Hlava německého ovčáka Výcvik psa
archiv článků s kynologickou tématikou
Výchova a výcvik všestranného psa XVIII. (Pes přítel člověka, 12/1986, str. 14-15)

Výchova a výcvik všestranného psa XVIII.

Pustíme se teď do několika specialitek. Nebudou to samozřejmě žádné výcvikové zázraky, jen hrstka cviků, o kterých se zmiňuje Zkušební řád pro psy malých plemen. Zvládnou-li takové speciality "prckové", bylo by špatné, kdyby je nezvládl i dobře vycvičený všestranný pes.

Jedním z těchto cviků je tzv. rozlišování předmětů. Začneme tím nejjednodušším, a to je rozlišování vlastního předmětu psovoda mezi předměty cizích osob. Samozřejmým předpokladem pro zahájení nácviku je chuť psa k aportování. Říkáme-li chuť k aportování, máme na mysli aportování všeho, co zrovna psovoda napadne, tedy ne jen činky nebo míčku.

Sám začínám vždy od obyčejného klacku. To je pro mé psy nejpřirozenější aport, pohodlně dostupný všude ve volné přírodě. Nejprve zvolený klacek psovi několikrát hodím zcela volně, bez vyžadování jakékoli přesnosti. Pak psa odložím vsedě a sám odnesu klacek do vzdálenosti cca 8 metrů. Vrátím se ke psovi a vyšlu jej pro klacek s povelem "aport". Po přinesení klacek odeberu a psa pochválím. Takto to mohu zopakovat několikrát.

Pro příští trénink si připravím místečko, na kterém bude ležet několik stejných klacků, které ovšem musejí být prosté jakéhokoli pachu. Srovnám je pomocí jiného klacíku tak, aby byly asi 40 cm od sebe. Poté si poblíž tohoto místa zopakuji několikrát aport s klackem podobným těm, které leží připravené v řadě. Pak navedu svého psa na známou vzdálenost kolmo k řadě připravených klacků, odložím jej vsedě a náš klacek odejdu umístit mezi ostatní. Vrátím se ke psovi a s povelem "aport" jej vyšlu. Tento první pokus nečiní psům většinou žádné potíže, neboť náš klacek je už použitý a má tak i pach psa. Po přinesení psa pochválím a za odměnu si s aportem pohrajeme. V dalším opakování hodím před rozlišováním klacek jen jednou, a ještě později už jen podržím a promnu klacek v ruce.

Zde už mohou nastat případy, kdy se pes zmýlí a má snahu přinést klacek jiný. Stane-li se tak, nechám psa donést klacek až k sobě, ale už ho neodebírám. Zklamaným tónem pronesu "ne, pusť", a po vyplivnutí klacku posílám psa zpět, opět s povelem "aport". Po přinesení správného klacku přichází pochvala a hra s označeným aportem.

Naučí-li se pes postupně nosit správný klacek bez omylů, požádám o spolupráci některého z kolegů. Každý si najdeme svůj klacek, chvíli si jej ponecháme u sebe, potom společně klacky odhodíme a já si dojdu pro psa. Známým způsobem vyšlu psa kolmo k oběma klackům a povelem "aport" čekám na rozlišení. V případě úspěchu přichází pochvala a hra, v opačném případě vyjádření zklamání a další pokus. Budou-li se pokusy dařit, přibereme další pomocníky.

Chodí-li pes pro klacek najisto, je pravděpodobné, že na přípravu cviku vidí, a tomu musíme zamezit. Jde nám přeci o to, aby pes používal k rozlišování výhradně čichu.

Půjdou-li nám tyto "klackové" pokusy dobře, přejdeme k rozlišování skutečných předmětů. Každý správný psovod se vyznačuje tím, že má po kapsách neustále nějaké hadry-předměty, které používá při kladení stop. (Jako bych slyšel manželku, jak mi sděluje, že při praní jsem měl v montérkách zase samý hadr.) Ti svědomitější mají na předměty igelitový sáček. I my se nyní zařadíme do kategorie svědomitých a takový sáček si opatříme, neboť nám bude sloužit při dalším nácviku rozlišovaček coby nezbytná pomůcka.

Chceme-li se dopracovat v rozlišování kvalitních výsledků, musíme přísně dodržovat čistotu pachů, se kterými budeme pracovat. Tzn. že do sáčku se dostanou vždy jen předměty naše, že předměty, které používáme jako cizí, a tedy rušící, nebudeme brát do rukou a že se vyvarujeme toho, aby měly pach kohokoli jiného než té osoby, která nám při práci pomáhá, tedy např. jiných psů. Používání sáčku při rozlišování vlastních předmětů ještě nebude hrát rozhodující roli, ale je nezbytné k vytvoření potřebného návyku na vyšší stupeň tohoto cviku, a tím je rozlišování cizích předmětů patřících jedné osobě mezi předměty jiných osob.

