Hlava německého ovčáka Výcvik psa
archiv článků s kynologickou tématikou
Cvičíme podle TARTu XX. (Pes přítel člověka, 1-2/2003, str. 13)

Cvičíme podle TARTu XX.

Práce rozhodčího při posuzování výkonu služebních psů je velmi specifická činnost. Základním předpokladem je, aby potenciální adept na tuto funkci byl sám vynikajícím psovodem s dlouholetými zkušenostmi. Tato podmínka v mnoha jiných sportech není nutná. Vynikajícím rozhodčím ve fotbalu může být člověk, který se naučí znát pravidla, má cit pro tuto hru, smysl pro okamžité rozhodování a slušnou fyzickou kondici. Není podstatné, zda sám byl vrcholovým hráčem. Zde se z bývalých vrcholových hráčů rekrutují většinou trenéři a přechod na dráhu rozhodčího je spíše výjimka než pravidlo.

Pro posuzování výkonů psů je však nezbytné mít velmi dobré teoretické vědomosti o základech výcviku, tzn. znát do podrobností vyšší nervovou činnost psů, anatomii a fyziologii psa, a být sám psovodem, který má absolvován dostatek zkoušek z výkonu, závodů a pokud možno i mistrovských soutěží, aby měl jako posuzovatel jasnou představu, jakých výkonů je pes schopen.

Ideální je, aby rozhodčí byl stále aktivním psovodem. Rozhodčí, který nemá několik let "psa u nohy", přestává být pro tento druh činnosti přínosem, neboť ztrácí dokonalý přehled o stávajícím povahovém materiálu a jeho tvárnosti při výcviku. Vzpomínání na psy, se kterými jsme cvičili před lety, je zavádějící pro absolutní neobjektivnost paměti. Takové vzpomínky silně připomínají rybářskou latinu a jsou dobré pro pobavení u piva, ale pro praktickou potřebu jsou naprosto k ničemu.

To, co musí každý rozhodčí bezpodmínečně znát, je zkušební a soutěžní řád a kritéria pro posuzování. Důležité je mít i smysl pro rychlé a spravedlivé rozhodování, organizační schopnosti a schopnost komunikovat s lidmi, protože nedílnou součástí práce rozhodčího je i slovní zhodnocení posouzených výkonů. Neúplatnost a nezaujatost musí být samozřejmostí.

Všechny výcvikové organizace a jejich svazy pořádají každým rokem doškolení rozhodcovského sboru a snaží se sjednotit názor jednotlivých frekventantů na posuzování. Všichni víme, že ne vždy se tato snaha setká s vytčeným cílem a je mnoho rozhodčích, kteří odjíždějí z takového doškolení s názorem, že si budou stejně posuzovat tak, jak jsou celá léta zvyklí. Proto už při výběru adeptů musíme s touto eventualitou počítat a vybírat zodpovědně uchazeče o tuto funkci, abychom byli stoprocentně přesvědčeni, že mnohdy i schopný výcvikář nenadělá jako rozhodčí více škody než užitku.

Právě rozhodčí jsou totiž ti funkcionáři, kteří přicházejí bezprostředně do styku s členskou základnou, a jsou tak nositeli informací a přímými reprezentanty té které organizace. Proto jejich chování a vystupování je vizitkou každé výcvikové organizace, kterou svou pozicí vlastně zastupují.

Nyní bych se rád zmínil o technice posuzování. Jak jsem se již zmínil, každá výcviková komise vydává tzv. kritéria posuzování, která by měla být vodítkem jak pro rozhodčí, tak i pro závodníky. V těchto materiálech je popisováno, jak by měl ten který cvik vypadat v ideálním provedení, jaké mohou nastat chyby a kolik bodů se za tyto chyby strhává ze základního bodového ohodnocení. Většinou je zde uváděno, co je posuzováno jako drobná chyba, co jako hrubá chyba a co jako nesplnění cviku.

