Cvičíme podle TARTu XIV. (Pes přítel člověka, 7/2002, str. 14)
Cvičíme podle TARTu XIV.
Nácvik hladkého zadržení je pokračováním základů obrany od zlobivosti, kousání na
hadr, kousání na peška a kruhové obrany se zákusy na rukáv. Ihned v úvodu bych rád zdůraznil, že
uspěchání této činnosti je naprosto nežádoucí. Mnohokrát je slyšet z úst začínajících psovodů
pyšné sdělení, že jejich sedmiměsíční psík už kouše na sto metrů, apod. Je to stejná chyba, jako
nutit takto mladého psa překonávat překážky. U překážek je to chybou proto, že ještě zdaleka není
dokončena osifikace (přeměna chrupavek na kosti), a tak hrozí deformace končetin a kostry mladého
psa. A u kousání na dálku proto, že není ukončen duševní vývoj štěněte a při sebemenší chybě
figuranta anebo psovoda může dojít k vážným poruchám nervové činnosti.
Ten, kdo sleduje dlouhodobě chov služebních psů, mi jistě potvrdí, že v dnešní době dospívají psi
o něco později, než tomu bylo dříve, a to je ten nejpodstatnější důvod k nespěchání. Proto nemá
žádný zkušený psovod zájem o spěch, a tak se takovýmto experimentům samozřejmě vyhýbá. Na
cvičištích, která disponují zkušeným výcvikářem a figurantem, jsou žádosti začínajících psovodů
o takovéto "urychlování" výcviku samozřejmě potlačeny s rozumným vysvětlením, proč se tak
děje.
Než přistoupíme ke kousání na dálku, mělo by být, včetně cviků zmíněných na začátku, zvládnuto
kvalitní vyštěkání, a to nám zabere dostatek času. Postup je tedy následující. Nejdůležitější je
neustálé rozvíjení zlobivosti. Pokud chceme vychovat kvalitního obranáře a potažmo i služebního
psa, musí u něj převažovat vzruch nad útlumem. Neustálé opakování, že vzruch musí být v naprosté
rovnováze s útlumem, je kardinální chybou, která už po léta negativně ovlivňuje celý výcvik
služebních psů u nás. Nevím, kdo tuto myšlenku do naší výcvikové literatury přinesl, ale
každopádně tím udělal "medvědí službu" celé výcvikové metodice. V současné době se skoro bojíme
psát o potřebě rozvíjení zloby. Pod tlakem tvrzení médií o nebezpečnosti psů u nás i ve světě
se každý tomuto tématu vyhýbá. Ovšem chceme-li, aby služební psi v rukou ozbrojených složek
plnili svůj účel při obraně osob a majetku, pak je třeba se touto problematikou zabývat.
Každý zkušený výcvikář vám zcela jistě potvrdí, že pes povahově posunutý malinko "doleva" je pro
výcvik větším přínosem, než pes, u něhož převažuje sedmičkové chování. K celému problému ještě
přispívá nešťastné posuzování povah při bonitacích. Psi, kteří jsou v dnešní době ohodnoceni
pětkou v povaze, jsou ve skutečnosti povahově na sedmičce, a psi, kteří mají sedmičku, jsou pro
výcvik skoro neupotřebitelní. Tvrdit, že povahově čtyřkový pes nemá v chovu co pohledávat, je
stejné tvrzení, jako prosazovat názor, že pracovní pes nemá v chovu NO uplatnění. Pokud bychom
chtěli dnes hledat psa se čtyřkovou povahou, pak bychom museli zřejmě sáhnout do psů bez
prokázaného původu.
Měl bych se možná za svůj, v očích chovatelů výstavních služebních psů kacířský, názor omluvit,
ale mé čtyřicetileté působení ve výcviku služebních psů mě k tomuto tvrzení nutí. Za posledních
10-15 let mé posuzovatelské činnosti v roli rozhodčího pro výkon, ať už v ČKS anebo v TARTu, jsem
vždy, když jsem posuzoval soutěže anebo zkoušky a narazil jsem na psa výjimečných povahových
kvalit, na otázku: "Po čem ten pes je?", v 95% případů dostal stejnou odpověď: "Ten je bez
papírů!!". Jsem dalek toho, abych prosazoval psy bez prokázaného původu, to už jsem mnohokrát
zdůraznil, ale vždy mne trochu zabolí, že takovýto povahový materiál do legálního chovu nikdy
nezasáhne. To jsem trochu odbočil od nácviku hladkého zadržení, ale považoval jsem tuto zmínku
za nutnou v souvislosti s rozvíjením zlobivosti.
Jakmile náš pes zvládá pevné zákusy na hadr a v kruhové obraně na rukáv a dovršil minimálně 10
měsíců, přistoupíme k nácviku hladkého zadržení.
