Cvičíme podle TARTu XI. (Pes přítel člověka, 4/2002, str. 14)
Cvičíme podle TARTu XI.
Úvodem k dnešnímu pokračování výcviku podle TARTu bych velmi rád důrazně upozornil,
že postup, který budu popisovat, je určen především psovodům, kteří se zabývají služebním
výcvikem a potřebují psa jako pomocníka při své práci. V žádném případě to není návod pro
začínající psovody a už vůbec ne pro sportovní výcvik. Je třeba si uvědomit, že pes připravený ke
služební činnosti je považován za donucovací prostředek, a proto jej mohou takto využívat pouze
členové ozbrojených složek, kteří jsou dokonale seznámeni se zněním zákona. Pokud chci dodržet
metodiku výcviku, a to samozřejmě chci, potom zde musím popsat i některé postupy, které mohou
u osob, které nejsou nakloněny psům, zvláště po několika incidentech způsobených nezodpovědnými
majiteli, vyvolávat mnohdy oprávněné obavy. Ale na obranu takto vycvičených psů mohu říci, že
neznám ve svém okolí žádný případ, kdy by pes psovoda, který svého psa intenzivně připravuje
k obranné činnosti, někoho bezdůvodně napadl anebo zranil.
Dnes se budeme věnovat nácviku vyštěkání nalezené osoby. Je to jedna z disciplín, která dělá
psovodům nemalé starosti. Podívejme se tedy v dnešním pokračování jak postupovat, abychom došli
ke kýženému cíli.
Prvním předpokladem je, abychom naučili psa
štěkat na povel, a druhým, aby měl pes již
propracovánu zlobivost na civilní osobu. Tyto nácviky
jsme dostatečně probrali v předešlých částech, a tak předpokládám, že už to vaši psi zvládají
a je nyní na čem stavět.
Ve zkušebním řádu TARTu a na soutěžích podle tohoto řádu klademe důraz na aktivní vyštěkávání.
Pokud říkám aktivní, tak je tím myšleno, že pes při nalezení osoby intenzivně na tuto osobu útočí
a využívá maximálně svého hlasového projevu, který musí výrazně převyšovat napadání. Není chybou,
když, a zvláště v počátcích nácviku, si pes do pomocníka košem bouchne. To se postupem času
srovná. Podstatný je zájem o nalezenou osobu. Ten musí být opravdu intenzivní. Zde nějaké otáčení
za psovodem, očuchávání kolem, anebo dokonce návrat ke psovodovi nemá místo. To je samozřejmě i
starost pomocníka - figuranta, aby udržel pozornost psa. Pokud by pes v zájmu ochaboval, musí
pomocník okamžitě do akce. Jakmile pes útočí, jde pomocník do klidu. Při této práci je pes
opatřen náhubkem, a tak nám odpadá starost s tím, že by pes namísto vyštěkávání kousal.
Pokud píši, že má pes náhubek, myslím tím kvalitní náhubek. To znamená, že musí být dostatečně
pevný, dostatečně prostorný a dostatečně zajištěný proti uvolnění. Mnoho psovodů používá pro
svého psa naprosto nevhodné koše. Pes má na mordě koš spíše jako svěrák, ve kterém nemůže
dostatečně otevřít tlamu. Psi pak mají spodní čelist rozedřenu anebo se může pes zachytit v koši
zubem.
Nácvik takového vyštěkání začínáme tím, že několik psovodů se psy utvoří kruh, přičemž rozestupy
musí být dostatečné, aby na sebe psi nedosáhli a nedošlo ke zranění. Psi jsou bez náhubku a
připraveni ke kousání. Do středu kruhu vbíhá pomocník, který psy krátce, ale intenzivně vydráždí
a postupně dá každému psu kousnout. Kouše se do svinutého hadru, ne na rukáv! Tato činnost se
v pejskařském slangu nazývá "kruhovka". Po jednom zákusu se kruh rozvine v řadu a psi jsou
opatřeni náhubkem. Pomocník odbíhá ke zvolenému místu, nejlépe stromu nebo keři, zde zaujme
klidové postavení a v ruce má hadr, na který psi kousali. Psovodi jeden po druhém vysílají psa
směrem k pomocníkovi a povzbuzují jej k intenzivnímu štěkání. Přibíhá-li pes k pomocníkovi, ten
bleskově přesune hadr za svá záda a může se o něj i opřít tak, aby se na něj pes nedostal, i když
se bude k němu dobývat. Vzdálenost mezi psovodem a pomocníkem musí být zvolena tak, aby měl pes
dostatečnou vazbu na figuranta a neměl tendenci se vracet zpět k psovodovi. Délku štěkání si
regulujeme rychlostí přesunu psovoda ke štěkajícímu psovi.
