Cvičíme podle TARTu XVII. (Pes přítel člověka, 10/2002, str. 13)
Cvičíme podle TARTu XVII.
V dnešním pokračování výcviku podle TARTu si řekneme několik málo slov o tom, jak
pachové práce trénovat, a přiblížíme si tak, v čem se trénink liší od soutěží, zkoušek a závodů.
Trénovat pachové práce, to nejsou jenom stopy jako takové. Už vycházka se psem nám poskytuje
spoustu informací o tom, jak má náš pes vyvinutý čich a jak jej dovede využívat. Proto při
procházce svého psa neustále sledujeme a snažíme se rozpoznat, na jaký pach právě narazil. Jinak
se pes chová, ucítí-li kupříkladu kočku, jinak reaguje na pernatou zvěř, na zajíce a opět jinak
na vysokou zvěř. Přítomnost pachu cizího člověka anebo naopak jemu známé osoby také vyvolává jiný
způsob chování.
Čich, jak všichni víme, je nejdůležitějším smyslem z těch pěti, kterými pes disponuje, a také
může být psem naplno využíván. Je samozřejmé, že každý smysl, který je trénován, se zdokonaluje
a naopak pokud není, degeneruje. Divoce žijící zvířata mají tento smysl dotažen do dokonalosti,
neboť jsou na něm závislá doslova životem. Na druhou stranu pes, který je po staletí v soužití
s člověkem, není na svůj čich tak velmi odkázán, protože je mu potrava pravidelně předkládána,
bez toho, že by si ji musel nejdříve najít, pak ulovit a nakonec o ni bojovat. Proto i mezi psy
služebních plemen nalezneme velké rozdíly v kvalitě čichu. A ze stejných důvodů na tom zcela
jistě budou lépe s čichem psi, kteří žijí na vesnici, než psi, kteří prožívají život ve městě.
Pes, který se ve svém životě nikdy nedostane do polí nebo do lesa, a nepřijde tak do kontaktu se
zvěří, je o pachový trénink velmi ochuzen.
Pro trénink pachových prací je velkým kladem, pokud je pes vychován jako náruživý aportér.
Psovod, který se chce opravdu pachovými pracemi zabývat, by měl nácviku aportu věnovat dostatek
času. Pohazování aportu do vysoké trávy a nepřehledného terénu, je pro trénink čichu velmi
potřebné. Zde může psovod sledovat, jak je pes v hledání důsledný, jakou má vytrvalost a jak
dovede pracovat s větrem, který mu pach neviděného předmětu přináší. Házení aportu s kopce a jeho
přinášení rozvíjí samozřejmě i kapacitu plic, která je pro pachové práce nezbytná. Jestliže si za
aport zvolíme kus suchého klacku a aportujeme v lese, trénujeme již vlastně rozlišování předmětů.
Klacků a větviček je tam mnoho a pes si musí najít ten svůj, který má pach psovoda a jeho.
Přechod na rozlišování vlastního předmětu je pak velmi snadný.
Rozhodne-li se psovod, že se bude věnovat stopařské práci, a řekněme si rovnou, že takových
psovodů není mnoho, musí zvážit, zda je především on sám dobře připraven. Měl by to být člověk
klidný, vyrovnaný, trpělivý a měl by mít především vybudován velmi silný kontakt se svým psem.
Velice důležitým předpokladem je i dostatečná teoretická vybavenost. Prostudovaná literatura,
jako například knížka Dr. Eise "Pachové práce služebních psů" nebo Skuhrovského "Čichové práce
psa", je velkým přínosem. Zde zájemce načerpá dostatek vědomostí a může je pak vyzkoušet a ověřit
v praxi.
Ne každý pes má pro práci na pachovkách předpoklady, to jsme si již řekli. Je též všeobecně
známo, že feny jsou většinou lepšími stopaři než psi. Proto je účelné věnovat se čichovým pracím
jen se psem, který má do stopování chuť. I zde hraje velkou roli genetická vybavenost. Nezbytným
předpokladem pro psovoda je vynikající orientace v terénu. Každá příprava je marná, zjistíte-li,
že po deseti minutách si nepamatujete trasu, kterou jste šli. Z napsaného vyplývá, že věnovat se
stopařské práci není snadné a není každému psovodovi dáno vychovat ze svého psa kvalitního
stopaře. Ony se ani výsledky naší práce nedostavují tak rychle, jako třeba u obrany, a to mnoho
psovodů odradí a berou pachové práce spíše jako nutné zlo.
Pokud jsem vás však úvodními řádky neodradil, řekneme si nyní, jak stopy trénovat. Předpokládám,
že už máte na stopách něco odchozeno, protože se řídíte radami, které jsou v tomto čtení na
pokračování zveřejňovány již dostatečně dlouhou dobu. Máme-li zvládnutou stopu alespoň půl hodiny
starou a dlouhou tak tři sta kroků, můžeme začít přidávat čas. To znamená, že zachováme snadný
terén i ranní nebo večerní dobu kladení stopy i metráž a budeme jen prodlužovat dobu od položení
stopy do vypracování. Během krátké doby, řádově tak čtrnácti dní, se dostaneme na stáří kolem
dvou hodin. Pak se vrátíme zpět na půlhodinové stáří a začneme ztěžovat terén. To znamená, že
z travičky či oseníčka pokrytého rosou přejdeme po několika desítkách metrů do oranice, lesa nebo
strniště. Závěr, to znamená posledních několik desítek metrů, bude opět končit na snadném terénu.
V těchto fázích budeme učit svého psa překonávat meze, remízky, polní cestičky a nebudeme se
vyhýbat ani terénu, který je přešlapán od jiných lidí. V tréninku postupujeme podle chuti psa.
