Výchova a výcvik všestranného psa XVIII. (Pes přítel člověka, 12/1986, str.
14-15)
Výchova a výcvik všestranného psa XVIII.
Pustíme se teď do několika specialitek. Nebudou to samozřejmě žádné výcvikové
zázraky, jen hrstka cviků, o kterých se zmiňuje Zkušební řád pro psy malých plemen. Zvládnou-li
takové speciality "prckové", bylo by špatné, kdyby je nezvládl i dobře vycvičený všestranný
pes.
Jedním z těchto cviků je tzv. rozlišování předmětů. Začneme tím nejjednodušším, a to je
rozlišování vlastního předmětu psovoda mezi předměty cizích osob. Samozřejmým předpokladem pro
zahájení nácviku je chuť psa k aportování. Říkáme-li chuť k aportování, máme na mysli aportování
všeho, co zrovna psovoda napadne, tedy ne jen činky nebo míčku.
Sám začínám vždy od obyčejného klacku. To je pro mé psy nejpřirozenější aport, pohodlně dostupný
všude ve volné přírodě. Nejprve zvolený klacek psovi několikrát hodím zcela volně, bez vyžadování
jakékoli přesnosti. Pak psa odložím vsedě a sám odnesu klacek do vzdálenosti cca 8 metrů. Vrátím
se ke psovi a vyšlu jej pro klacek s povelem "aport". Po přinesení klacek odeberu a psa
pochválím. Takto to mohu zopakovat několikrát.
Pro příští trénink si připravím místečko, na kterém bude ležet několik stejných klacků, které
ovšem musejí být prosté jakéhokoli pachu. Srovnám je pomocí jiného klacíku tak, aby byly asi
40 cm od sebe. Poté si poblíž tohoto místa zopakuji několikrát aport s klackem podobným těm,
které leží připravené v řadě. Pak navedu svého psa na známou vzdálenost kolmo k řadě připravených
klacků, odložím jej vsedě a náš klacek odejdu umístit mezi ostatní. Vrátím se ke psovi a
s povelem "aport" jej vyšlu. Tento první pokus nečiní psům většinou žádné potíže, neboť náš
klacek je už použitý a má tak i pach psa. Po přinesení psa pochválím a za odměnu si s aportem
pohrajeme. V dalším opakování hodím před rozlišováním klacek jen jednou, a ještě později už jen
podržím a promnu klacek v ruce.
Zde už mohou nastat případy, kdy se pes zmýlí a má snahu přinést klacek jiný. Stane-li se tak,
nechám psa donést klacek až k sobě, ale už ho neodebírám. Zklamaným tónem pronesu "ne, pusť",
a po vyplivnutí klacku posílám psa zpět, opět s povelem "aport". Po přinesení správného klacku
přichází pochvala a hra s označeným aportem.
Naučí-li se pes postupně nosit správný klacek bez omylů, požádám o spolupráci některého
z kolegů. Každý si najdeme svůj klacek, chvíli si jej ponecháme u sebe, potom společně klacky
odhodíme a já si dojdu pro psa. Známým způsobem vyšlu psa kolmo k oběma klackům a povelem "aport"
čekám na rozlišení. V případě úspěchu přichází pochvala a hra, v opačném případě vyjádření
zklamání a další pokus. Budou-li se pokusy dařit, přibereme další pomocníky.
Chodí-li pes pro klacek najisto, je pravděpodobné, že na přípravu cviku vidí, a tomu musíme
zamezit. Jde nám přeci o to, aby pes používal k rozlišování výhradně čichu.
Půjdou-li nám tyto "klackové" pokusy dobře, přejdeme k rozlišování skutečných předmětů. Každý
správný psovod se vyznačuje tím, že má po kapsách neustále nějaké hadry-předměty, které používá
při kladení stop. (Jako bych slyšel manželku, jak mi sděluje, že při praní jsem měl v montérkách
zase samý hadr.) Ti svědomitější mají na předměty igelitový sáček. I my se nyní zařadíme do
kategorie svědomitých a takový sáček si opatříme, neboť nám bude sloužit při dalším nácviku
rozlišovaček coby nezbytná pomůcka.
Chceme-li se dopracovat v rozlišování kvalitních výsledků, musíme přísně dodržovat čistotu pachů,
se kterými budeme pracovat. Tzn. že do sáčku se dostanou vždy jen předměty naše, že předměty,
které používáme jako cizí, a tedy rušící, nebudeme brát do rukou a že se vyvarujeme toho, aby
měly pach kohokoli jiného než té osoby, která nám při práci pomáhá, tedy např. jiných psů.
Používání sáčku při rozlišování vlastních předmětů ještě nebude hrát rozhodující roli, ale je
nezbytné k vytvoření potřebného návyku na vyšší stupeň tohoto cviku, a tím je rozlišování cizích
předmětů patřících jedné osobě mezi předměty jiných osob.