Postup při nácviku rozlišování předmětů je naprosto stejný jako při vyhledávání správného klacku. Dbáme vždy na to, aby pes na přípravu cviku neviděl a aby předměty ostatních pomocníků byly tvarově shodné s předmětem naším. Před vypuštěním psa k předmětům mu dáme načichat ze sáčku, kde máme uloženy ostatní předměty. Kdyby pes nechtěl do sáčku strkat čumák a čichat, dáme mu do prázdného sáčku několikrát pár kousků masa nebo oblíbený tenisáček a necháme mu ho ze sáčku vytáhnout. Posléze přidáme i předměty, a tak si pes na čichání ze sáčku nenásilnou formou zvykne.

Zvládneme-li tyto základy se psem zdárně a náš pes se již při rozlišování nemýlí, snažíme se o rozlišování co nejrozmanitějších předmětů. Rozlišujeme vlastní botu, peněženku, čepici, rukavici, atd. opět vždy mezi jinými botami, peněženkami, čepicemi, apod.

Část literatury doporučuje na závěr výcviku překontrolovat tzv. jistotu psa tím způsobem, že mezi položenými předměty náš předmět nebude. Pes by se pak měl po prověření předmětů vrátit zpět ke psovodovi s prázdnou. Sám jsem to nikdy nezkoušel, abych psovi zbytečně nemátl hlavu. Proto tento postup nemohu doporučit, i když jej nevylučuji.

Pro počáteční nácvik rozlišování cizího předmětu si připravíme několik bezpachových předmětů. To jsou takové předměty, které po vyprání necháme několik dní venku na sluníčku a dešti, aby pozbyly i pachu pracích prostředků. Pak je pomocí pinzety naskládáme do připraveného igelitového sáčku a přineseme na smluvený trénink. Pomocník přinese své předměty ve svém sáčku. Po rozmístění bezpachových předmětů vyjme kolega ze svého sáčku jeden z předmětů a položí jej mezi ostatní. Sáček s předměty položí na výchozí místo, odkud budeme vysílat psa. Psa si přivedeme a obvyklým způsobem mu dáme načichat ze sáčku. Poté jej vyšleme s povelem "aport".

Ani při těchto pokusech nebývají potíže, neboť pes většinou mezi bezpachovými předměty vybere ten, který je prosycen pachem, byť cizím. Tento pokus vyžaduje jen velkou pochvalu od psovoda. Po několik dnů budeme trénovat pouze toto rozlišení. Pak postupně můžeme mezi bezpachové předměty přikládat předměty ostatních pomocníků, až bezpachové předměty odbouráme úplně. Zvykněme si už od úplného začátku psa při rozlišování nijak neovlivňovat. Přinese-li pes jiný předmět, zavelíme zklamaně "pusť" a po opětovném nasátí za sáčku ho vyšleme k novému rozlišení.

Toto jsou dva základní způsoby rozlišování předmětů, které po nás vyžaduje zkušební řád. Pro oživení tréninku si můžeme zařadit i tzv. rozlišení ze stopy na předmět. Opět začneme u vlastních předmětů a stop. Po našlapání krátké, asi padesátimetrové, stopy položíme na konci za sebou několik bezpachových předmětů a jako poslední teprve předmět vlastní. Tímto pokusem si též ověříme, zda pes označuje předměty očima, což je špatné, anebo čichem, o což usilujeme.

Zalehne-li pes bezpachový předmět, velíme klidným hlasem "aport" tak dlouho, až označí náš předmět. Po několika pokusech pes pochopí, co se od něj žádá, a bude vyhledávat předmět jako při rozlišování. Po úspěšných pokusech můžeme pokládat na konec krátké stopy i předměty pomocníků, které ovšem vyjímáme ze sáčku opět pomocí pinzety.

Kvalitu rozlišování pachů můžeme vyzkoušet na tzv. pachových křížích nebo vějířích. Na pachovém kříži musí pes rozlišit stopu psovoda či kladeče, která náhle mění směr od rušící stopy. Rušící stopa přitom plynule navazuje ve směru kladení stopy původní (obr. 1). U pachového vějíře musí pes vybrat ve styčném bodu dvou nebo více stop správný směr pokračování stopy, na kterou byl nasazen (obr. 2).

Pachový kříž Pachový vějíř
Na počátku tohoto nácviku položíme rušicí stopy tak, aby byly starší než stopa, kterou má pes rozlišit a sledovat. Postupně se budeme časově přibližovat, až budou obě, resp. všechny stopy stejně staré. Bude-li nám pes v tréninku zvládat i tyto úlohy, můžeme bez obav nastoupit na speciální pachovou zkoušku ZPS.

