Cvičíme podle TARTu XVI. (Pes přítel člověka, 9/2002, str. 13)
Cvičíme podle TARTu XVI.
K nácviku cizích stop potřebujeme tři základní podmínky. Především psa, který má
chuť stopovat a tato práce jej skutečně baví. Dále dostatek různých terénů a potom to úplně
nejdůležitější, kvalitní pomocníky-kladeče.
Po zhruba roční práci na stopách vlastních, to je takových, které si psovod šlape sám a sám také
psa na stopě vede, dojdeme k tomu, že nám pes chodí stopy s chutí a přesvědčivě. Nastává čas
ověřit si kvalitu naší práce. Je třeba požádat některého ze zkušených kolegů, o kterém víme, že
si stopy stoprocentně pamatuje, o spolupráci. Prvních několik cizích stop by mělo být na snadném
terénu, kterým je kupříkladu nízké osení, tráva, vojtěška, apod. Mělo by se šlapat pokud možno
ráno a ani metráž by neměla být příliš dlouhá. 300 kroků, dva lomy, dva předměty a patnáct minut
stáří bohatě stačí. Na kladení prvních stop se může dívat i psovod, aby nabyl klidu a znal
částečně průběh stopy.
Chvilku se pozastavím u pomocníků, protože jejich kvalita a spolehlivost je alfou a omegou celého
úspěchu budoucího kvalitního stopaře. Pomocník-kladeč si musí pamatovat především přesné místo
nášlapu. Vím, používají se cedulky, které toto místo označují. To funguje, pokud jsou to stopy
okamžité a oba, jak kladeč tak psovod, jsou na místě od nášlapu až po uvedení. Jiná situace
nastává, jedná-li se o stopu starší a cedulka zůstává i několik hodin osamocena. Již mnohokrát se
mi stalo, že po čtyřech hodinách zkrátka cedulka nebyla. Náhodný chodec nebo děcko ji našli a
jako zajímavost odnesli. Pak je celá práce zbytečně ztracena. Proto je dobré naučit se nášlapy
označovat větévkou anebo je umisťovat u nějakého markantního bodu, protože ty v přírodě splynou
a nejsou nápadné. Tím náročnější je ovšem orientace a zapamatování si takového místa.
Další důležitou podmínkou je, aby si kladeč přesně pamatoval průběh stopy, místa lomů a místa,
kam položil předměty. Vše se zdá velmi snadné jen do okamžiku, kdy pes ze stopy sejde a
potřebujeme od kladeče pomoc. Nelze říci: "tady někde to je". Kladeč musí naprosto přesně ukázat
psovodovi místo, kde pes se stopy sešel a kde stopa pokračuje. Hledají-li pokračování oba, je to
nejlepší cesta, jak naučit psa na stopách "švindlovat". Kladeč tvrdí, že stopa je tady, psovod
psa nutí pokračovat v práci a nakonec je stopa o pět metrů jinde. Většinou to skončí tak, že
psovod znervózní, psa potrestá a je po stopách. Pokud si kladeč není naprosto jistý, je důležité,
aby to včas řekl, a pak musí z kapsy vyndat náhradní předmět, nepozorovaně jej odhodit tak, aby
mohl psovod psa k předmětu navést a stopu ukončit. Je to menší zlo než výše popsaný případ.
Je též velmi důležité, aby se kladeč se psovodem domluvili, jakým způsobem, a v jaké vzdálenosti
od stopy, bude psovod upozorněn, že je pes mimo stopu. Nechat psa pokračovat v bezpachovém
prostoru na délku dvou šňůr je chyba. U nás na litvínovském cvičáku je zažit postup, že sejde-li
pes se stopy na půl šňůry, přijde od kladeče povel "stůj". To je signál pro psovoda, že je pes
mimo stopu, a to buď na rovném úseku anebo za lomem. Psovod se zastaví a psa šňůrou přidrží.
Psovi, protože má omezen pohyb kupředu, nezbývá nic jiného, než začít hledat a najít si sám
pokračování stopy. Není-li pes sám schopen pokračování nalézt, a psovod jej nikdy nenechává
hledat příliš dlouho, požádá psovod kladeče krátkým dotazem "kudy?". Pak dochází k tomu, že
kladeč navede naprosto přesně psovoda na pokračování stopy.
Pokud pes postupuje po trase stopy korektně, kladeč mlčí. Nikdy neříkáme psovodovi, že přijde
lom anebo že se pes blíží k předmětu. Psovod by podvědomě začal psa "kočírovat", a ten by si na
takovou pomoc zvykl a samozřejmě ji očekával i při soutěžích a zkouškách, což je ovšem
nežádoucí.
