Cvičíme podle TARTu XX. (Pes přítel člověka, 1-2/2003, str. 13)
Cvičíme podle TARTu XX.
Práce rozhodčího při posuzování výkonu služebních psů je velmi specifická činnost.
Základním předpokladem je, aby potenciální adept na tuto funkci byl sám vynikajícím psovodem
s dlouholetými zkušenostmi. Tato podmínka v mnoha jiných sportech není nutná. Vynikajícím
rozhodčím ve fotbalu může být člověk, který se naučí znát pravidla, má cit pro tuto hru, smysl
pro okamžité rozhodování a slušnou fyzickou kondici. Není podstatné, zda sám byl vrcholovým
hráčem. Zde se z bývalých vrcholových hráčů rekrutují většinou trenéři a přechod na dráhu
rozhodčího je spíše výjimka než pravidlo.
Pro posuzování výkonů psů je však nezbytné mít velmi dobré teoretické vědomosti o základech
výcviku, tzn. znát do podrobností vyšší nervovou činnost psů, anatomii a fyziologii psa, a být
sám psovodem, který má absolvován dostatek zkoušek z výkonu, závodů a pokud možno i mistrovských
soutěží, aby měl jako posuzovatel jasnou představu, jakých výkonů je pes schopen.
Ideální je, aby rozhodčí byl stále aktivním psovodem. Rozhodčí, který nemá několik let "psa u
nohy", přestává být pro tento druh činnosti přínosem, neboť ztrácí dokonalý přehled o stávajícím
povahovém materiálu a jeho tvárnosti při výcviku. Vzpomínání na psy, se kterými jsme cvičili před
lety, je zavádějící pro absolutní neobjektivnost paměti. Takové vzpomínky silně připomínají
rybářskou latinu a jsou dobré pro pobavení u piva, ale pro praktickou potřebu jsou naprosto
k ničemu.
To, co musí každý rozhodčí bezpodmínečně znát, je zkušební a soutěžní řád a kritéria pro
posuzování. Důležité je mít i smysl pro rychlé a spravedlivé rozhodování, organizační schopnosti
a schopnost komunikovat s lidmi, protože nedílnou součástí práce rozhodčího je i slovní
zhodnocení posouzených výkonů. Neúplatnost a nezaujatost musí být samozřejmostí.
Všechny výcvikové organizace a jejich svazy pořádají každým rokem doškolení rozhodcovského sboru
a snaží se sjednotit názor jednotlivých frekventantů na posuzování. Všichni víme, že ne vždy se
tato snaha setká s vytčeným cílem a je mnoho rozhodčích, kteří odjíždějí z takového doškolení
s názorem, že si budou stejně posuzovat tak, jak jsou celá léta zvyklí. Proto už při výběru
adeptů musíme s touto eventualitou počítat a vybírat zodpovědně uchazeče o tuto funkci, abychom
byli stoprocentně přesvědčeni, že mnohdy i schopný výcvikář nenadělá jako rozhodčí více škody než
užitku.
Právě rozhodčí jsou totiž ti funkcionáři, kteří přicházejí bezprostředně do styku s členskou
základnou, a jsou tak nositeli informací a přímými reprezentanty té které organizace. Proto
jejich chování a vystupování je vizitkou každé výcvikové organizace, kterou svou pozicí vlastně
zastupují.
Nyní bych se rád zmínil o technice posuzování. Jak jsem se již zmínil, každá výcviková komise
vydává tzv. kritéria posuzování, která by měla být vodítkem jak pro rozhodčí, tak i pro
závodníky. V těchto materiálech je popisováno, jak by měl ten který cvik vypadat v ideálním
provedení, jaké mohou nastat chyby a kolik bodů se za tyto chyby strhává ze základního bodového
ohodnocení. Většinou je zde uváděno, co je posuzováno jako drobná chyba, co jako hrubá chyba a
co jako nesplnění cviku.
Za drobnou chybu je počet ztrátových bodů 1-2, za hrubou 3-5 a nesplnění cviku je vyjádřeno
nulou bodů. Kritéria posuzování hovoří takto:
Nesplnění cviku: Ke ztrátě celé určené bodové hodnoty dochází buď
okamžitě (cviky jednoduché), nebo souhrnem drobných či hrubých chyb (cviky složité), kdy dílčí
bodové ztráty dovršily nebo překročily určený bodový rozsah cviku.