Abychom si malinko oddechli od pachových prací, popíšeme si jeden ze cviků, který je v praxi dosti potřebný a který probudí v našem psovi trochu té "gauneřinky". Tímto cvikem je tzv. samostatnost psa. Cílem našeho nácviku bude, aby pes projevil svou věrnost a neúplatnost a aby se bez přítomnosti psovoda nenechal odlákat a odvést cizí osobou ze zvoleného stanoviště. Již mnohokrát se stalo, že psovod svého psa uvázal třeba před obchodem a než se vrátil, byl pes pryč i s vodítkem. Doplatili tak oba na svou důvěřivost k cizím osobám. Abychom se tohoto nepříjemného překvapení vyvarovali, naučíme svého psa nevěřit nikomu a ničemu mimo psovoda.

Hned v úvodu našeho výcvikového seriálu jsme si řekli, že žádný správný pejskař se nemazlí a nehraje si se psem svého kolegy. Jestliže jste toto důsledně dodržovali, budete mít nyní usnadněnou práci. Psovi nasadíme ochranný koš tak, aby se z něj nemohl ani po úderu do pomocníka vyvléknout, uvážeme jej na pevné vodítko a stoupneme si několik kroků od něj. Poté vyjde pomocník, nejlépe ve vatovaném obleku, neboť rány košem dost bolí, a přejde do blízkosti psa. Zde se zastaví a začne na psa mluvit. (Nikdy ovšem psa neoslovuje jménem, ani cizí osoba většinou jméno psa nezná.) Psovod dává výstražným tónem psovi povel "nevěř" a v potřebných intervalech tento povel opakuje. Jestliže pes projevuje nedůvěru a vrčí, případně štěká, chválí jej psovod "tak je hodný, nevěř" a psa povzbuzuje ve zlobě. V případě přátelského chování psa přechází pomocník do akce jako při vydražďování psů v kruhu, až se pes rozzlobí. Zlobí-li se pes a projevuje tak svou nedůvěru, obrací se pomocník na odchod. Po chvíli se pomocník vrací a svůj pokus o kontakt se psem opakuje. Při každém návratu se pomocník dostává do větší blízkosti psa, až se psovi podaří při útoku pomocníka napadnout košem. Po úspěšném kontaktu pomocník předstírá strach a opět odbíhá. Psovod vždy přijde ke psovi a velmi jej chválí "ták jsi hodný, nevěř".

Práce pomocníka musí být velmi citlivá a tedy nadmíru kvalifikovaná. Pes se nesmí nikdy dostat do pasivní obrany, nesmí před pomocníkem couvat. Psovod se od přivázaného psa postupně vzdaluje a bedlivě sleduje chování psa. Po úspěšném zásahu vždy přibíhá ke psovi a velmi jej chválí. Postupně může psovod přejít až do blízkého úkrytu, ze kterého má výhled na psa.

Tento cvik lze procvičovat při každém tréninku i skupinově. Slabší psi se nechají strhnout příkladem a bývají v přítomnosti jiných psů agresivnější.

Je-li pes na přiblíživší se osobu již dost agresivní, pokusí se jej pomocník zviklat potravou nebo aportem. Zde psi většinou zaváhají a začnou nabízenou potravu natahovat do nosu se snahou si vzít. Chytrý pomocník si i zde ví rady. Stačí kousek gumičky, kterou na jednom konci přidrží s podávaným pamlskem a druhý si natáhne k lokti napřažené ruky. Projeví-li pes zájem o nabízený pamlsek, gumičku pustí a po cvrnknutí psa do nosu uskočí. Psa rozzlobí cvrnknutí i prudký pohyb pomocníka a ihned bude vědět, kolik uhodilo.

Obdobným způsobem si bude pomocník počínat i s aportem. Po chvilce mluvení na psa, který se známým způsobem zlobí, se pomocník vytasí s aportem a začne psa provokovat ke hře. Jestliže pes přestane útočit a upoutá svou pozornost k aportu, odhodí jej pomocník kousek stranou. Jakmile pes za aportem vyrazí, pomocník na něj okamžitě podnikne útok, včetně známého ústupu po akci psa.

I zde musí psovod psa neustále sledovat, povzbuzovat jej při ochabování ostrosti a ihned jej chválit při správné a očekávané reakci.

Skutečně velkou pozornost musíme věnovat výběru schopného pomocníka, neboť už mnoho psů bylo zkaženo při nesprávné a neodborné "pomoci". Tahání psů za srst na hlavě či za uši při pokusech o hlazení nebo fackování psů při pokusech o sebrání nabízené potravy vedlo většinou k tomu, že se psi začali pomocníka bát a stahovali se do pasivity. Jakékoli pokusy o nápravu jsou potom velmi obtížné a mnohdy už zbytečné.

Dobře připravený pes musí i po několikahodinovém uvázání na stanovišti, kdy už je útlum na povel "nevěř" vydaný při odchodu psovoda velmi silný, zareagovat bleskově a přesvědčivě při jakémkoli pokusu o kontakt ze strany cizí osoby.




Copyright © Jan Dubový, 2001-2011 - Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.