nějaký smysl sdružovat se do zájmových organizací, které mají většinou existenční problémy se získáváním peněz na svoji činnost? Nebylo by vhodnější zorganizovat výcvik služebních psů formou autoškoly?

Kupříkladu každého půl roku by začínal kurz výcviku s předem známou náplní (základní poslušnost, příprava na zkoušku, příprava na závody a soutěže, apod.), zájemci o tu kterou činnost by se přihlásili, zaplatili požadovaný poplatek a po skončení kurzu by samozřejmě bylo na jejich zvážení, zda v organizaci zůstanou anebo jim podané informace a metodika stačí a spokojeně odejdou. Trenér by byl za svou práci finančně ohodnocen, pomocníci a figuranti rovněž a zbylé finanční prostředky by byly vloženy do vybavení výcvikového střediska. Nebylo by lidí, kteří navštíví naše cvičiště a po několika týdnech odejdou s tím, že se jim stejně nikdo nevěnuje a částku za členské příspěvky mohli investovat do výživy svého psa anebo na zaplacení nehorázných daní, které požadují obce.

Navzdory tomu však ještě existují organizace, které veškerou svou činnost dělají s obrovským nadšením a dotují ji doslova z vlastní kapsy. Hovoří o tom výsledky z našich místních a regionálních organizací SKS TART. Hluboce se před těmito nadšenci skláním a jediné, co jim jako poděkování za jejich obětavou práci mohu slíbit, je, že metodiku výcviku pro naše webové stránky a odpovědi na dotazy zasílané do naší internetové poradny budu ve svém volném čase psát dál až do roztrhání svého stařičkého počítače.




Copyright © Jan Dubový, 2001-2011 - Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.