Cvičíme podle TARTu X. (Pes přítel člověka, 3/2002, str. 14)
Cvičíme podle TARTu X.
Značný počet dotazů na cvik přivolání mi způsobuje trochu výčitky svědomí, že jsem
tomuto cviku nevěnoval patřičnou pozornost. Čtenáři píší, že není tak častým problémem přivolání
mladého psíka, kterého mají od štěněte, ale potíže nastávají, pokud si opatří staršího psa.
Všichni víme, že pokud psa nepřivoláme, není s čím cvičit. Proto se v dnešním pokračování vrátíme
zpět a pokusíme se společně něco vymyslet, aby pes reagoval na náš povel tak, jak bychom si
přáli.
Velmi důležité je navázat se psem kvalitní kontakt. To předpokládá, že budeme mít dostatek času
se našemu psu věnovat. Toto platí zvláště o prvních dnech, kdy přivedeme psa do nového prostředí
a do "nové smečky". Psovi musíme dát dostatek času na to, aby se s novým prostředím seznámil. Je
samozřejmě ideální, pokud máme ohraničený prostor, jako je zahrada kolem domu, nebo oplocený
prostor, který jsme získali pro potřeby ustájení našeho psa. Až v tom posledním případě byt, ve
kterém bude náš pes s námi. Je nezbytné, a zvláště v počátku, aby měl pes pouze jednoho pána,
který s ním kontakt a základy přivolání udělá. Velmi často se toto těžko dodržuje v bytě, kde psa
ovlivňuje více lidí a pes poslouchá všechny a vlastně nikoho.
Pokud psa přivedeme na zahradu a jsme s ním sami, uvolníme jej z vodítka a necháme mu dostatek
času, aby si zahradu proběhl, očuchal a také označkoval. My se posadíme někde na lavičku a
v klidu a bez ovlivňování pozorujeme chování psa. Dříve nebo později k nám pes přiběhne sám.
V ten moment jej oslovujeme jménem, hladíme ho a případně mu nabídneme nějaký pamlsek. Pokud pes
po chvíli odběhne, opět jej necháme a chováme se tak, jako by nám byl naprosto lhostejný.
Jestliže pes přibíhá sám, je vše v pořádku a máme skoro vyhráno. Nejeví-li pes o nás zájem,
začneme po zahradě chodit a sledujeme psa, zda má zájem nás následovat. Když ani nyní pes
nezabere, odejdeme ze zahrady a necháme psa určitou dobu o samotě. Po chvíli se na zahradu
vrátíme a pes většinou ze zvědavosti přiběhne. Zde je možnost mu podat pamlsek a psa
pochválit.
V počátcích budování kontaktu se nesnažte na psa volat, chodit za ním anebo jej chytat. Pes se
musí naučit sám se dožadovat vaší pozornosti. Jestliže ovšem pes přijde, pak se mu maximálně
věnujte, hrajte si s ním, hlaďte ho a opakujte jeho jméno. Reakce na jméno je velmi důležitá pro
další postup při výcviku. Velmi důležitá je i radostná intonace vašeho hlasu.
První procházky do blízkého okolí místa, kde bude pes ubytován, budeme samozřejmě absolvovat na
vodítku. Délka vodítka závisí na ovladatelnosti vašeho psa. Opakované procházky do okolí jsou
velmi důležité; když vám totiž pes někdy v budoucnu uteče, bude schopen se bezpečně vrátit domů.
Psi mají velmi dobrý orientační smysl a po krátké době trefí domů naprosto neomylně. Již
mnohokrát se stalo, že se pes vzdálil od psovoda, a ten ve zmatku prolítal celé okolí do obvodu
dvaceti kilometrů, a když se zchvácený vrátil domů, nalezl svého psa, jak jej spokojeně vítá u
vrátek.