Postup při nácviku rozlišování předmětů je naprosto stejný jako při vyhledávání správného klacku.
Dbáme vždy na to, aby pes na přípravu cviku neviděl a aby předměty ostatních pomocníků byly
tvarově shodné s předmětem naším. Před vypuštěním psa k předmětům mu dáme načichat ze sáčku, kde
máme uloženy ostatní předměty. Kdyby pes nechtěl do sáčku strkat čumák a čichat, dáme mu do
prázdného sáčku několikrát pár kousků masa nebo oblíbený tenisáček a necháme mu ho ze sáčku
vytáhnout. Posléze přidáme i předměty, a tak si pes na čichání ze sáčku nenásilnou formou
zvykne.
Zvládneme-li tyto základy se psem zdárně a náš pes se již při rozlišování nemýlí, snažíme se
o rozlišování co nejrozmanitějších předmětů. Rozlišujeme vlastní botu, peněženku, čepici,
rukavici, atd. opět vždy mezi jinými botami, peněženkami, čepicemi, apod.
Část literatury doporučuje na závěr výcviku překontrolovat tzv. jistotu psa tím způsobem, že mezi
položenými předměty náš předmět nebude. Pes by se pak měl po prověření předmětů vrátit zpět ke
psovodovi s prázdnou. Sám jsem to nikdy nezkoušel, abych psovi zbytečně nemátl hlavu. Proto tento
postup nemohu doporučit, i když jej nevylučuji.
Pro počáteční nácvik rozlišování cizího předmětu si připravíme několik bezpachových předmětů. To
jsou takové předměty, které po vyprání necháme několik dní venku na sluníčku a dešti, aby pozbyly
i pachu pracích prostředků. Pak je pomocí pinzety naskládáme do připraveného igelitového sáčku
a přineseme na smluvený trénink. Pomocník přinese své předměty ve svém sáčku. Po rozmístění
bezpachových předmětů vyjme kolega ze svého sáčku jeden z předmětů a položí jej mezi ostatní.
Sáček s předměty položí na výchozí místo, odkud budeme vysílat psa. Psa si přivedeme a obvyklým
způsobem mu dáme načichat ze sáčku. Poté jej vyšleme s povelem "aport".
Ani při těchto pokusech nebývají potíže, neboť pes většinou mezi bezpachovými předměty vybere
ten, který je prosycen pachem, byť cizím. Tento pokus vyžaduje jen velkou pochvalu od psovoda.
Po několik dnů budeme trénovat pouze toto rozlišení. Pak postupně můžeme mezi bezpachové předměty
přikládat předměty ostatních pomocníků, až bezpachové předměty odbouráme úplně. Zvykněme si už
od úplného začátku psa při rozlišování nijak neovlivňovat. Přinese-li pes jiný předmět, zavelíme
zklamaně "pusť" a po opětovném nasátí za sáčku ho vyšleme k novému rozlišení.
Toto jsou dva základní způsoby rozlišování předmětů, které po nás vyžaduje zkušební řád. Pro
oživení tréninku si můžeme zařadit i tzv. rozlišení ze stopy na předmět. Opět začneme u vlastních
předmětů a stop. Po našlapání krátké, asi padesátimetrové, stopy položíme na konci za sebou
několik bezpachových předmětů a jako poslední teprve předmět vlastní. Tímto pokusem si též
ověříme, zda pes označuje předměty očima, což je špatné, anebo čichem, o což usilujeme.
Zalehne-li pes bezpachový předmět, velíme klidným hlasem "aport" tak dlouho, až označí náš
předmět. Po několika pokusech pes pochopí, co se od něj žádá, a bude vyhledávat předmět jako při
rozlišování. Po úspěšných pokusech můžeme pokládat na konec krátké stopy i předměty pomocníků,
které ovšem vyjímáme ze sáčku opět pomocí pinzety.
Kvalitu rozlišování pachů můžeme vyzkoušet na tzv. pachových křížích nebo vějířích. Na pachovém
kříži musí pes rozlišit stopu psovoda či kladeče, která náhle mění směr od rušící stopy. Rušící
stopa přitom plynule navazuje ve směru kladení stopy původní (obr. 1). U pachového vějíře musí
pes vybrat ve styčném bodu dvou nebo více stop správný směr pokračování stopy, na kterou byl
nasazen (obr. 2).
Na počátku tohoto nácviku položíme rušicí stopy tak, aby byly starší než stopa,
kterou má pes rozlišit a sledovat. Postupně se budeme časově přibližovat, až budou obě, resp.
všechny stopy stejně staré. Bude-li nám pes v tréninku zvládat i tyto úlohy, můžeme bez obav
nastoupit na speciální pachovou zkoušku ZPS.
