Výchova a výcvik všestranného psa I. (Pes přítel člověka, 1/1985, str.
14-15)
Výchova a výcvik všestranného psa I.
"Napište o tom, jak jste vycvičili svého psa, ale musí to být natolik srozumitelné,
aby podle toho mohli cvičit i druzí." Tento požadavek vyřkl redaktor našeho časopisu, když jsme
se poprvé sešli. Zní to velmi jednoduše, ale čím začít a jak hluboko teoreticky jít, aby to
čtenáře nepřestalo bavit? A čím skončit? Kdy vlastně začíná výcvik psa? A kdy je možno o psovi
říci, že je dokonale vycvičen? Výcvikářů je mnoho a co výcvikář, to názor na ten který cvik.
V jednom bychom ovšem měli být jednotni a to v ochotě předávat své zkušenosti nezištně dál svým
mladším anebo začínajícím kolegům. Jsem si vědom, že postup při výchově a výcviku mých psů
nemusí a vlastně ani nemůže přesně odpovídat postupu vašemu. Předávám však zkušenosti, které se
mi osvědčily, a přál bych si, aby vám alespoň zčásti pomohly při pronikání do tak pěkného
koníčka, jakým je výcvik psa.
Jestliže jste tedy rozhodnuti opatřit si psa a věnovat se jeho výcviku, je potřeba zvážit několik
otázek, které se okamžitě naskytnou.
Zásadní otázkou je umístění psa. Nejvhodnější volba je kotec o rozměrech alespoň 3x3 metry a
dřevěná bouda s odklápěcí střechou, kvůli snadnému čištění. Výhody ubytování psů v kotci jsou
nasnadě. Kvalitnější osrstění a otužilost, pro psa možnost kdykoli se vyprázdnit (není odkázán
na psovoda, až jej vezme z bytu na vycházku), pes se na příchod psovoda těší a je ochoten
pracovat.
Umístění psa v bytě má mnoho nevýhod. Pomineme-li hygienu, když jsou v bytě děti, je zde mnoho
lidí, kteří psa stále ovlivňují (členové rodiny, návštěvy, apod.). Pes vlastně nemá jednoho
pána. Poslouchá všechny, ale nerespektuje nikoho. Zvláště v počátku, kdy je velmi důležité, aby
pes přilnul ke svému pánovi, je toto umístění nežádoucí.
Další a neméně závažnou otázkou je výživa psa. Ani chovatelé menších plemen nemohou říci, že pro
jejich psíka stačí zbytky od stolu. Pes služebního plemene potřebuje pro svůj zdárný vývin
stravu kvalitní a vydatnou, zvláště bude-li ve výkonu.
Já sám pro své psy používám již dvacet let ke krmení zbytky ze školní jídelny. Velmi se mi to
osvědčilo a nemohu říci, že by psi trpěli nedostatkem vitamínů anebo stereotypní stravou.
Spořádají se stejnou chutí svíčkovou, čočku na kyselo i francouzské brambory. Toto krmení navíc
není ani přesolené ani přepepřené jako zbytky z restaurací.
Vím, že když škola přes prázdniny nevaří, stojí mne krmení jednoho psa zhruba 40 Kčs na den. Je
proto třeba se psem v rodinném rozpočtu počítat.
Co říci k otázce výběru plemene? Mám již od mládí německé ovčáky, toto plemeno se mi líbí a
proto s ním pracuji, ale nikdy jsem nikoho nepřesvědčoval, aby cvičil jenom je. Ve své praxi
jsem se setkal s perfektně vycvičenými knírači, boxery, dobrmany a rotvajlery. Viděl jsem cvičit
erdely, dogy, briardy, novofoundlanďany, dalmatiny a bulteriera (nepočítám různé křížence).
Prvních pět plemen bych doporučil s klidným svědomím každému zájemci o výcvik. Ta další plemena
se vyskytují na cvičištích zřídka.
Vážím si každého výcvikáře, byť by cvičil třeba srnčího pinče, protože pro své plemeno dělá
velkou práci, která bude zúročena na potomcích cvičeného psa. A ještě poznámka - nevyhánějte ze
cvičiště žádného nového zájemce, i kdyby přišel třeba s krysaříkem. Už jednou jsem v našem
časopisu napsal, a rád bych to zopakoval, že i člen s malým plemenem psa může pro organizaci
udělat obrovský kus užitečné práce.