Hrubé chyby: Do této skupiny jsou zařazeny chyby, které ohrožují splnění
cviku již ve svém menším souhrnu. Vznikají zpravidla z metodických chyb při nácviku, z povahových
vlastností psa, nebo nedokončením cviku požadované způsobilosti.
Drobné chyby: Tyto chyby mohou rovněž ve svém souhrnu, případně
v souhrnu s chybami hrubými, ohrozit splnění předepsaného cviku. Vyplývají především
z nedostatečné ovladatelnosti, drobných nepřesností, pozdní reakce psa, chybné povelové techniky
anebo z nesprávného chování psovoda.
Pokud je zde hovořeno o cvicích jednoduchých a složitých, není tím myšlena
obtížnost nácviku, nýbrž provedení. Cvik jednoduchý je příkladně "Lehni", kdy na jeden povel by
měl pes zaujmout tuto pozici. Cvik složitý je kupříkladu "Aport", kdy pes po odhození aportu musí
vydržet sedět do povelu psovoda, po povelu vyběhnout, aport přinést a předsednout před psovoda,
na další povel aport odevzdat a na poslední povel přisednout k noze psovoda. To jen na
vysvětlenou.
Tato kritéria by měla být velmi flexibilní a pružně reagovat na nedostatky, které se vyskytnou
po dobu výcvikové sezóny. Pokud výcviková komise stanoví, že nepřesné označení předmětu na stopě
se bude považovat za drobnou chybu a v průběhu závodů se zjistí, že psi předměty neoznačují
nahlášeným způsobem, protože si závodníci spočítají, že za tak malou bodovou ztrátu se nevyplatí
přesné označení nacvičovat, výcvikovka by měla okamžitě zareagovat a vadné označení posuzovat
jako chybu hrubou anebo toto vadné označení anulovat. Následně se označování předmětů skokem
vylepší, neboť závodníci si velmi rychle spočítají, že ztratit dvacet bodů na stopě je příliš.
Takto to musí fungovat u všech cviků a výcviková komise tak vlastně reguluje stav vycvičenosti
psů v celé základně. Z toho vyplývá, že sbor rozhodčích musí být velmi kvalitní a na vysoké
odborné úrovni, protože na kvalitě posuzování závisí výkonnost psů v celé výcvikové organizaci.
Posuzování pachových prací (hovoříme o vypracování stop) je jednou z nejsložitějších činností
v práci rozhodčího. Ohodnotit práci psa na stopě vyžaduje od posuzujícího bohaté praktické
zkušenosti. Cílem pachové práce je, aby pes od uvedení k nášlapu pracoval temperamentně a
s chutí, po celou trasu stopy udržoval tempo, které vyhovuje psovodovi, vypracoval systematicky
lomy a kvalitně a čitelně označil nalezené předměty. Nutit psa již z počátku pachových prací, aby
chodil po stopách krokem, je nezodpovědné omezování jeho přirozeného projevu a zcela určitě se
neblaze vrátí jako pověstný bumerang.
Rozhodčí musí mít jasnou představu o tom, na jakém terénu, ve kterou denní dobu a za jakého
počasí může pes odvést požadovaný výkon. Jinak budeme posuzovat vypracování čtyřhodinové stopy,
která je položena v zeleném terénu ve čtyři hodiny ráno a psovod se psem na ni nastupuje za ranní
rosy v osm hodin, a jinak musíme posuzovat stejně starou stopu položenou na hluboké oranici
v osm hodin ráno a vypracovávanou psovodem se psem v pravé poledne za slunečního žáru. Rozhodčí
musí též spolehlivě rozpoznat, kdy pes ověřuje a mění tak rychlost svého postupu a kdy pes
v terénu pouze chodí s hlavou u země a zcela jistě nečuchá. Úkolem rozhodčího je též rozlišit,
zda stopuje pes anebo psovod. Na vlastních stopách odvede zkušený psovod svého psa bez větších
problémů na konec stopy, aniž by pes vynaložil jakékoli úsilí. Zdánlivě nemá rozhodčí šanci
psovoda se psem z pachové práce odvolat, protože pes nesešel z trasy stopy, postupuje kupředu
a i předměty za pomoci psovoda označí. Velmi citlivě zde musíme posuzovat práci se stopovací
šňůrou. Pomocí této smí psovod pouze ovlivňovat rychlost postupu psa po stopě. Opakované
stahování psa pomocí stopovací šňůry na trasu stopy, ba i hlasové ovlivňování psa k setrvání na
stopě, musí vést zákonitě k odvolání dvojice ze stopy a k ukončení práce.
