Cvičíme podle TARTu XXIII. (Pes přítel člověka, 5/2003, str. 13)
Cvičíme podle TARTu XXIII.
Když už jsem věnoval tolik místa zkvalitnění výkonnosti psů, rád bych se zmínil
i o potřebě zkvalitňovat teoretické vědomosti psovodů. Již druhým rokem probíhají v Praze na
Agronomické fakultě v Suchdole kynologické kurzy, které
pořádá paní Dr. Ing. Naděžda Šebková, nadšená a hlavně vysoce odborně fundovaná pejskařka.
Náplní těchto kurzů je vše, co by měl každý, kdo se o psy zajímá, zcela nepostradatelně vědět.
Přednášejí zde lidé, jejichž celoživotním zájmem jsou psi, a jen namátkou uvedu jména, která
jsou v našem pejskařském světě dostatečně známa: Dr. Ing. Dostál, Ing. Hartl, MVDr. Láznička,
MVDr. Rajmon, Pokrovský, MVDr. Sedlář, mjr. Mareček a mnoho dalších lektorů, kterým se tímto
omlouvám, že jsem je ve výčtu vynechal.
Jednotlivé přednášky jsou doslova nabity informacemi od původu psa, přes zootechniku, etologii,
anatomii, genetiku, veterinární péči, reprodukci, výchovu a výcvik, služební, sportovní a lovecké
využití psů, techniku vystavování, krmení a ošetřování, je zde možno vidět i pitvu psa, zkrátka
vše, po čem zvídavé pejskařské srdce touží. Kurzy jsou buď jednosemestrální anebo roční a
absolventi si odnášejí diplom s ohodnocením svých znalostí. Mohu zodpovědně říci, že pro rozhodčí
výkonu i exteriéru by takovéto kurzy měly být povinné. Pro řadové kynology jsou zdrojem
informací, které by jinak jen horko těžko vyhledávali. Při dnešním nedostatku kvalitní odborné
kynologické literatury je to nepostradatelný doplněk k dostatečnému kynologickému vzdělání.
Absolvoval jsem mnoho přednášek a doškolení, jednak jako ústřední rozhodčí pro výkon i jako
poradce chovu, ale to byl jen slabý vývar ve srovnání s náplní těchto kurzů. Tak jako je naším
cílem vysoká úroveň výcviku, tak je samozřejmě naším cílem vysoká odborná vyspělost našich
amatérských i profesionálních psovodů. Jak už jsem výše uvedl, bez kvalitních teoretických
základů není kvalitního odborného vedení výcviku.
Nyní několik slov k poslušnosti. Poslušnost a ovladatelnost psa je základem výcviku. Tato věta
platila, platí a platit bude vždy a je naprosto lhostejné, chceme-li mít psa jen jako příjemného
společníka, anebo pomocníka ve službě. Velmi podstatné je splnit některé základní podmínky při
výchově a výcviku, abychom mohli význam této věty naplnit.
První a základní podmínkou je přístup ke psu a jeho výcviku naprosto racionálním způsobem. Pes
je zvíře a nelze mu přisuzovat lidské vlastnosti. Antropomorfizace, neboli přenášení lidských
vlastností do mimolidské skutečnosti, je nejčastější chybou, které se začínající psovodi
dopouštějí. Pes nemá druhou signální soustavu, a není proto schopen myslet a uvažovat. Pes
nerozumí významu našich slov, vnímá pouze intonaci hlasu a naši mimiku. Pes akceptuje naše
podněty, podněty svého nitra a podněty okolí a pomocí nepodmíněných a podmíněných reflexů na ně
reaguje. Čím rychleji si tento fakt nový majitel psa osvojí, tím rychlejší bude jeho postup při
výchově psa a jeho výcviku.
Uvědomíme-li si, že pes je schopen reagovat na zhruba 50 - 60 povelů, pak nám bude jasné, že
povel "sedni" je pouze jeden. Velmi často jsme svědky, že psovod zavelí psovi "sedni" a pokud
není s jeho výkonem spokojen, přicházejí povely další jako: "sedni si", "lepší sedni", "pořádně",
apod. Každý další povel psovi samozřejmě zatěžuje jeho nervovou soustavu, protože těmto slovům
nerozumí a přispívá zcela zdárně k jeho pozdější absolutní neposlušnosti. Čím více takovýchto
"povelů" používáme, tím méně můžeme později psa naučit. Toto pravidlo začíná platit od prvního
používání jména psa. Proto dáváme psům jména, která jsou jednoduchá, znělá a pokud možno je
neskloňujeme. Povely dáváme psu zřetelně a v patřičné intonaci. Veškeré charakteristické
zvláštnosti našeho hlasu (síla, výška, zabarvení, přízvuk) si pes velmi rychle zapamatuje a je
naprosto neomylně schopen je rozlišit od hlasu jiného člověka. Nemá cenu na psa řvát, protože pes
má tak citlivý sluch, že je schopen vnímat i ultrazvuk.