Tento postup opakujeme po několik tréninků tak dlouho, až se ujistíme, že psi mají neutuchající
zájem o figuranta. Stále však dbáme na to, aby pes převážně štěkal a nevěnoval se pouze napadání
pomocníka. Pokud pes kvalitně vyštěkává, psovod jej odvolá, připne na vodítko, sundá mu náhubek
a pes dostane za odměnu kousnout do hadru. Lze také naučit psa po přiběhnutí k pomocníkovi, aby
zaujal zvolenou polohu, tzn. vleže anebo vsedě, a vyštěkával z této pozice.
Pokud psi vyštěkávají slušně na přímo, můžeme přistoupit k vyštěkání v terénu. Zkušební řád TARTu
"nezná" makety a orientuje se pouze na terén a objekty. Jsem přesvědčen, že přirozené schopnosti
psa jsou v terénu rozvíjeny mnohem lépe než při používání stereotypu maket. Pes musí v terénu či
v objektech používat zrak, čich, sluch a musí se učit prostorové orientaci. To vše velmi přispívá
k jeho praktické upotřebitelnosti.
Po zvolení vhodného terénu, jakým může být les, park, náletové remízky, apod. přistoupíme
k průzkumu terénu, jehož výsledkem musí být vždy nalezení a vyštěkání hledané osoby, v našem
případě pomocníka. Pokud chceme v nepřehledném terénu někoho úspěšně najít, je třeba zvolit
systematický postup. To znamená jistou plánovitost, aby pes svým pohybem vykryl co největší
prostor a aby uměl co nejrychleji propátrat ta místa, do kterých ho psovod vyšle. Postup nácviku
je následující. Psovod se psem na vodítku vstoupí do vybraného prostoru, kde je již umístěn
pomocník. Pomocník nemá rukáv, ale je vybaven ochranným oděvem. Stojí od osy postupu ve
vzdálenosti přibližně 40 kroků tak, aby ho pes mohl vidět. Jakmile je psovod přesvědčen, že pes
pomocníka zaregistroval, což je z chování psa patrné, odepne psa z vodítka a s povelem "revír,
lump", vyšle psa směrem k figurantovi. I zde psovod rychlostí pohybu směrem ke psu reguluje délku
štěkání. Jakmile psovod dorazí do přímé blízkosti pomocníka, přivolá psa k noze a velmi jej
pochválí. Je samozřejmě možné dát psovi za odměnu opět kousnout. Poté psovod se psem odchází zpět
na výchozí bod a odtud odvede psa do úkrytu. Pomocník se tak, aby to pes nezpozoroval, přemístí
na druhou stranu od osy postupu a zde zaujme postavení, aby nebyl ihned po příchodu psovoda
vidět. Psovod jde pro psa a opět přichází do výchozího bodu pro průzkum. Pes bude samozřejmě
orientován na předešlé místo figuranta a po povelu "revír" vyběhne stejným směrem ho hledat. Po
přiběhnutí na místo rychle zjistí, že je zde prázdno, a začne pomocníka hledat. To je okamžik,
kdy pomocník na druhé straně prostoru opustí úkryt a psovi se ukáže, případně na sebe upozorní
hlasem, šramotem, apod. To je chvíle, kdy psovod povzbudí psa povelem "kde máš lumpa?, revír!"
a nechá psa přeběhnout přes osu postupu na opačnou stranu, kde opět pes pomocníka vyštěkává.
Toto je základ pro systematický průzkum terénu. Je na vynalézavosti psovoda, jak bude pokračovat
dál. Analogický postup lze samozřejmě praktikovat se dvěma pomocníky i třeba s deseti. Jen je
velmi důležité celou práci sladit tak, aby pes postupoval směrem kupředu a nelítal od jednoho
k druhému bez ladu a skladu. To už však záleží na sehranosti pomocníků. V závěru nácviku zůstává
v určeném terénu pouze jeden pachatel, a ten by měl být umístěn až ke konci určeného prostoru.