Jsou psi, kteří velmi rádi vypracují dvě stopy denně, a na druhé straně jsou takoví, kterým stačí
dvě stopy za týden.
Ve dnech, kdy netrénujeme stopy, můžeme věnovat pozornost rozlišování předmětů. Zatím budeme
rozlišovat vlastní předmět psovoda mezi předměty cizími. Nejlépe je začínat u bezpachových
předmětů. Ty získáme tak, že položíme někde v terénu, kam chodíme se svým psem na procházku,
několik stejných hadrových předmětů tak, aby byly od sebe vzdáleny asi šedesát centimetrů, a
jeden z těch předmětů si necháme u sebe. Déšť a sluníčko z těch odložených hadrů za krátkou dobu
udělají předměty bez pachu. Pak už stačí mezi tyto předměty položit ten náš a vyslat psa
k přinesení aportu. Vždy při rozlišování je třeba, aby předměty byly zhruba stejné. Vhodné jsou
boty, kapesníky, peněženky, apod. Pes se musí orientovat čichem nikoliv zrakem.
Při pravidelném tréninku nejde vždy vše podle toho, jak jsme si to představovali. Pes začíná
dělat chyby, které musíme neustále usměrňovat. Některé základní, jako je přecházení lomů a
předmětů, rychlý postup po trase stopy, pomalý a nesoustředěný postup, apod., je třeba
odstraňovat postupně. Pokud pes postupuje po stopě příliš rychle a místy přechází do klusu,
budeme se snažit ztížit mu podmínky. Buď přidáme čas anebo ztížíme terén. Někdy pomůže i více
předmětů po trase stopy, což samozřejmě psa zbrzdí. Přecházení lomů je většinou známkou toho, že
jsme při nácviku příliš pospíchali a z rovných úseků jsme ihned přešli k lomům, aniž bychom psa
naučili chodit obloučky. Přechází-li pes předměty, může to být známkou toho, že buď nemají
dostatek našeho pachu, jsou z nevhodného materiálu, jsou příliš malé anebo jsme zpočátku volili
nevhodnou barvu předmětů a pes se je naučil označovat zrakem.
Začne-li pes po stopě chodit příliš pomalu a je na něm vidět nechuť, je nutné na čas vysadit a
nechat psa odpočinout. K této fázi můžeme dospět svou horlivostí, protože psa z počátku začnou
stopy bavit, nám se to zalíbí a začneme mu takzvaně nakládat, až mu práci malinko znechutíme.
V takovém případě je třeba po delším odpočinku udělat několik velmi krátkých a rovných stop, kdy
je na konci oblíbený předmět (aport), stopa po krátkém průběhu rychle končí a my můžeme psa
maximálně pochválit a ihned mu dát volno. Mohou zde pomoci i tzv. útěkové stopy, kde na konci,
namísto posledního předmětu, vybíhá pomocník s rukávem a stopa končí hladkým zadržením. Tato
metoda je však nevhodná u psů, kteří mají rádi obranu, protože už po trase stopy začnou
vyhledávat figuranta, chodí s vysokým nosem a každý pohyb náhodného chodce anebo diváků je
ruší.
U některých psů je nepřekonatelnou překážkou zvěř. Pes jde soustředěně jen do okamžiku, než
vyrazí zajíc nebo srna. Zde se samozřejmě jedná o otázku poslušnosti a pokud takové chování
zjistíme, je třeba věnovat této disciplíně větší pozornost.
Udržet psa ve stálé chuti stopovat je otázkou motivace. Psa stopy baví, dokud jsou snadné.
Dojde-li ke ztíženým podmínkám, horku, tvrdému terénu, strništi, apod., mohou se objevit známky
nechuti anebo pokračování ve směru, kudy stopa vůbec nevede. Tomu se říká, že pes švindluje.
Švindlovat může naučit svého psa i psovod, který si nepamatuje zcela přesně, kudy stopu šlapal,
a pak nutí svého psa pokračovat směrem, kterým stopa vůbec nevede. Pes chvíli váhá a pak, aby
vyhověl psovodovi, pokračuje s nosem u země, ale po stopě vůbec nejde. Dochází k tomu také, když
si psovod začne stopy vynucovat anebo psa na stopě trestá.
Hovoříme-li o motivaci, je to velmi individuální záležitost. Ideální je, když nejsilnější
motivací pro psa je naše pochvala a projev radosti nad kvalitní prací. To je o tom kontaktu.
Odměny formou potravy a pamlsků jsou při ztížených podmínkách velmi nejisté. Jsou psi, kteří se
těší po vykonané stopě na aport a dovedou dřít do úmoru jen za tuto odměnu. Avšak domnívat se,
že pes bude chodit stále s radostí i desetihodinové stopy, je bláhové. Jsou takoví, ale jak
říkám, jsou to zcela ojedinělé výjimky. Proto je třeba postupovat při tréninku systémem od
jednoduchého ke složitějším úkolům. Neslevovat z náročnosti, ale také nepřetěžovat. Nucení psa do
stopy, anebo dokonce tresty, vedou k jedinému důsledku - kdykoliv se psovod potřebuje na psa
spolehnout, a to je skoro vždy na cizích stopách, pes selže. Je to pokaždé smutný pohled, dívat
se na stopující dvojici, u které všichni diváci vidí, že pes není na stopě, jen jediný psovod to
nepozná a zjistí to až při zvuku píšťalky rozhodčího.
Pachové práce, přestože čich je nejdokonalejším smyslem psa, jsou vždy nejtěžší, ale také
nejkrásnější disciplínou. A na samý závěr jsem si nechal připomenutí důležité zásady. Nebudete-li
si někdy na stopě jisti, vždy věřte psovi! Není větší chyby, než svést správně stopujícího psa
se stopy jen proto, že psovod si myslí, že tudy to nevede.