K otázce výběru pohlaví - tedy zda psa či fenu - bych řekl jen toto: fenu ať si vezme ten, kdo
má možnost odchovat s ní dále štěňata a kdo má citlivější přístup k výcviku. Nelze jednoznačně
říci, že pes je k výcviku vhodnější než fena, nebo naopak. Feny jsou při cvičení "měkčí",
přítulnější a snad i ovladatelnější, mají i lepší vztah k pachovým pracím. Psi jsou zase
sebevědomější, "tvrdší" při obraně. Je na každém z nás, čemu dáme přednost.
Snad posledním z těch počátečních otazníků, který nám vyvstává, bude volba, zda štěně z jarního
nebo zimního vrhu. Jarní vrhy jsou bezesporu lepší. Je dostatek sluníčka a vitamínů a tak skoro
odpadá hrozba křivice. I procházky a počátky výcviku, zvláště pachových prací, jsou snazší.
Zimní vrhy štěňat vyžadují zvýšenou pozornost chovatele a pak i nového majitele (zateplení
chovatelského zařízení a dostatečný přísun antirachitických vitamínů v jakékoli podobě musí být
samozřejmostí).
Teď si povíme několik slov k obstarání a nákupu štěněte. Nekupujte první štěně, které se vám
naskytne z inzerátu nebo z okolí vašeho bydliště. Dnešní ceny za štěňata jsou vysoké, někdy až
přemrštěné, proto si pečlivě vybírejte.
Především je třeba si uvědomit, že hledáme psa na práci. Hleďte proto, aby předkové štěňat měli
co nejvíce zkoušek, aby se pokud možno zúčastňovali závodů a soutěží ve výkonu, zkrátka aby byla
záruka, že si berete štěně z pracovní linie. Nic nedejte na to, že rodiče štěňat jsou výborní,
šampióni a já nevím co ještě, když mají oba v rodokmenu ty nejnižší zkoušky určené pro chovnost.
U psa ani u feny není ZVV 2 v rodokmenu ani pětka v povaze zárukou toho, že jde o pracovního
jedince. Kdo kupuje psa na exteriér, bývá velmi často zklamán. Ono totiž stačí, aby psíkovi
chyběl zub či varlátko nebo nevyšel RTG a máte doma za pouhých 3500 Kčs psa vyřazeného z chovu,
tedy vlastně "bezpapíráka".
On obyčejně člověk stejně nepozná, zda jde o psa na výstavě výborného nebo velmi dobrého, ale
každý laik na první pohled pozná, jestli je pes dobře vycvičen anebo jenom nablýskaný
krasavec.
Kde hledat takováto štěňata? Zajděte na nejbližší kynologické cvičiště, poptejte se po výcvikáři
organizace a on vám jistě rád poradí. Stejnou radu lze hledat na některé kynologické soutěži,
kde si můžete přímo vyhlédnout psa, jehož práce se vám líbí, a pak jít za majitelem a požádat
jej o štěně po tomto psu nebo feně.
V žádném případě nespěchejte a na kvalitní štěně si počkejte. Čekání si můžete zpříjemnit
přípravou kotce a vybavení pro psa. Nikdy si pro začátek nekupujte psa bez rodokmenu. Tito psi,
ať si každý říká co chce, nemají větší cenu než 50 Kčs.
On totiž existuje jakýsi zákon schválnosti, že první pes se člověku, který je pro věc zapálen,
nejlépe vyvede. Zvyknete si na něj vy i vaše rodina a když vám nejlépe pracuje, zjistíte, že
nemůžete na vrcholové zkoušky, že pes nemůže být zařazen do chovu a že všechna práce, kterou
jste do psa vložili, je nanic, protože si po tomto psovi už nemůžete vzít štěně a pokračovat
s tímto materiálem a "krví", kterou dokonale znáte, dál. To je pro výcvikáře i pro celý chov
věčná škoda. Takového psa už člověk prodat nechce a tím je vlastně pro výcvik ztracen.
Najdete-li chovatele, který bude ochoten vám štěně prodat, snažte se o to, abyste viděli celý
vrh pohromadě. Sledujte jejich reakce na hluk a běžné projevy okolního prostředí. Máte-li
možnost sledovat štěňata při krmení, pamatujte si ta nejvíce dravá a potravy chtivá.
