Hlava německého ovčáka Výcvik psa
archiv článků s kynologickou tématikou
Výchova a výcvik všestranného psa VII. (Pes přítel člověka, 8/1985, str. 14-15)

Výchova a výcvik všestranného psa VII.

Nyní se na chvíli odpoutáme od poslušnosti a podíváme se, jak nám pokročily pachové práce. Měli bychom mít odtrénováno 15-20 krátkých okamžitých stop proložených pamlsky a ukončených aportem. Pokud jsme postupovali správně, zjišťujeme, že psa, kterého hledání baví, začínají pamlsky na stopě zdržovat a že nám některé i přechází, protože se velmi těší na konec stopy, na naši pochvalu a na hru s aportem.

Proto začneme stopy prodlužovat na 60-100 m, na tuto vzdálenost položíme už jen dva nebo tři pamlsky a místo 2-3 stop denně budeme dělat takovou stopu jen jednu. Říkám-li, že začneme stopy prodlužovat a pamlsky ubírat, je jasné, že postupujeme pozvolna. Nemůžeme jeden den skončit 35 m dlouhé stopy a na druhý den začít se stometrovými. Tím, že se nám prodlouží délka stop, prodlužuje se nám prakticky i jejich stáří. Psovod už od konce stopy pro psa tak nepospíchá a dává si i více na čas s připravením psa na přepnutí na stopovací šňůru.

Tímto postupem docílíme toho, že na konci tréninkového týdne budeme vypracovávat stopu dlouhou cca 100 m, starou asi 5 minut. Vidíme-li, že pes má o stopy zájem, můžeme prodloužit stopovací šňůru až na 7 metrů. Dbáme především o to, aby pro psa byl konec stopy vždy velmi přitažlivý a aby se na něj stále těšil.

V těchto fázích nácviku se také můžeme rozhodnout, zda budeme používat při pachovkách stopovací postroj anebo jen hladký obojek. Používání stopovacího postroje má několik výhod. Především tu, že už při nasazování postroje má pes čas připravit se na pachovou práci. O tom, že se pes skutečně připravuje, by mohl hovořit každý zkušený psovod. Pro psa je nasazování postroje přímým podnětem pro práci na stopě. Pes začíná rychleji dýchat, čímž se mu dostává více vzduchu, a tím i pachu, do nosní sliznice. Začíná si olizovat čenich a zvlhčuje si tak nosní otvory, čímž zostřuje vnímání pachu. Můžeme vyzkoušet i sami na sobě, že zvlhčíme-li si nosní dírky, vnímáme pach intenzivněji.

Další výhodou stopovacího postroje je připevnění stopovací šňůry. Ta vychází někde v blízkosti kohoutku psa a je-li šňůra mezi psovodem a psem v neustálém mírném tahu, nemůže se pes, který se několikrát na stopě protočí, do ní zamotat.

Též svlékání postroje po ukončení stopy je pro psa jasným signálem, že práce skončila a že se může věnovat hře. Jako je velmi důležité nevodit psa před stopou na stopovací šňůře, protože pes už na cestě k nášlapu sbírá různé pachy a nesoustředí se na pach, na který ho nasazujeme, je zrovna tak důležité ihned po stopě odepnout psa ze šňůry a buďto jej přepnout na vodítko anebo mu nechat volno. Pes musí přesně vědět, kdy pachová práce začíná a kdy končí, aby se naučil na pachovou práci soustředit a nezvykal si už od počátku na nepřesnosti a nedůslednost.

Říkáme-li si, že se pes musí na ukončení stopy těšit, nesmíme se nechat strhnout tempem, které pes na stopě nasadí. Zvláště mladí psi, kteří jsou do práce dychtiví, se snaží dostat ke konečnému pamlsku a předmětu co nejrychleji. Postup psa po stopě by měl být tak rychlý, aby mu psovod stačil rychlým krokem, maximálně lehkým poklusem. Nesmíme psovi trpět rychlost, při které se dostává do cvalu. Zde nám musí posloužit stopovací šňůra k přibrždění přílišné rychlosti psa. Na druhé straně nesmíme psa příliš srážet v jeho chtivosti a snaze. Počáteční rychlejší postup pes zmírní, až se dostane ke starším a obtížnějším stopám. Při velké postupové rychosti musíme pamatovat hlavně na nebezpečí přebíhání lomů a předmětů na stopách, které nás v tréninku ještě čekají.