Do prostoru určeného pro revírování by měl pomocník vstupovat z opačné strany než psovod, aby pes
nehledal podle pachu, který zanechá pomocník průchodem terénu. Pes musí hledat se vztyčenou
hlavou, využívat pohyb větru a nesmí si z revíru udělat útěkovou stopu.
Pokud nám pes vyštěkává slušně v terénu, přejdeme na vyštěkání v objektech. Opět musíme
postupovat od jednodušších úkolů, to znamená vyštěkání v místnosti na přímo, až po úlohy složité,
kdy pes musí propátrat složitý objekt složený z mnoha místností a několika pater, včetně
sklepních a půdních prostor.
Pokud pes zvládá i tyto úkoly, přejdeme na vyštěkání v noci a v objektech ve tmě. Není to práce
na týden ani na měsíc. Je to dlouhodobá a nepřetržitá činnost, ve které se pes musí umět naučit
zvládat různé podlahové podklady, schody, trámy, překonávat překážky, jako jsou místnosti
zatarasené nábytkem, apod. Je jen na fantazii psovoda a pomocníků, jaké modelové situace psům
připraví, a tím je samozřejmě připravují i pro praktickou činnost.
Sami poznáte, jak je důležitá pro tuto část obrany dobrá fyzická připravenost psa. Pokud pes nemá
fyzičku, přichází při průzkumech terénu rychlá únava a pes začne ztrácet zájem o nalezení
pachatele. Věřte, že absolvovat 300 metrů dlouhý revír v plné rychlosti a nasazení není nic
jednoduchého a myslet si, že když vezmu jednou za týden psa z kotce a půjdu trénovat obranu, že
to pes lehce zvládne, to je omyl, který už překvapil mnoho takto neoprávněně sebevědomých
psovodů. Mnohdy na konci mnohem kratších revírů nemá pes již ani dech na kvalitní štěkání. I zde
samozřejmě platí, že musíme psa zatěžovat při tréninku postupně a přidávat pomalu. Je třeba brát
maximální ohled na stáří a fyzickou vyspělost psa a na jeho nervovou soustavu. Lze požadovat od
půlročního štěněte kvalitní vyštěkání na přímo v přehledném a jemu známém terénu, ale nemůžeme
od něj očekávat stejnou práci ve sklepních prostorách a v noci. Proto pamatujme: zatěžovat
úměrně, avšak nepřetěžovat.
Snad nebude od věci, když si řekneme několik slov o povelové technice. Postup psovoda se psem
prohledávaným prostorem by měl být tichý a co nejméně nápadný. Vždy je třeba mít na paměti, že
hledáme ukrytou osobu, o jejíchž úmyslech nám není nic známo. Jinak samozřejmě budeme postupovat
při vyhledávání ztraceného dítěte a jinak při hledání nebezpečného pachatele. Pokud budeme hledat
pachatele a ten již ze sto metrů slyší naše hulákání ("revír", "ke mně", "jdi kupředu", "hledej",
apod.), určitě na nás bude čekat. Proto povely musejí být tiché a pokud možno i pohyb psovoda
bezhlučný. Používání ultrazvukové píšťalky je ideální. Psovod by měl při pohybu terénem využívat
přírodní úkryty pro svoji bezpečnost. To stejné platí i pro průzkum objektů. Nelze se postavit
doprostřed dveří a vysílat psa k průzkumu objektu. Psovod je v této situaci ideální terč. I zde
platí pravidlo, že chová-li se psovod ostražitě, je i pes ve své práci pozorný a ostražitý a vždy
připravený zlikvidovat útok vedený proti psovodovi. Z těchto slov jasně vyplývá, že celý nácvik
průzkumu terénu a vyštěkání pachatele je orientován pro praktické využití našich psů a
diametrálně se liší od sportovní přípravy.
Od vyštěkání se pak plynule přechází k označení pachatele. Někdo by si řekl, že jde o to samé.
Nejde, samozřejmě. Při označení se nepoužívá náhubek a pes může hledaného pomocníka okamžitě a
přímo napadnout. Dobře připravený pes i bez náhubku kvalitně vyštěkává a do akce přechází jen
v tom případě, když pachatel přejde z klidu do útoku. To už je však vyšší škola přípravy a
k jejímu nácviku dojdeme až mnohem později.