Náš celkový projev musí být živý, aby psa při jeho činnosti povzbuzoval. Pohybuje-li se psovod
líně a povely vydává bez intonace, tzn. monotónně, reakce psa budou odpovídat našemu chování.
Chválíme-li psa, musí to být z našeho hlasu a chování zřetelné. To samé platí pro kárání. Rozumný
psovod rychle zjistí, že není třeba psa trestat, protože pes okamžitě zpozoruje z našeho hlasu a
mimiky, že nejsme s jeho chováním spokojeni a na to reaguje. Pozorovací talent, který má pes
velmi dobře vyvinut, nás někdy může svádět k dojmu, že pes skutečně přemýšlí. Mnoho psovodů je
schopno odpřísáhnout, že jeho pes ví, že půjdou na procházku, že bude krmení, že psovod odchází
a nechá psa doma, apod. Je to ovšem jen naše stále stejné chování, z kterého pes okamžitě vycítí,
o co jde. Je též samozřejmé, že povely a naše chování je schopen pes vnímat jinak, žije-li s námi
v domácnosti, než když je ustájen v kotci.
Shrňme si nejdůležitější podněty, které na psa působí při jeho výchově a výcviku. Mimika, síla
zvuku a intonace, postoj-pohyb a jeho rychlost, pach a oblečení psovoda a samozřejmě prostředí.
Na výkony psa však mají vliv i tzv. nežádoucí spojitosti. Jsou to většinou chyby, které vznikají
špatnou volbou metody výcviku na povahové vlastnosti našeho psa anebo chaotickým postupem při
výcviku (nedodržením metodiky výcviku). Jako příklad uvedu použití donucovací metody na psa,
který je svým projevem melancholik. Nelze též nacvičovat dokonalý aport, nemáme-li zvládnut cvik
přivolání. Budeme-li provádět výcvik ve stále stejném prostředí (cvičiště) dojdeme k tomu, že
v jiném prostředí bude pes pracovat nejistě a nepřesně nebo bude odmítat pracovat vůbec. Stejnou
chybou je cvičit ve stále stejnou denní dobu. Pes se naučí pracovat ráno a při práci ve tmě,
kterou nezná, zklame.
Nevhodné zvolení denní doby má samozřejmě velký vliv na rychlost postupu našeho výcviku. Již
několikrát jsme si řekli, že pes je zvíře šerosvitu a proto jeho největší aktivita je při východu
a západu slunce. V této době je pes pro výcvik nejvíce vnímavý a výsledky našeho snažení jsou
očividné.
Další chybou při výcviku je používání stále stejného pomocníka, ať při pachových pracích anebo
při obraně. V prvním případě je pes ochoten sledovat stopu pouze známého kladeče a v druhém
případě zjistíme, že pes je dráždivý pouze na tohoto pomocníka a ostatní jej nechávají v klidu.
Stejnou chybou je i používání stále stejných ochranných pomůcek. Pes se naučí zlobit na rukáv a
zcela zklame při použití celoobleku anebo ochranné manžety. Stejné je to se střelbou. Pokud
budeme mít psa s reakcí na střelbu, to znamená s oslabenou nervovou soustavou, a budeme používat
střelbu ve spojení s přinášením aportu, zkazíme rázem dvě věci najednou. Pes se bude bát střelby
a ještě odmítne aportovat. Stejně důležité je nepoužívat často střelbu při nácviku hladkého
zadržení při obraně. Pes se naučí reagovat aktivně na střelbu a potom při poslušnosti, místo aby
si střelby nevšímal, bude intenzivně vyhledávat střelce.
Vytvářením dynamického stereotypu při poslušnosti se dopouštíme chyby, která nám opět znesnadní
výcvik. Budeme-li ve stále stejném pořadí zadávat psovi povely "lehni, sedni, vstaň" dopracujeme
se k tomu, že po povelu "lehni" si pes sám za okamžik sedne a posléze vstane. Stejnou chybu je
vidět i při nácviku obrany v odstavci "zajištění pachatele". Po vyštěkání vyzve psovod figuranta,
aby opustil úkryt, postavil se čelem k psovodovi a zvedl ruce nad hlavu. Po povelu "zvedněte
ruce" si psi automaticky lehají. Je to známka toho, že psovod zanedbal nácvik prohlídky pachatele
vsedě. Ve stopách se můžeme setkat s obdobným nešvarem při nácviku vlastních stop. Psovod si
většinou svou vlastní stopu pamatuje (píši většinou, protože jsou i tací, kteří přesvědčí
kvalitně hledajícího psa, že tam stopa nevede, i když všichni ostatní přihlížející vědí, že pes
jde správně) a pomocí šňůry avizuje psovi blížící se předmět anebo lom. Takto ovlivňovaní psi
absolutně zklamou na stopách cizích, protože nacvičená avizace nepřijde a pes předmět nebo lom
spolehlivě přejde.