Při kruhové obraně, kdy je v kruhu 5 - 7 psů, dá figurant každému psovi dvakrát kousnout, a pak
se kruh psovodů rozvine v řadu. Psovod má připraveno asi pětimetrové pevné vodítko, na kterém je
pes upoután. V pořadí, které si psovodi s figurantem předem dohodnou, je vypouštěn na dlouhém
vodítku jeden pes za druhým k hladkému zadržení. Figurant musí být opatřen ochranným rukávem
s krytím až na rameno. Technika je následující. Figurant přibíhá do těsné blízkosti psa, který má
být vypuštěn, krátce jej vydráždí a rychle se od něj začne vzdalovat. Rukáv je zdvižen do výšky
tak, aby se pes po výskoku mohl zakousnout do nadloketní části rukávu, přesně tak, jak to
vyžaduje zkušební řád. Figurant je od psa vzdálen zhruba tři metry, když psovod vysílá psa
k zadržení. Psovod vybíhá zároveň se psem, aby psa při zákroku vodítkem nestrhl. Jakmile se pes
zakousne, psovod přes vodítko dostane psa do tahu. Psa držíme v tahu, aby se zabránilo
překusování na rukávu. Psovod hbitě ručkuje po vodítku, až se dostane do těsné blízkosti
figuranta. Zde psa jednou rukou drží v tahu a druhou jej může poplácáváním povzbuzovat k pevnému
držení. Figurant se bude snažit, aby se pes po zákusu dostal na všechny čtyři nohy a měl tak
potřebnou stabilitu k boji. Po chvíli figurant rukáv odepne a nechá jej psovi. Aby se pes
nefixoval na rukáv, začne jej figurant dráždit a upoutává pozornost na svoji osobu. Po puštění
rukávu odbíhá psovod se psem mimo plochu a figurant přistupuje k dalšímu psovi.
Z napsaného vyplývá, že první zádrže nejsou delší než 5 - 8 metrů. Vzdálenost v počátku není
důležitá, důležitá je síla zákusu a ochota psa bojovat. Vidíme-li, že se psovi nepodařilo pobrat
rukáv naplno, přestane figurant klást odpor a ihned uvolní rukáv. Postupně podle kvality zákusů
můžeme prodlužovat vzdálenost mezi psem a figurantem až na 30 metrů. Je samozřejmé, že větší
vzdálenosti už pes kouše na volno bez připnutého vodítka. Pokud chceme, aby pes měl dostatečnou
razanci a rychlost běhu, využíváme dlouhého vodítka jako brzdy v pohybu psa. Psovod při běhu se
psem za figurantem brzdí pohyb psa, ten musí vynaložit maximální sílu a až v závěru psovod psovi
povolí, aby mu umožnil kvalitní náskok na rukáv. Po určité době takového tréninku zjistíte, jak
byl prospěšný. Vzpomeňte na nedávnou dobu, kdy "ruská sborná" trénovala sílu a rychlost bruslení
skoro stejným způsobem.
Kouše-li pes na volno, je starostí figuranta, aby po přiběhnutí psovoda nahodil psa do jeho
rukou tak, aby si mohl psovod psa pohodlně chytit a dokončit tak fázi zádrže. V prvních několika
zádržích usnadňuje figurant psovi zákus tím, že mu zvedne rukáv do výšky a udělá tzv. semafor.
Rukáv psovi nabízí. V pozdější fázi už figurant běží naprosto přirozeně a pes si sám musí najít
způsob, jak rukáv pobrat a figuranta pacifikovat. V závěru nácviku, a to už musí být vidět na
soutěžích a zkouškách, běží figurant těsně před zádrží maximální rychlostí, tak jako kdyby
opravdu utíkal. Mnoha psům tato rychlost dělá potíže a s takto běžícím figurantem si naprosto
nevědí rady a běží podle něj až do chvíle, než rozhodčí figuranta zastaví.
V závěru nácviku zádrží měníme i ochranné pomůcky, aby pes uměl kousat na "ringo", na kteroukoli
ruku i na manžetu. Co platí o pomůckách, platí samozřejmě i o obměně figurantů. Budeme-li
trénovat pouze na jednoho pomocníka, můžeme se na první soutěži dočkat velkého zklamání. Je též
důležité natrénovat noční zádrže, aby se pes naučil orientovat při snížené viditelnosti a aby se
nenechal překvapit při případném oslnění přenosnou svítilnou. Postupně tento cvik ztěžujeme tak,
aby pes uměl zadržet prchajícího pachatele přes vodní překážku, malý plůtek, do schodů, do
sklepních prostor, v halách, kde je položeno gumolino či dlaždice. Další modelové situace si
jistě vymyslíte sami. Mnohdy vás překvapí, že pes, který bravurně kouše na louce, není schopen se
odrazit k zákusu např. z asfaltové silnice.
Z tohoto výčtu jasně vidíte, že trvá dlouho, než pes dospěje povahově natolik, aby zvládl takto
obtížné úkoly a nelze jej takovouto prací přetěžovat v přílišném mládí, i když si mnohdy myslíme,
že na to pes již takzvaně má.