Za drobnou chybu je počet ztrátových bodů 1-2, za hrubou 3-5 a nesplnění cviku je vyjádřeno nulou bodů. Kritéria posuzování hovoří takto:
Pokud je zde hovořeno o cvicích jednoduchých a složitých, není tím myšlena obtížnost nácviku, nýbrž provedení. Cvik jednoduchý je příkladně "Lehni", kdy na jeden povel by měl pes zaujmout tuto pozici. Cvik složitý je kupříkladu "Aport", kdy pes po odhození aportu musí vydržet sedět do povelu psovoda, po povelu vyběhnout, aport přinést a předsednout před psovoda, na další povel aport odevzdat a na poslední povel přisednout k noze psovoda. To jen na vysvětlenou.

Tato kritéria by měla být velmi flexibilní a pružně reagovat na nedostatky, které se vyskytnou po dobu výcvikové sezóny. Pokud výcviková komise stanoví, že nepřesné označení předmětu na stopě se bude považovat za drobnou chybu a v průběhu závodů se zjistí, že psi předměty neoznačují nahlášeným způsobem, protože si závodníci spočítají, že za tak malou bodovou ztrátu se nevyplatí přesné označení nacvičovat, výcvikovka by měla okamžitě zareagovat a vadné označení posuzovat jako chybu hrubou anebo toto vadné označení anulovat. Následně se označování předmětů skokem vylepší, neboť závodníci si velmi rychle spočítají, že ztratit dvacet bodů na stopě je příliš. Takto to musí fungovat u všech cviků a výcviková komise tak vlastně reguluje stav vycvičenosti psů v celé základně. Z toho vyplývá, že sbor rozhodčích musí být velmi kvalitní a na vysoké odborné úrovni, protože na kvalitě posuzování závisí výkonnost psů v celé výcvikové organizaci.

Posuzování pachových prací (hovoříme o vypracování stop) je jednou z nejsložitějších činností v práci rozhodčího. Ohodnotit práci psa na stopě vyžaduje od posuzujícího bohaté praktické zkušenosti. Cílem pachové práce je, aby pes od uvedení k nášlapu pracoval temperamentně a s chutí, po celou trasu stopy udržoval tempo, které vyhovuje psovodovi, vypracoval systematicky lomy a kvalitně a čitelně označil nalezené předměty. Nutit psa již z počátku pachových prací, aby chodil po stopách krokem, je nezodpovědné omezování jeho přirozeného projevu a zcela určitě se neblaze vrátí jako pověstný bumerang.

Rozhodčí musí mít jasnou představu o tom, na jakém terénu, ve kterou denní dobu a za jakého počasí může pes odvést požadovaný výkon. Jinak budeme posuzovat vypracování čtyřhodinové stopy, která je položena v zeleném terénu ve čtyři hodiny ráno a psovod se psem na ni nastupuje za ranní rosy v osm hodin, a jinak musíme posuzovat stejně starou stopu položenou na hluboké oranici v osm hodin ráno a vypracovávanou psovodem se psem v pravé poledne za slunečního žáru. Rozhodčí musí též spolehlivě rozpoznat, kdy pes ověřuje a mění tak rychlost svého postupu a kdy pes v terénu pouze chodí s hlavou u země a zcela jistě nečuchá. Úkolem rozhodčího je též rozlišit, zda stopuje pes anebo psovod. Na vlastních stopách odvede zkušený psovod svého psa bez větších problémů na konec stopy, aniž by pes vynaložil jakékoli úsilí. Zdánlivě nemá rozhodčí šanci psovoda se psem z pachové práce odvolat, protože pes nesešel z trasy stopy, postupuje kupředu a i předměty za pomoci psovoda označí. Velmi citlivě zde musíme posuzovat práci se stopovací šňůrou. Pomocí této smí psovod pouze ovlivňovat rychlost postupu psa po stopě. Opakované stahování psa pomocí stopovací šňůry na trasu stopy, ba i hlasové ovlivňování psa k setrvání na stopě, musí vést zákonitě k odvolání dvojice ze stopy a k ukončení práce.

