Hlava německého ovčáka Výcvik psa
archiv článků s kynologickou tématikou
Cvičíme podle TARTu XXXII. (Pes přítel člověka, 2/2004, str. 17)

Cvičíme podle TARTu XXXII.

Je únor a hladová zvěř se stahuje z lesů k obydlí nás lidí, z čehož nemají radost ani myslivci, ani někteří pejskaři. Dotazy na toto téma jsou velmi časté a mají skoro stejné znění: "Můj pes je poslušný jen do té doby, než spatří zajíce, srnu, apod. Poraďte prosím co dělat, aby neutíkal". Je bohužel chybou, že přicházejí od majitelů, jejichž pes je většinou už starší a tito lidé vlastní lovecká plemena, i když ani služební plemena nejsou výjimkou. Domestikace psů jako proces trvá již velmi dlouho, ale lovecký pud mají naši psi zakořeněn po čertech dobře. Je zajímavé, že i psovodi, kteří jsou přesvědčeni o tom, že jejich pes má stoprocentní přivolání, jsou opouštěni vědomím z toho, že se pes stane v určitých situacích neovladatelným. Dnešní pokračování cvičení podle TARTu proto věnujeme této problematice.

Teď budu malinko nadutý, ale rozumní mi to jistě odpustí. Jsem jediným psovodem v naší republice, který se svým psem získal třikrát za sebou Pinkasův pohár (uděluje se nejposlušnějšímu psovi mistrovství republiky), poslušnost a pachovky jsou mým velikým koníčkem, a proto se domnívám, že mohu k tomuto "problému" něco málo říci. Především - je velmi důležité potlačovat lovecký pud již od útlého mládí psa. Pes, který od štěněte loví polní myšky, prohání sousedovi slepice anebo kočky a jeho psovod se tomu směje a ještě jej chválí, jak je šikovný, má na pozdější problémy slušně zaděláno. Musí být samozřejmostí, že takovéto projevy musí psovod okamžitě striktním zákazem tlumit. Na mnoha přednáškách jsem již slyšel námitku: "Slepice chápu, ale proč nesmí lovit ani myšky?". Na tuto otázku dostane každý takový tazatel odpověď na prvních stopách na trávě, či strništi. Po uvedení psa na stopu totiž najednou zjistí, že pes namísto toho, aby hledal stopu, začne systémem "hop sem - hop tam" lovit a pronásledovat myši.

Proč začínat od mládí psa? Psík ve štěněčím věku ještě není tak pohyblivý a psovod jej snadno několika skoky dožene, aby mohl včas zasáhnout. I trest, jako nepodmíněný podnět po vyslovení zákazu, nemusí být tak silný, protože mladý psík daleko citlivěji reaguje na naši nelibost. Pro některé psy v tomto věku stačí pouze přitlačit na intonaci hlasu anebo zatřepat za kůži na krku a je vystaráno. U staršího psa nemáme tu nejmenší šanci jej při činu chytit a i tresty musejí být daleko důraznější, čímž si můžeme při nedostatku citu pro věc slušně narušit kontakt mezi psovodem a psem.

Zjistíme-li, že náš psík má obrovskou touhu doplnit svůj jídelníček o chutnou slepičku nebo zajíčka, nemůžeme se takovým místům vyhýbat, ale naopak je musíme vyhledávat. Psíka máme připoutaného na delším vodítku a v naprostém klidu, bez jakéhokoli upozorňování, se blížíme ke slípkám. Pokud si jich pes nevšímá (a takového psa bych ani nechtěl), není co řešit, ale jakmile o slepičky projeví zájem, zavelíme "nesmíš" a trhneme vodítkem. Výhodu mají psi, jejichž psovodi mají doma malé hospodářství a denně chodí s psíkem tuto havěť krmit. Pes si na přítomnost domácích zvířat zvykne a vůbec jej to neruší. Psi, kteří však vyrůstají ve městě, takovou šanci nemají. Dobře se odnaučuje takové chování u pernaté zvěře. Pes vyrazí třeba za kosem, který mu samozřejmě frnkne, a psovod má okamžitou možnost psovi "vysvětlit", že i toto se nesmí. Častá metoda, kterou popisuje výcviková literatura, je upoutat psa na dlouhou šňůru, a jakmile pes vyrazí, pomocí šňůry jej zastavit. Někdy to skutečně pomůže, a když šňůru postupně zkracujeme, má pes nakonec na sobě třeba jen půl metru a stále má "pocit", že je na šňůře. Častěji však dochází k tomu, že pes, který je na šňůře, zdánlivě o zvěř nejeví zájem, ale jen šňůru odepneme v domnění, že už je vyhráno, pes vyrazí a vracíme se z vycházky jen s vodítkem. Pes samozřejmě dostatečně vyběhán dorazí domů o nějakou tu minutu či hodinu déle. Ale ty nervy, kde je, zda ho někdo nezastřelí! Nakonec to má ten dopad, že po návratu dostane pes výprask, a máme v háji i kontakt i přivolání.