Po určité době, závislé na chování psa, začneme s procházkami tzv. na volno. Pokud pes přiběhne
na zavolání na zahradě, je velká pravděpodobnost, že přiběhne i venku. Vše to většinou funguje
pouze do chvíle, než se nablízku objeví nějaký rušivý podnět. A vy víte velmi dobře, že rušivých
podnětů je vždy o jeden více, než předpokládáme. Stačí jiný pes, běžící kočka nebo zajíc, jiného
zas trápí sousedovy slepice, apod. Proto je zvlášť vhodné pouštět psa z vodítka až v okamžiku,
kdy jsme přesvědčeni o tom, že se v blízkosti nic neděje. Známe přece okolí svého bydliště a
víme, kdy je na procházce nejvíc lidí se svými psíky a kdy je naopak prázdno. Známe terény, kde
je zvěř a tak podobně, a proto s jistou pravděpodobností můžeme odhadnout, kdy je vhodná doba a
vhodné místo na první volné procházky.
Chceme-li mít psa maximálně ovladatelného, nesmí mu být volný pohyb vzácností. Musíme mu dát i
dostatek prostoru, aby se mohl do sytosti vyběhat s jinými psy, aby se naučil chovat ve smečce
tak, aby v ní uměl komunikovat, a nestal se z něj agresivní jedinec, který z neznalosti
komunikace a tedy ze strachu napadá vše kolem sebe.
S přivoláním úzce souvisí i celá předvýchova. Pes si musí zvyknout na to, že jsou některé povely,
které jej vybízejí k radostnému provedení, ale že jsou i povely, které je třeba splnit i s mírným
donucením. Pokud bychom nechali povel přivolání jen na benevolenci psa, tak by tento povel jaksi
dost dobře nesplňoval svůj účel. Proto z intonace hlasu musí pes vycítit, zda se jedná o
přátelské přivolání, anebo o přivolání vynucené.
Přivolání se samozřejmě vynutit dá. Je však třeba postupovat velmi citlivě a se znalostí věci.
Případů, kdy pes na přivolání nereaguje a psovod si může vyřvat plíce bez patřičného efektu, jsme
svědky denně. Vše je většinou zakončeno trestem, a tím samozřejmě veškeré přivolání končí dříve,
než začalo. Jak tedy postupovat, abychom nadělali co nejmenší škody na vztahu mezi psovodem a
psem a přesto to celé fungovalo?
Především, pokud dáme psovi volno, vyhněme se tomu, abychom jej vzápětí přivolávali. Někteří
psovodi mají stálou obavu z toho, že jim pes uteče. Pes po uvolnění z vodítka většinou vyrazí a
běží třeba několik desítek metrů dopředu. V klidu jej necháme a pokračujeme v procházce.
V počátcích často měníme směr svého pochodu, a aniž bychom psa ovlivňovali, sledujeme, zda jde za
námi. Pes si nás samozřejmě hlídá (i když se nám zdá, že tomu tak není) a má tendenci nás
následovat. Pokud pes běží hodně dopředu, tak využijeme momentu, kdy nás nesleduje, a odejdeme
z cesty a psovi se schováme. Po krátké době pes zjistí, že je v neznámém prostoru sám, a začne
se vracet, aby nás našel. Mnohdy proletí kolem našeho úkrytu, aniž by nás zaregistroval, a běží
dál do směru, odkud jsme přišli. Nechejte jej, on se za okamžik vrátí a připojí k hledání zrakem
i svůj čich, který ho neomylně dovede až k našemu úkrytu. Jakmile vás nalezne, projevte velkou
radost a pochvalou nešetřete. V další části vycházky zjistíte, že otáčení psa je častější a i
vzdálenost od nás se zkrátí. Tuto hru na schovávanou občas zopakujeme, aby si pes pozornost a
kontakt s námi upevnil.
Po určité době, kdy se nám zdá, že se pes dostatečně vyběhal, psa přivoláme. Nejdříve jej
zavoláme jménem a pak bude následovat povel "ke mně!". Pokud pes zareaguje a přiběhne, velmi jej
pochválíme a naznačíme pouze, že jsme na něm chtěli upravit nějakou drobnost, jako posunout
obojek anebo upravit něco na srsti, a okamžitě mu opět dáme povel "volno". Jestliže pes na povel
nereaguje, chvilku vyčkáme a pak opět povel zopakujeme. Hlavně se snažíme, aby povelů bylo co
nejméně. Pes by si rychle zvykl na opakované povely a nabyl zkušenost, že stačí přijít až třeba
na desátý povel.