Techniku posuzování volí každý rozhodčí podle svých zkušeností. Body jsou rozděleny na
vypracování rovných úseků, na lomy a na označení předmětů. Některý rozhodčí odečítá ztrátové body
od stovky a jiný si do plánku znamená tyto ztrátové body, aby pak na konci stopy udělal prostý
součet. Je třeba přihlédnout k technice psa, jeho temperamentu a chuti a k aspektům, které jsem
uvedl již dříve.
Uvedu příklad bodového ohodnocení. Na stopu, která má dva lomy a dva předměty, tedy klasické
"účko", je stanoveno bodové ohodnocení jednotlivých částí takto: na první úsek 26 bodů, první
lom 10 bodů, druhý úsek 17 bodů, první předmět 10 bodů, druhý lom 10 bodů, třetí úsek 17 bodů a
druhý předmět 10 bodů. Celkový součet je 100 bodů. Budeme-li uvažovat, že pes vypracoval stopu
naprosto bezchybně až do druhého lomu a zde ze stopy sešel a pokračoval jiným směrem, nemůže být
bodové ohodnocení vyšší než 63 body.
Kdy a za jakých okolností může rozhodčí psovoda ze stopy odvolat? Pokud pes projevuje absolutní
nezájem o vypracování stopy a je na něm vidět, že stupeň výcviku je skoro nulový. Psovod používá
přímé ovlivňování psa k setrvání na trase stopy a je očividné, že hledá především psovod.
Vzdálí-li se pes od trasy stopy na délku stopovací šňůry a psovod za ním vykročí. To jsou
samozřejmě jen hrubé orientační body. Psovod musí být odvolán, vynucuje-li práci psa hlasem
anebo psa fyzicky potrestá. Poslední příklad by měl vést k odvolání psovoda z celé soutěže.
V závěru bych rád zdůraznil, že rozhodčí by měl práci stopující dvojice posuzovat z takové
vzdálenosti, aby jejich práci svou přítomností v žádném případě nerušil. Je ideální, postupuje-li
rozhodčí 5-10 metrů za psovodem. Chodit vedle stopujícího psa s odůvodněním, že chci vidět, jak
svědomitě pach nabírá, je diletantství okoukané ze zahraničních kazet a soutěží, kde se dá o
fundovanosti rozhodčích spolehlivě pochybovat.
Nyní k posuzování poslušnosti. Při posuzování poslušnosti je velmi důležité věnovat pozornost
vztahu mezi psovodem a psem. Při hodnocení práce se klade důraz nejen na přesnost provedení
jednotlivých cviků, ale především na ochotu, s níž pes cviky plní. Jakékoli projevy strachu před
psovodem, hovořící jasně o způsobu nácviku, je třeba posuzovat co nejpřísněji. Poslušnost je
předpokladem pro úspěšný výcvik psa, nesmí být samoúčelná a musí se projevovat i v ostatních
částech výkonu. Kromě cviků vyžadujících poslušnost jsou do této části zařazeny i výkony
předpokládající obratnost, odvahu a jiné vlastnosti, které musí pes mít, aby byl použitelný
v praxi.
Ve zkušebním řádu TART přenáší psovod své povely na psa vždy až na povel rozhodčího. To znamená,
že celou poslušnost provádí psovod se psem na povely rozhodčího. Při hodnocení poslušnosti musí
rozhodčí velmi citlivě zohlednit, jakou zkoušku pes skládá, a podle toho přizpůsobit bodové
ohodnocení. V prvních dvou zkouškách všestrannosti ZMT a T 1 budeme vyžadovat temperamentní
projev psa i za cenu mírných nepřesností. Je nám daleko příjemnější, když při zkoušce ZMT nemá
pes ještě dokonale zvládnut zpožďovací útlum a pro odhozený aport vyrazí i bez povelu psovoda
a na zpáteční cestě si jej radostně překusuje, než když pes sedí jako přikovaný, po povelu se
se sklopenýma ušima skoro rozejde a na zpáteční cestě nese aport jako horký brambor. A je lepší,
když při ovladatelnosti na vodítku s ním šijí všichni čerti, než když jej musí psovod doslova na
vodítku táhnout jako kozu na pastvu. Zde se musí projevit cit rozhodčího rozpoznat překypující
temperament od neukázněnosti a nedocvičenosti. Samozřejmě, že pes ztratí několik bodů, ale
zkušený psovod i rozhodčí mu je rádi odpustí, neboť oba vědí, že zpřesnění a ukázněnost se
dostaví při zkouškách vyšších a náročnějších. I zde platí, že srážet psovi temperament je
neodpustitelná chyba, která se neblaze projeví v další náročné práci.