Abychom si malinko oddechli od pachových prací, popíšeme si jeden ze cviků, který je v praxi
dosti potřebný a který probudí v našem psovi trochu té "gauneřinky". Tímto cvikem je tzv.
samostatnost psa. Cílem našeho nácviku bude, aby pes projevil svou věrnost a neúplatnost a aby
se bez přítomnosti psovoda nenechal odlákat a odvést cizí osobou ze zvoleného stanoviště. Již
mnohokrát se stalo, že psovod svého psa uvázal třeba před obchodem a než se vrátil, byl pes pryč
i s vodítkem. Doplatili tak oba na svou důvěřivost k cizím osobám. Abychom se tohoto nepříjemného
překvapení vyvarovali, naučíme svého psa nevěřit nikomu a ničemu mimo psovoda.
Hned v úvodu našeho výcvikového seriálu jsme si řekli, že žádný správný pejskař se nemazlí a
nehraje si se psem svého kolegy. Jestliže jste toto důsledně dodržovali, budete mít nyní
usnadněnou práci. Psovi nasadíme ochranný koš tak, aby se z něj nemohl ani po úderu do pomocníka
vyvléknout, uvážeme jej na pevné vodítko a stoupneme si několik kroků od něj. Poté vyjde
pomocník, nejlépe ve vatovaném obleku, neboť rány košem dost bolí, a přejde do blízkosti psa.
Zde se zastaví a začne na psa mluvit. (Nikdy ovšem psa neoslovuje jménem, ani cizí osoba většinou
jméno psa nezná.) Psovod dává výstražným tónem psovi povel "nevěř" a v potřebných intervalech
tento povel opakuje. Jestliže pes projevuje nedůvěru a vrčí, případně štěká, chválí jej psovod
"tak je hodný, nevěř" a psa povzbuzuje ve zlobě. V případě přátelského chování psa přechází
pomocník do akce jako při vydražďování psů v kruhu, až se pes rozzlobí. Zlobí-li se pes a
projevuje tak svou nedůvěru, obrací se pomocník na odchod. Po chvíli se pomocník vrací a svůj
pokus o kontakt se psem opakuje. Při každém návratu se pomocník dostává do větší blízkosti psa,
až se psovi podaří při útoku pomocníka napadnout košem. Po úspěšném kontaktu pomocník předstírá
strach a opět odbíhá. Psovod vždy přijde ke psovi a velmi jej chválí "ták jsi hodný, nevěř".
Práce pomocníka musí být velmi citlivá a tedy nadmíru kvalifikovaná. Pes se nesmí nikdy dostat
do pasivní obrany, nesmí před pomocníkem couvat. Psovod se od přivázaného psa postupně vzdaluje
a bedlivě sleduje chování psa. Po úspěšném zásahu vždy přibíhá ke psovi a velmi jej chválí.
Postupně může psovod přejít až do blízkého úkrytu, ze kterého má výhled na psa.
Tento cvik lze procvičovat při každém tréninku i skupinově. Slabší psi se nechají strhnout
příkladem a bývají v přítomnosti jiných psů agresivnější.
Je-li pes na přiblíživší se osobu již dost agresivní, pokusí se jej pomocník zviklat potravou
nebo aportem. Zde psi většinou zaváhají a začnou nabízenou potravu natahovat do nosu se snahou
si vzít. Chytrý pomocník si i zde ví rady. Stačí kousek gumičky, kterou na jednom konci přidrží
s podávaným pamlskem a druhý si natáhne k lokti napřažené ruky. Projeví-li pes zájem o nabízený
pamlsek, gumičku pustí a po cvrnknutí psa do nosu uskočí. Psa rozzlobí cvrnknutí i prudký pohyb
pomocníka a ihned bude vědět, kolik uhodilo.
Obdobným způsobem si bude pomocník počínat i s aportem. Po chvilce mluvení na psa, který se
známým způsobem zlobí, se pomocník vytasí s aportem a začne psa provokovat ke hře. Jestliže pes
přestane útočit a upoutá svou pozornost k aportu, odhodí jej pomocník kousek stranou. Jakmile pes
za aportem vyrazí, pomocník na něj okamžitě podnikne útok, včetně známého ústupu po akci psa.
I zde musí psovod psa neustále sledovat, povzbuzovat jej při ochabování ostrosti a ihned jej
chválit při správné a očekávané reakci.
Skutečně velkou pozornost musíme věnovat výběru schopného pomocníka, neboť už mnoho psů bylo
zkaženo při nesprávné a neodborné "pomoci". Tahání psů za srst na hlavě či za uši při pokusech
o hlazení nebo fackování psů při pokusech o sebrání nabízené potravy vedlo většinou k tomu, že se
psi začali pomocníka bát a stahovali se do pasivity. Jakékoli pokusy o nápravu jsou potom velmi
obtížné a mnohdy už zbytečné.
Dobře připravený pes musí i po několikahodinovém uvázání na stanovišti, kdy už je útlum na povel
"nevěř" vydaný při odchodu psovoda velmi silný, zareagovat bleskově a přesvědčivě při jakémkoli
pokusu o kontakt ze strany cizí osoby.