Přejde-li pes položený předmět, sebere jej psovod, pokud jej vidí, anebo kladeč, který přesně ví,
kde předmět je. Na konci stopy pak sdělí psovodovi, v jaké části stopy pes předmět přešel. Na
trase stopy psa k zapomenutému předmětu nevracíme. Pokud by pes přešel předmět poslední, přichází
stejný povel "stůj" s očekáváním, že pes předmět dohledá.
Jestliže jsem řekl, že prvních pár stop může při kladení sledovat i psovod, pak musím též říci,
že čím dříve přestane, tím lépe. Psovod by měl znát z cizí stopy pouze místo nášlapu, počet lomů
a počet předmětů, aby věděl, kde stopa končí. Na kladeči je, aby odchody do různých směrů
postupně ztěžoval práci psovodovi. Pokud bude vždy psovod vědět, kam směřuje první úsek, nikdy se
nenaučí rozeznat na svém psovi, zda skutečně stopu a její směr našel.
Naučte svého psa, aby vás do stopy tzv. vytahoval. Jakmile pes ujde prvních 5-6 metrů, maličko
přibrzděte šňůru v ruce a vyčkejte, zda pes zabere, aby vás přesvědčil, že tam stopa skutečně
vede. Musíte se naučit jistému citu pro věc. Jinak pes zatáhne na půlhodinové stopě a jinak na
pětihodinové. Ale to přijde s praxí. Pro vás bude důležité, že v momentě, kdy si nejste jisti,
že pes postupuje správně, vždy si tímto mírným přibrzděním můžete ověřit jeho jistotu.
Nabízí se otázka, jak často dělat cizí stopy? Znám několik málo psovodů, kteří dělají pouze cizí
stopy. Několikrát jsem slyšel i odůvodnění, a to, že jim pes vlastní stopy chodit nechce. Já na
takového psa nikdy smůlu neměl. Záměrně píši smůlu, protože být odkázán pouze na pomoc kladečů
je velmi nepraktické pro trénink. Budu-li mluvit ze své zkušenosti, pak musím říci, že převážná
většina tréninkových stop jsou stopy vlastní a pouze občas, a samozřejmě na závodech,
vypracováváme stopy cizí. Stejně se domnívám, že na stopách starších jak čtyři hodiny
individuální pach psovoda přestává být rozhodujícím faktorem a pes na takové vlastní stopě
pracuje stejně jako na cizí. Je to pouze má domněnka a podotýkám, že nemusí být pravdivá.
Vycházím pouze z praxe, kde rozlišování ze stopy na předmět kladeče je velmi spolehlivé do
dvouhodinového stáří stopy. Ale i toto může být velmi individuální.
Při provádění cizích stop je, stejně jako při obraně, důležité měnit pomocníka. V počátcích
nácviku je někdy lepší, když pes osobu, která stopu klade, zná. V dalších fázích je naopak dobré,
když je to osoba naprosto psu cizí.
Ještě několik slov k předmětům. Musí být samozřejmostí, že předměty pokládané na stopu musí být
majetkem kladeče. I zde se nabízí mnoho variant. Psi se musí naučit označovat na stopě vše, co by
mohl kladeč (a vlastně pomyslný pachatel) ztratit. Od hadrových kousků počínaje, přes krabičku
zápalek, zapalovač, tužku, lístek od vlaku až třeba drobnou mincí konče. Zde se fantazii meze
nekladou. Je až neuvěřitelné, jak drobný předmět jsou psi schopni označit. Stačí odtržené vlákno
od hadrového předmětu a pes jej zalehne. Mnohdy se psovod domnívá, že pes zalehl naprázdno. Byl
jsem svědkem toho, že fena nasazená na stopu začala zalehávat po dvaceti metrech asi desetkrát za
sebou. Nejdříve jsem nechápavě sledoval její počínání a až po chvíli jsme zjistili, že kladeč,
který pokládal několik soutěžních stop, si nalámal větvičky a při kladení stopy si z nich
odtrhával listy. Každý list, který vzal do prstů, fena spolehlivě označila. Skončilo to náhradní
stopou s velmi kvalitním výsledkem. Proto na čistotu předmětů pozor!
V závěru bych rád zdůraznil - nejsme-li si na cizí stopě zcela jisti, kudy vede, věřme vždy
raději psovi. Stáhnout se stopy psa, který přesvědčivě čuchá, jenom proto, že já jsem přesvědčen,
že to vede jinam, vede k nenapravitelným chybám. Pachové práce jsou pro psa velmi vysilující
duševní činnost, proto je důležité postupovat citlivě a s maximálním vztahem ke svému psovi. Dril
a donucovací prostředky nemají v pachových pracích co pohledávat a vždy se nám zcela spolehlivě a
hlavně negativně vrátí. K tomuto poznání však musí dojít každý psovod sám dlouholetou praxí.