Chodí-li nám pes po týdnu dobře stometrové a 5-10 minutové stopy, nebudeme zatím přidávat ani délku, ani nebudeme prodlužovat čas, ale zaměříme se na procvičování stop v různém terénu. Sami se musíme přesvědčit, na jakém terénu je pachová práce pro psa snadná, na jakém obtížná a na kterém podkladu třeba nechce chodit vůbec. Zjistíme tak, že pes nám dobře hledá na trávě, na osení, v lese, na jetelině a že na druhé straně je pro něj obtížné ku příkladu škvárové hřiště, tvrdá hlína, hluboká oranice anebo asfaltové a dlážděné cesty. Získáme tím sami zkušenost s terény, ve kterých se drží pach dobře, a ovšem i s těmi ostatními, kde se drží jen málo a na některých tak málo, že je to pro psa na hranici sledovatelnosti.

Je na nás, abychom psa při tréninku připravili na všechny terény, aby byl na ně zvyklý a uměl na nich pracovat. Objevíme-li u svého psíka, že některý terén chodí nerad, nebudeme trénovat stopy jen na tomto terénu s domněnkou, že čím více na něm budeme chodit, tím dříve si pes zvykne. Zrovna tak se ovšem takovému terénu nebudeme vyhýbat. To jsou dva zásadní omyly, z nichž první by mohl psa od pachovek zcela odradit a druhý zase vytvořit terén, na kterém by náš pes vůbec nechodil.

Správný postup je jiný. Víme-li například, že pes nerad chodí oranici, najdeme si kousek terénu, kde je oranice a kolem třeba tráva. Začátek stopy uděláme v trávě, oranice bude v naší stopě tvořit jen jednu pětinu a konec stopy i s odměnou bude opět v trávě. Samozřejmě že toto je možné přenést i na jakékoli jiné terény. Příští den uděláme stopu jen v oblíbeném terénu a další den už bude oranice v naší stopě tvořit jednu čtvrtinu. A tak je možno postupovat až do chvíle, kdy můžeme jednou za čtrnáct dní zařadit do pachovek jen čistou oranici.

Na střídání a poznávání terénů věnujeme v našem tréninku asi měsíc. Za tu dobu bychom měli udělat, podle tréninkové píle, 20-30 stop o délce a stáří, o kterých jsem se výše zmínil. Co natrénujeme do května, jako bychom na podzim našli. Víme dobře, že nás čeká červen a to, jak víme, je měsíc myslivosti. Zvěř hnízdí a vyvádí mladé a myslivci (a zde mají naprostou pravdu) nás v terénu jen velmi neradi vidí. My máme ovšem natrénováno a tak se budeme v červnu více věnovat nácviku a opakování cviků poslušnosti a obrany.

Zmíním se jen krátce o jedné maličkosti, která mně samotnému velmi pomáhá při pachových pracích, a tou maličkostí je malý notýsek, do kterého si zaznamenávám všechny stopy, které se svým psem v tréninku, ale i na závodech a soutěžích absolvuji. Zapisuji si den, kdy jsem stopu dělal, čas nášlapu, stáří stopy, počet lomů, počet předmětů, terén, na jakém byla stopa položena, zda se jednalo o stopu vlastní či cizí, u soutěžních stop i počet dosažených bodů a pomocí jednoduché legendy i kvalitu provedení a extrémní počasí. Posouzení kvality je samozřejmě subjektivní, neboť si práci posuzuji sám. O správnosti a přísnosti se mohu přesvědčit na závodech a soutěžích, kde si mohu své posudky srovnat s posudky kvalifikovaných rozhodčích.

Na první pohled by se mohlo zdát, že to musí být dlouhý zápis a že je to zbytečné papírování. O užitečnosti takových poznámek se přesvědčíme později, až se k nim budeme vracet. To, že nemusejí být dlouhé, si však ukážeme hned.
12. 5. 9:15, 2:20 hod., 3xL, 3xP, osení, vlhko, L !
27. 5. 8:45, 3 hod., 2xL, 2xP, osení, vítr, ZVV 3, 82 b., cizí
Vypadá to jako šifra, ale vysvětlení je jednoduché. V prvním případě se jedná o stopu vlastní, kladenou 12. května v 9 hodin a 15 minut, starou 2 hodiny a 20 minut, třikrát lomenou, se třemi předměty na stopě. Stopa byla položena v osení za vlhkého počasí. Práce byla nepřesná na lomech a pes neoznačil jeden předmět. Druhý zápis už jistě rozluštíte sami a zjistíte, že se jednalo o cizí stopu při skládání zkoušky ZVV 3.