Zvláště v počátku nácviku se snažte vyhýbat tomu, abyste psa ihned po přivolání připínali na
vodítko. Pes by rychle pochopil, že jej voláte jen proto, abyste mu omezili pohyb, a jeho ochota
přiběhnout na povel by se velmi snížila. Psi, kteří mají takto pokažený počátek nácviku
přivolání, sice přiběhnou do blízkosti psovoda, ale zhruba pět kroků před ním se zastaví a
odmítají přijít do přímého kontaktu z obavy, aby nebyli připnuti na vodítko. Zrovna tak,
nevolejte psa jen v těch případech, kdy se nablízku objeví nějaký rušivý podnět. Takoví psi zase
dělají to, že se po povelu zastaví a pečlivě prozkoumávají okolí, proč že je to páníček vlastně
volá. Pak objeví nablízku psího kamaráda a jsou fuč.
Pokud vidíte, že se pes zaměřil na nějaký objekt, a vy víte, že máte pramalou šanci jej přivolat,
ani tak nečiňte. Výsledek by byl stejně nulový a vy byste se dostali k první chybě, kterou je
časté a bezvýsledné opakování povelu. Přivolání od jiného psa nacvičíme nejlépe tak, že se
smluvíme s kamarádem, který má již svého psa tzv. v ruce, a na procházce se jakoby náhodně
setkáme. Náš pes samozřejmě za druhým psem uteče. Kolega klidně psa pustí, aby si s naším psem
mohl pohrát, a po krátké době svého psa přivolá. My zůstáváme ve vzdálenosti, ze které se náš pes
vzdálil. Jakmile má kolega svého psa na vodítku, my dáme povel pro přivolání a začneme odcházet
na opačnou stranu. Náš pes bude ještě chvíli kolem poskakovat, než zjistí, že druhý psík je
upoután, a pak upne pozornost na nás. Pokud se tak neděje, musí kamarád dát našemu psovi velmi
razantně najevo, že o jeho blízkost nestojí, a klidně fackou přes čumák se jej snažit odehnat. To
je moment, kdy našeho psa opětovně přivoláme. Pokud pes přiběhne, velmi jej pochválíme a opět jej
pustíme za druhým psem, aby se znovu proběhli.
Pokud toto funguje a náš pes přibíhá, je vše v pořádku. Nenechá-li se náš pes odradit ani
razantním nezájmem kolegy, v klidu si pro něj dojdeme, psa připneme na pevné vodítko a za stálého
couvání jej silnými trhy za vodítko a opakováním povelu "ke mně!" dovedeme až na místo, ze
kterého jsme jej volali. Tam psa pochválíme "ták je dobře ke mně" a už ho ke hře nepustíme.
Stejný postup použijeme, když nám pes odbíhá k cizím lidem. Na předem určené trase si rozestavíme
pár kamarádů ze cvičáku, které pes důvěrně nezná, a pak jdeme na procházku. Pokud pes upne svou
pozornost na přicházejícího chodce a běží k němu, ten jej buď naprosto ignoruje anebo, pokud se
pes dožaduje pozornosti, velmi nekompromisně od sebe odežene. Pes po krátké době zjistí, že všude
je špatně a jen u psovoda dobře, a přestane si cizích lidí všímat. Tuto zásadu samozřejmě
trénujeme již od útlého mládí štěněte, a tak pokud psík dospívá ve správném kolektivu psovodů,
nemůže se takovému nešvaru naučit.
Na závěr několik hlavních zásad pro kvalitní přivolání.
Dopřát psovi dostatek prostoru pro volný výběh, aby mu volný pohyb byl
samozřejmostí.
Naučit našeho psa bezprostřední reakci na jméno a povel.
Nepřivolávat jej (zvláště v počátku) v situacích, kdy předem víme, že výsledek
bude nulový.
Nikdy psa po přivolání netrestat, i kdyby trvalo sebedéle.
Pevně doufám, že jsem vyplnil chybějící mezeru ve svém výkladu a že se všem
psovodům podaří mít své psy naprosto ovladatelné. Protože pouštět psa na volno může jen ten
psovod, který svého psa kdykoli a za každé situace zvládne. Pokud tomu tak není, zaděláváme si na
problém, který může skončit i tragicky.