Techniku posuzování volí každý rozhodčí podle svých zkušeností. Body jsou rozděleny na vypracování rovných úseků, na lomy a na označení předmětů. Některý rozhodčí odečítá ztrátové body od stovky a jiný si do plánku znamená tyto ztrátové body, aby pak na konci stopy udělal prostý součet. Je třeba přihlédnout k technice psa, jeho temperamentu a chuti a k aspektům, které jsem uvedl již dříve.

Uvedu příklad bodového ohodnocení. Na stopu, která má dva lomy a dva předměty, tedy klasické "účko", je stanoveno bodové ohodnocení jednotlivých částí takto: na první úsek 26 bodů, první lom 10 bodů, druhý úsek 17 bodů, první předmět 10 bodů, druhý lom 10 bodů, třetí úsek 17 bodů a druhý předmět 10 bodů. Celkový součet je 100 bodů. Budeme-li uvažovat, že pes vypracoval stopu naprosto bezchybně až do druhého lomu a zde ze stopy sešel a pokračoval jiným směrem, nemůže být bodové ohodnocení vyšší než 63 body.

Kdy a za jakých okolností může rozhodčí psovoda ze stopy odvolat? Pokud pes projevuje absolutní nezájem o vypracování stopy a je na něm vidět, že stupeň výcviku je skoro nulový. Psovod používá přímé ovlivňování psa k setrvání na trase stopy a je očividné, že hledá především psovod. Vzdálí-li se pes od trasy stopy na délku stopovací šňůry a psovod za ním vykročí. To jsou samozřejmě jen hrubé orientační body. Psovod musí být odvolán, vynucuje-li práci psa hlasem anebo psa fyzicky potrestá. Poslední příklad by měl vést k odvolání psovoda z celé soutěže.

V závěru bych rád zdůraznil, že rozhodčí by měl práci stopující dvojice posuzovat z takové vzdálenosti, aby jejich práci svou přítomností v žádném případě nerušil. Je ideální, postupuje-li rozhodčí 5-10 metrů za psovodem. Chodit vedle stopujícího psa s odůvodněním, že chci vidět, jak svědomitě pach nabírá, je diletantství okoukané ze zahraničních kazet a soutěží, kde se dá o fundovanosti rozhodčích spolehlivě pochybovat.

Nyní k posuzování poslušnosti. Při posuzování poslušnosti je velmi důležité věnovat pozornost vztahu mezi psovodem a psem. Při hodnocení práce se klade důraz nejen na přesnost provedení jednotlivých cviků, ale především na ochotu, s níž pes cviky plní. Jakékoli projevy strachu před psovodem, hovořící jasně o způsobu nácviku, je třeba posuzovat co nejpřísněji. Poslušnost je předpokladem pro úspěšný výcvik psa, nesmí být samoúčelná a musí se projevovat i v ostatních částech výkonu. Kromě cviků vyžadujících poslušnost jsou do této části zařazeny i výkony předpokládající obratnost, odvahu a jiné vlastnosti, které musí pes mít, aby byl použitelný v praxi.

Ve zkušebním řádu TART přenáší psovod své povely na psa vždy až na povel rozhodčího. To znamená, že celou poslušnost provádí psovod se psem na povely rozhodčího. Při hodnocení poslušnosti musí rozhodčí velmi citlivě zohlednit, jakou zkoušku pes skládá, a podle toho přizpůsobit bodové ohodnocení. V prvních dvou zkouškách všestrannosti ZMT a T 1 budeme vyžadovat temperamentní projev psa i za cenu mírných nepřesností. Je nám daleko příjemnější, když při zkoušce ZMT nemá pes ještě dokonale zvládnut zpožďovací útlum a pro odhozený aport vyrazí i bez povelu psovoda a na zpáteční cestě si jej radostně překusuje, než když pes sedí jako přikovaný, po povelu se se sklopenýma ušima skoro rozejde a na zpáteční cestě nese aport jako horký brambor. A je lepší, když při ovladatelnosti na vodítku s ním šijí všichni čerti, než když jej musí psovod doslova na vodítku táhnout jako kozu na pastvu. Zde se musí projevit cit rozhodčího rozpoznat překypující temperament od neukázněnosti a nedocvičenosti. Samozřejmě, že pes ztratí několik bodů, ale zkušený psovod i rozhodčí mu je rádi odpustí, neboť oba vědí, že zpřesnění a ukázněnost se dostaví při zkouškách vyšších a náročnějších. I zde platí, že srážet psovi temperament je neodpustitelná chyba, která se neblaze projeví v další náročné práci.