Na závěr se ještě zmíníme o několika dalších okolnostech, které znesnadňují výcvik. Dobrý
zdravotní stav psa a jeho kondice jsou podmínkou nutnou ke zdárnému výcviku. Pes musí být
kvalitně krmen, aby mohl podávat dobré výkony. Píši-li kvalitně, mám na mysli dávku, která
odpovídá pracovnímu zatížení psa a ročnímu období. Pes nesmí být zkrmený (tlustý), aby nebyl
líný. V zimním období se většinou dávka zvyšuje, protože pes spotřebuje více kalorií na zahřátí
(týká se psů ustájených venku v kotci). Nechci se zmiňovat o krmných dávkách, protože této
problematice je na stránkách našeho časopisu věnován dostatek prostoru a jsou jiní a fundovanější
odborníci, kteří nám svou radou mohou přispět.
Umožnit psovi dostatek volného pohybu za jakéhokoli počasí je nutné pro zvyšování fyzické
kondice. Jen pes se zdravým srdcem a dostatečnou kapacitou plic je schopen podávat špičkové
výkony. Dvacetiminutová procházka na vodítku psovi nic nedá, snad je to, že se může vyprázdnit.
Pokud pes není zdráv, nemůže se na výcvik soustředit, natož podávat odpovídající výkony. Psovod
musí okamžitě poznat z reakcí svého psa, že se s ním něco děje. Už jen pouhé napadení zevními
cizopasníky, jako jsou ku příkladu blechy, může psovi velmi znesnadňovat život. Pes se neustále
drbe, nevyspí se, na práci je nesoustředěný a většinou po takové invazi může velmi rychle získat
i tasemnici, kde blecha je mezihostitelem tohoto vnitřního nevítaného parazita. Proto každodenní
péče o srst psa musí být pro psovoda samozřejmostí.
Ze zdravovědy snad jen to nejdůležitější, co by měl psovod o svém psu vědět. U dospělých psů
teplota přesahující 39°C signalizuje možnost začínajícího infekčního onemocnění. Ovšem i pokles
tělesné teploty pod 37°C může provázet těžký průběh leptospirózy. Teplotu lze naměřit lékařským
teploměrem lehce potřeným olejem a zasunutým asi jeden až dva centimetry do konečníku psa. Počet
tepů u dospělého psa většího plemene se pohybuje mezi 70-100/min. Počet dechů dospělého psa
v klidu je u větších psů 14-22/min. Počet dechů za jednu minutu je možno orientačně stanovit při
pohledu ze strany a počet tepů zjistíme přiložením prstů a mírným tlakem na stehenní tepnu nahoře
v mezinoží, popřípadě přímým poslechem srdce v srdeční krajině.
Snad poslední věc, která zvláště některým psovodům velmi znesnadňuje výcvik a o které bych se
chtěl zmínit, je zvěř volně se pohybující v přírodě. Lovecký pud, který si psi nesou ve vínku
svých genetických informací, je pro mnoho začínajících výcvikářů nepřekonatelným problémem. Zde
je třeba říci, že čím dříve tento lovecký pud začneme tlumit, tím větší je naděje na úspěch.
Dotazů typu: "Mám 2,5letého psa a nemohu jej odnaučit pronásledovat zvěř...", se na mých webových
stránkách objevuje velmi mnoho. Zde už je každá rada drahá. S takto starým psem, který po
spatření zajíce, bažanta, srny, apod. se stává neovladatelným lovcem, už většinou nezkušený
psovod moc nenadělá. Důležité je začít od štěněte. Zde stačí pouhé vyslovení povelu "fuj" a
trhnutí vodítkem už při náznaku chytání myší anebo pronásledování slepice. Štěně ještě není tak
rychlé a je snadné jej dohonit a trest přijde okamžitě. V tomto věku je i vnímavost k nepříjemným
podnětům silná a psík si to většinou rychle zapamatuje. Trestat psa po půlhodinové honičce se
zajícem nemá význam, protože nezkušený psovod si okamžitě zničí i kontakt se psem a potažmo
přivolání. Mnoho psovodů se z obavy, aby pes neutekl za zvěří, bojí psa pustit už od malička na
volno a pes po jisté době takovéto izolace, puštěný z vodítka, je doslova jak utržený ze
řetězu.
Má-li mladý psík tendence lovit, musíme mu takové modelové situace vyhledávat a razantně mu
"vysvětlit", že to se nesmí, a ne čekat, až jednou na slepici či zajíce narazíme, co to se psem
udělá. To už bývá většinou pozdě. Pes musí být se zvěří seznámen, může ji registrovat, ale
v žádném případě jej nemůže při práci rušit. Pokud tento výcvik nezvládneme v mládí, můžeme se
rozloučit se stopováním, obranou v terénu i s příjemnými procházkami se psem na volno. Z řečeného
vyplývá, že takový pes je pro práci v TARTu naprosto nepoužitelný.