Při posuzování základních zkoušek jsou tři disciplíny, které musí rozhodčího rozhodně zajímat.
Je to kvalitní a ochotná reakce na povel přivolání, radostné provedení aportu a reakce psa na
hluk.
U přivolání musíme být opravdu důslední, neboť na tomto cviku závisí celá poslušnost. Pes,
který již v mládí nemá zvládnut tento cvik, je vlastně neovladatelný a rozhodčí se nesmí bát
takového psa ze zkoušky odvolat. I zde se přirozeně mohou projevit nepřesnosti v předsednutí a
přiřazení psa k noze psovoda. To samozřejmě není důležité. Důležitá je reakce na jméno a na povel
"ke mně". Pes musí velmi ochotně zanechat dosavadní činnosti a co nejrychleji a nejkratší cestou
přiběhnout k psovodovi. Nešvarem psovodů je, že trénují přivolání na cvičišti, kdy dají psovi
povel "volno" a vzápětí jej přivolávají. Takto důsledně kažený pes po povelu "volno" odmítá
opustit psovoda, a pak je velký problém navodit situaci, kdy má být pes od psovoda vzdálen
minimálně deset metrů.
Druhý cvik, jehož důležitost jsem zmínil, je aport. Každý psovod, který se rozhodne pro výcvik
všestranného služebního psa, by od počátku výchovy měl mít za cíl vychovat ze svého psa především
náruživého aportéra. Proto by i rozhodčí při posuzování měli na tento cvik klást důraz a bodově
vyjádřit přednosti i nedostatky v nácviku. Nárazový hluk, který je na našich cvičištích
nahrazován výstřelem z odpovídající zbraně, by měl dostatečně odhalit oslabenou anebo naopak
pevnou nervovou soustavu psa. I zde při projevech bázlivosti musí rozhodčí postupovat
nekompromisně. Ráže zbraně musí být dostatečně silná. Přezkušování pomocí tzv. "poplašňáku" je
samozřejmě nedostačující. Ovšem pozor! Jsou zděšenci, kteří se snaží přezkušovat samopalem
nervovou soustavu čtyřměsíčního štěněte. No, věřím ve zdravý rozum.
Teď k posuzování obrany. Při posuzování práce v obraně je nejdůležitější hodnotit práci psa
s ohledem na to, jak by pes předložené úkoly zvládl v praxi. Pes musí být svému psovodovi
opravdovým pomocníkem a ochráncem jeho osoby. Psovod se musí především věnovat pomocníkovi,
který nahrazuje pachatele, a nemá proto mnoho času zabývat se svým neovladatelným psem.
Spolupráce obou musí být takřka nepostřehnutelná. Zákroky psa musí být nekompromisní a razantní
bez náznaku sportu anebo hry.
Opět zde platí, že u nižších zkoušek může pes projevit neochotu pouštět a psovod jej může
z rukávu či ochranného obleku fyzicky sundat. Jde nám především o to, aby psi kvalitně kousali a
ne kvalitně pouštěli. Rozhodující pro posouzení akce psa je ochota najít pachatele, bojovat a
bránit s maximálním nasazením. Tak, jako u záchranných psů musí být patrná doslova posedlost
najít pohřešovanou osobu, tak u služebního psa musí být stejná posedlost ji zneškodnit. Projevy
laxnosti, rychlého opadávání zájmu při delším hledání, nedostatek temperamentu a zlobivosti či
náznaky hry s figurantem je třeba bodově postihovat. Při hodnocení zákusů je opět přednost dávána
bojovnosti před tím, aby měl pes rukávu plnou mordu. On totiž i poloviční zákus v praxi udělá
své. Tam žádný rukáv anebo neforemný ochranný oděv neexistuje a takový poloviční zákus přes
košili či bundu je velmi přesvědčivý argument.