Při posuzování základních zkoušek jsou tři disciplíny, které musí rozhodčího rozhodně zajímat. Je to kvalitní a ochotná reakce na povel přivolání, radostné provedení aportu a reakce psa na hluk.

U přivolání musíme být opravdu důslední, neboť na tomto cviku závisí celá poslušnost. Pes, který již v mládí nemá zvládnut tento cvik, je vlastně neovladatelný a rozhodčí se nesmí bát takového psa ze zkoušky odvolat. I zde se přirozeně mohou projevit nepřesnosti v předsednutí a přiřazení psa k noze psovoda. To samozřejmě není důležité. Důležitá je reakce na jméno a na povel "ke mně". Pes musí velmi ochotně zanechat dosavadní činnosti a co nejrychleji a nejkratší cestou přiběhnout k psovodovi. Nešvarem psovodů je, že trénují přivolání na cvičišti, kdy dají psovi povel "volno" a vzápětí jej přivolávají. Takto důsledně kažený pes po povelu "volno" odmítá opustit psovoda, a pak je velký problém navodit situaci, kdy má být pes od psovoda vzdálen minimálně deset metrů.

Druhý cvik, jehož důležitost jsem zmínil, je aport. Každý psovod, který se rozhodne pro výcvik všestranného služebního psa, by od počátku výchovy měl mít za cíl vychovat ze svého psa především náruživého aportéra. Proto by i rozhodčí při posuzování měli na tento cvik klást důraz a bodově vyjádřit přednosti i nedostatky v nácviku. Nárazový hluk, který je na našich cvičištích nahrazován výstřelem z odpovídající zbraně, by měl dostatečně odhalit oslabenou anebo naopak pevnou nervovou soustavu psa. I zde při projevech bázlivosti musí rozhodčí postupovat nekompromisně. Ráže zbraně musí být dostatečně silná. Přezkušování pomocí tzv. "poplašňáku" je samozřejmě nedostačující. Ovšem pozor! Jsou zděšenci, kteří se snaží přezkušovat samopalem nervovou soustavu čtyřměsíčního štěněte. No, věřím ve zdravý rozum.

Teď k posuzování obrany. Při posuzování práce v obraně je nejdůležitější hodnotit práci psa s ohledem na to, jak by pes předložené úkoly zvládl v praxi. Pes musí být svému psovodovi opravdovým pomocníkem a ochráncem jeho osoby. Psovod se musí především věnovat pomocníkovi, který nahrazuje pachatele, a nemá proto mnoho času zabývat se svým neovladatelným psem. Spolupráce obou musí být takřka nepostřehnutelná. Zákroky psa musí být nekompromisní a razantní bez náznaku sportu anebo hry.

Opět zde platí, že u nižších zkoušek může pes projevit neochotu pouštět a psovod jej může z rukávu či ochranného obleku fyzicky sundat. Jde nám především o to, aby psi kvalitně kousali a ne kvalitně pouštěli. Rozhodující pro posouzení akce psa je ochota najít pachatele, bojovat a bránit s maximálním nasazením. Tak, jako u záchranných psů musí být patrná doslova posedlost najít pohřešovanou osobu, tak u služebního psa musí být stejná posedlost ji zneškodnit. Projevy laxnosti, rychlého opadávání zájmu při delším hledání, nedostatek temperamentu a zlobivosti či náznaky hry s figurantem je třeba bodově postihovat. Při hodnocení zákusů je opět přednost dávána bojovnosti před tím, aby měl pes rukávu plnou mordu. On totiž i poloviční zákus v praxi udělá své. Tam žádný rukáv anebo neforemný ochranný oděv neexistuje a takový poloviční zákus přes košili či bundu je velmi přesvědčivý argument.




Copyright © Jan Dubový, 2001-2011 - Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.