Základní omyl je v tom, že mnoho psovodů se domnívá, že přivolání je cvik jako každý jiný a že jej lze spolehlivě naučit buď dobrovolně anebo parforsem, tedy donutit. Chyba lávky! Přivolání není o výcviku, nýbrž o kontaktu mezi psovodem a psem. Pokud psovod není pro svého psa tím nejsilnějším podnětem a autoritou, vždy v krizových situacích dojde ke zklamání. Proto dobře od mládí vedený pes nikdy neuteče svému psovodovi, ale členovi rodiny zdrhne, kdy si vzpomene.

No, mladý psík se zvládnout dá, ale co tedy se starším psem, kterému se již několikrát povedlo utéct? Starší výcviková literatura pro lovecké psy doporučovala tzv. tlučky. Byl to kousek tvrdé kulatiny zavěšený na dvou řetízcích na obojek psa tak, že dosahoval zhruba do poloviny předních končetin a pokud se pes rozeběhl, tento kus kulatiny jej bolestivě bil do nohou a pes samozřejmě zastavil. Nikdy jsem to nepraktikoval, a tak nemohu sloužit s efektivitou této metody. Můj postup u starších psů, které jsem měl na výcvik, spočíval v tom, že jsem začal zdokonalovat a zpřesňovat celkovou poslušnost. Hlavně ovladatelnost u nohy psovoda na vodítku a polohy sedni, lehni, vstaň, s důrazem na polohu lehni. Odkládání za pochodu vleže také důkladně. Poté jsem přešel na nácvik krátkých vysílaček, ať na aport anebo na cíl. Cílem mohl být třeba strom, ke kterému jsem z počátku pokládal aporty, anebo zapíchnutý praporek. Důležité bylo, aby pes po dosažení cíle na povel "lehni" okamžitě zaujal tuto polohu. Pak jsem si pro psa došel a velmi jej pochválil. Pozorný čtenář již jistě tuší, kam tato metoda míří. Jakmile se pes na procházce rozeběhl, přišel povel "lehni", nejprve na krátkou vzdálenost, a pak jsem si pro psa v klidu došel. Opět bouřlivá pochvala a povel "volno".

Tento nácvik je nutné dopilovat do absolutní dokonalosti. Znamená to denně několikrát opakovat a situace ztěžovat. Z míst nácviku, kde jsem nejprve sám, postupně přecházím do míst, kde je více rušivých vlivů, jako třeba volně pobíhající psi na cvičišti, až samozřejmě do míst, kde se pohybuje zvěř. Budete-li postupovat důsledně, v brzké době se dočkáte výsledku. V těchto fázích nácviku nikdy nechodíme do terénu s více psy, protože jeden neovladatelný pes může samozřejmě k pronásledování strhnout i psa, který už je slušně rozpracován, a celá práce může začít znova. Jakmile pes vyběhne třeba za bažantem, nechám jej uběhnou několik metrů, pak přijde důrazný povel "lehni", a pak si pro psa dojdu, velmi jej pochválím a je skoro vyhráno.

A teď trocha kacířství. Pro služebního psa je velmi důležité, aby v něm trochu té "gauneřiny" zůstalo. Proto moji psi vždy měli po zvládnutém výcviku přivolání dovoleny veverky a kočky. (Milovníci koček ať mi laskavě prominou, ale je-li kočka zdravá, nikdy se chytit nenechá, o veverce ani nemluvě.) Kočka či veverka na stromě dovede psa řádně vytočit, a o to mi právě jde. To je ten nejlepší trénink vyštěkání.

Moji psi nikdy neměli problémy s orientací. Stádo srn či vysoké zvěře pozorují se stejnou zálibou jako já (mimochodem - nikdy bych na tuto zvěř nedovedl vystřelit), zajíce si ani nevšimnou a již mnohokrát se mi stalo, že na stopě přikrčeného zajíce obešli anebo doslova přeskočili a pokračovali v klidu dál ve sledování stopy. Malý problém byl u divokých králíků. Jejich pohyb terénem je skoro totožný s pohybem kočky, ale vždy to včas rozlišili a v klidu se vrátili zpět.

Při procházce přírodou není třeba zmatkovat a být přehnaně úzkostlivý. Někdy se stane, že se pes nechá strhnout, pokud zvěř odněkud vyrazí nečekaně, a my jsme ji sami ani neviděli. Vždy dám psovi několik metrů šanci, aby si tuto situaci vyřešil sám ve své hlavě, a pokud reakce není pro mne uspokojivá, okamžitě přijde povel. Nedivme se myslivcům, kteří jsou velmi popuzeni tím, že nějaký neukázněný pes žene srnu po poli a nikde nikdo. Srně zesláblé po zimních měsících stačí dvousetmetrový sprint, a pak v tichosti uhyne na zápal plic. Do terénů však, hlavně kvůli stopám, potřebujeme, a proto je na nás, abychom měli mezi myslivci přátele a ne úhlavní nepřátele, za což si bohužel mnohdy můžeme sami svým nezodpovědným přístupem k výcviku. Vždy pamatujme, že pes cvičený podle TARTu musí být ovladatelný v každé situaci.




Copyright © Jan Dubový, 2001-2011 - Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.