Ptejte se chovatele, čím štěňata krmí, zvláště pak poslední týden před odběrem. Můžete tak doma
přejít na stravu, na kterou jsou štěňata zvyklá, a vyhnete se zbytečným průjmům a střevním
katarům, které vyvolává především náhlý přechod na jinou stravu. Zde bych chtěl říci, že je lépe
se osobně přesvědčit, čím chovatel krmí, než dát na jeho slova. Už mnohokrát jsem se přesvědčil,
že chovatel, ve snaze vypadat svědomitě, nám vyjmenoval, čím vším už štěňata krmí, a pak vyšlo
najevo, že štěně zná nejvýš tak housku namočenou v mléce. Ale chtěl bych věřit, že takovýchto
"chovatelů" již mnoho není.
Nejste-li si jisti správným výběrem, vezměte s sebou některého zkušeného psovoda. On zase na
druhé straně žádný chovatel, který má kvalitní vrh po pracovních rodičích, není zrovna nadšen,
když má nechat štěně začátečníkovi, o kterém neví, zda u výcviku vydrží a neskončí-li nadějné
štěně po sedmeré výměně pánů někde na ulici.
Nevěřili byste, jak často přijdou na cvičiště rodiče se štěnětem, jež koupili, a ne zrovna za
malý peníz, svému dítěti, které projevilo "obrovský zájem", ale pak najednou zjistilo, že pes
potřebuje potravu každý den a výběh i když zrovna prší anebo mrzne. A že nelze pokaždé s kamarády
hrát fotbálek, jít do kina nebo odjet na tábor, protože je třeba se starat o psa. Pak tito
rodiče nabízejí pěkného psíka za velmi nízkou cenu a podle slov našeho veterinárního lékaře jsou
i tací, kteří vyžadují utracení. Pro takové jednání se těžko hledají slova. Je však dobré
a hlavně poučné o takovýchto případech vědět.
Vraťme se však k našim štěňatům. Přiblížil se osmý týden jejich života, štěňata jsou otetována,
naposledy zvážena pro pečlivé záznamy chovatele a to jediné a samozřejmě nejlepší, které jsme si
vybrali, čeká na nás.
Doporučuji jít pro štěně ráno a s chovatelem se domluvit, aby štěně nekrmil, aby mu nebylo při
převozu špatně a nezískalo tak první nepříjemný zážitek s novým majitelem. Nejlépe v den
pracovního klidu anebo řádné dovolené (ostatně, nebude to zdaleka poslední den dovolené, který
si kvůli psovi budeme brát), abychom ten den měli celý jen pro něj.
Vzneseme ještě poslední nezbytné otázky chovateli (kdy bylo štěně naposledy odčerveno, kolikrát
denně a jak mnoho krmit, kdy asi přijde rodokmen, kdy na první očkování) a pak už vyndáme ze své
peněženky několik stokorun (několikrát znamená třikrát pouze ve zkušebním řádu), vyměníme je za
to živé a neposedné klubíčko, přijde na řadu přátelské potřesení rukou, snad i myšlenka na to,
že máme zase o jednoho známého navíc, klapnou dveře a jede se domů.
Už předem informujte rodinné příslušníky, že přivezete domů štěně a ne plyšovou hračku. Určitému
obdivu se asi nevyhnete, ale všichni by měli předem vědět, že se nesmějí na štěně vrhnout a
přetahovat se, kdo ho bude dříve chovat. Vysvětlete všem, že přítulnosti štěněte ve formě
zablácených tlapek na kalhotách nebo sukni si ještě užijí, až je to nebude těšit. Dbejte, aby
štěně přišlo do klidného suchého a čistého prostředí, kde se mu budete moci věnovat jenom vy.
Tímto dnem, kdy jsme si přivezli štěně domů, nám začíná etapa, kterou lze nazvat výchovou
štěněte. Jako je všem pochopitelné, že nelze posílat dítě do školy, když ještě neumí pořádně
chodit ani mluvit, a že tedy není dost dobře možné přetěžovat jeho rozvíjející se nervovou
soustavu nesplnitelnými úkoly, tak stejně musíme nahlížet i na naše štěně.
První, čemu musíme našeho psíka naučit, je návyk na jméno. Ne každý asi ví, že svého psa může
volat, jak sám uzná za vhodné, a ne nutně zrovinka tak, jak bude napsáno v rodokmenu. Nedávejte
však svému psu jména, která momentálně běží třeba v televizi (Šarik, Fík, Fido), nesvědčí to
právě o velké fantazii majitele. Neříkejte bernardýnovi Punťo nebo Flíčku, působí to komicky
a pak nikdo nebere ani váš vztah ke psu vážně. Jméno služebního psa by mělo být především krátké
a znělé a měli bychom jím oslovovat a volat psa stále ve stejné podobě. Mění se jen intonace
hlasu, s jakou toto jméno vyslovujeme. Kupříkladu Argo, Nero, Axo, Ido, Dago nebo u fen Cita,
Dita, Ida, atd.