A zde je legenda, kterou používám při záznamech stop:

~-~ Nekvalitní stopa, čili taková, kterou by pes sám nedošel, kdybych mu ve sledování stopy nepomohl.
~ Střídavá stopa, nepřesnosti na rovných úsecích.
L Slabá práce na lomech, pes lomy přebíhá nebo příliš ověřuje - protáčí se.
! Neoznačený předmět.
O Příliš rychlá práce, stopa je pro psa jednoduchá a proto je postup příliš rychlý (je třeba pečlivě sledovat, neboť příliš velká rychlost vede, jak jsme si už řekli, často k nepřesné práci).

Pokud jsem s prací na stopě spokojen, zůstává zápis o stopě bez poznámek, ale takových stop mnoho není.

Dalším cvikem poslušnosti je tzv. odkládačka, neboli dlouhodobé odložení psa. Cílem tohoto cviku je naučit psa, aby v poloze vleže vydržel na určeném místě tak dlouho, jak uzná psovod za vhodné. Při soutěžích např. po celou dobu, než přecvičí jiný pes poslušnost.

Povelem pro tento cvik je důrazné "zůůstaň" a prudké přiložení levé ruky před čenich psa. Na tento cvik se už připravujeme v situacích, kdy potřebujeme psa uvázat a nakrátko odejít. Po připoutání velíme psovi "zůstaň" a odcházíme. Samotný cvik nacvičujeme, zvláště z počátku, vždy až úplně na konci výcvikového dne, kdy už má pes dostatek výběhu a je po cvičení zdravě unaven. Psovod má psa upoutaného na dlouhém vodítku, psovi zavelí "lehni, zůstaň", levá ruka jde prudce před čenich psa a psovod pomalu odchází, konec vodítka maje v ruce.

Z počátku stačí od psa odejít na 2-3 metry a postavit se k němu čelem. Po krátké chvilce se psovod vrací tím způsobem, že psa obchází zleva a postaví se po jeho pravý bok. Až na další povel "sedni" sedá pes k noze psovoda a je velmi pochválen.

Jakékoli nepřesnosti ze strany psa musí psovod okamžitě opravit. Nemá cenu psa okřikovat a přidávat další povely. Účinnější je vrátit se okamžitě ke psu a položit jej přesně na to samé místo se stejným, avšak důraznějším povelem "zůůstaň".

Vzdálenost den za dnem prodlužujeme, až bude pes spolehlivě odložen na 15-20 metrové šňůře. Psovod nemusí naproti psu jen stát, ale může jej obcházet v kruzích.

Bývá zde několik chyb, jichž je třeba se vyvarovat. Především nenacvičujeme odkládačku v krátké době po vypuštění psa z kotce, dále, stojíme-li na vzdálenost 10-20 m proti psu a pes popolézá nebo změní polohu, nepokřikujeme na psa, nýbrž se k němu rychle vrátíme a usměrníme jej do výchozí polohy. Další chybou, které se psovodi velmi často dopouštějí, je, že se po odložení svého psa odejdou bavit s kamarády nebo si jdou zakouřit. Při rozhovoru si ani nepovšimnou, že si pes popoleze nebo párkrát změní polohu. Všimnou-li si toho náhodou, jen psa okřiknou a pokračují dál v zábavě. Pes kousek popoleze, po okřiknutí chvíli vydrží a pak se vše opakuje znovu. Toto je velmi špatný postup, který se nám objeví na první soutěži na bodovací kartě.

Vyžadujeme-li od psa důslednost, musíme být důslední především sami k sobě. To znamená, jestliže je pes odložen, stojí psovod v pohovu čelem ke psu a celou dobu jej bedlivě sleduje, aby mohl ihned v zárodku opravovat všechny chyby. Důsledný začátek při tomto cviku se nám vrátí, až budeme nacvičovat odložení psa s odchodem psovoda do úkrytu.

A ještě jednu poznámka, která platí obzvláště pro počátek nácviku. Po odložení si pro psa vždy chodíme, a ne, jak se to někdy z pohodlnosti činí, aby psovod psa z odložení odvolával k sobě.



Copyright © Jan Dubový, 2001-2011 - Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.