Jinak tato jména vyslovujeme, když voláme psíka k potravě, a jinak, když začal pronásledovat
sousedovic slípku. Z počátku oslovujeme psa velmi často a výhradně v příjemných situacích. Vždy
když přicházíme ke kotci, voláme psíka ke krmení anebo jej bereme na procházku. Z intonace
našeho hlasu musí být cítit, že se na psa těšíme a že k němu jdeme rádi. Mnohokrát se musíme
i ovládat, protože musíme udržet laskavou intonaci v hlase i když blížíce se ke kotci
pozorujeme, že nám psík rozkousal hadrovou podložku, kterou jsme mu v dobré snaze, aby mu nebylo
chladno, pracně ušili. Nic by v počátečních dnech našeho sbližování nemělo narušit harmonii
a kamarádský vztah. Štěně rychle rozpozná, že to krátké slovíčko, které se ozývá před každou
příjemností, vyvolává vždy další příjemné věci a začíná na něj živě reagovat - začíná si zvykat
na své jméno.
V těchto prvních dnech podnikáme se psem krátké vycházky do blízkého okolí a snažíme se o to,
abychom byli se psem co nejvíce sami, stranou všech rušivých vlivů, aby si stačil zapamatovat
náš pach, náš hlas a naši mimiku. Dbáme na jeho bezpečnost, tzn. chráníme jej před všemi volně
pobíhajícími psy, kteří by jej mohli třeba i při hře zranit nebo infikovat nějakou nemocí,
proti které nemá ještě mladý organismus vybudovanou dostatečnou ochranu. Zvláště v blízkosti
komunikací jsme velmi opatrní, aby nám psík neskončil pod koly projíždějícího automobilu.
Čemu se asi nevyhneme, je kontakt s lidmi. Každé mládě na sebe soustřeďuje pozornost a štěňata
svou neohrabaností a přítulností zvlášť. Všichni zkušení pejskaři vědí, že se štěnětem svého
kolegy se nemazlíme. To je zákon. Ale lidem to nevysvětlíte. Je to spíše směšné, řeknete-li
někomu: "Nehlaďte ho, já z něj chci mít služebního psa.".
V této souvislosti si s úsměvem vzpomínám na příhodu, kterou jsem zažil se svým přítelem při
cestě na republikový přebor v Táboře. Psi leželi odloženi v dveřní části železničního vagonu,
když přistoupila jakási paní s velmi neposlušným voříškem. Okamžitě začal na naše psy lézt a
velmi je obtěžoval, což té paní však vůbec nevadilo. Naši psi leželi velmi disciplinovaně a já
jsem se na kolegu jen s rozpaky ohlédl, co on na to. Bylo na něm zřetelně vidět, že i on z toho
má pramalou radost. Vtom ta paní začala rozhovor: "Kampak s těmi psy jedete?". A Jirka s ledovým
klidem povídá: "Ale, jedem do Tábora na veterinu, oni mají nějakou nakažlivou kožní chorobu.".
Reakce té paní byla blesková. Ještě dneska ji vidím v té chodbičce, jak kapesníkem ze svého
voříška málem sedřela kůži.
Od té doby, když se mi někdo vrhne na psa se slovy: "To je krásný pejsek, můžu si ho pohladit?",
odpovídám: "Můžete, ale dejte pozor, má hrozně blech.". Výsledek je zaručen.
To jsme trochu odbočili, ale k vycházkám to patří. Po proběhnutí náramně chutná. Krmíme vždy až
po vycházce, aby psík neběhal s plným bříškem a nezatěžoval si zbytečně kostru a vazy. O krmení
se nebudeme zbytečně rozepisovat, čím a kolik krmit si můžeme přečíst v jiných rubrikách našeho
časopisu. Jen bych z vlastní zkušenosti poradil - naučte se krmit svého psa na povel, tj.
takovým způsobem, že připravené krmení položíme na místo, kde budeme psa vždy krmit, a ponecháme
mu jej jen tak dlouho, dokud potravu přijímá s chutí. Vidíte-li, že pes o krmení nejeví zájem
nebo od něj odbíhá, klidně mu ho seberte. Při příštím krmení mu dávku přihřejte a podávejte
stejným postupem.
Mnoho nových majitelů nemá "srdíčko" psovi potravu odebrat a nechá mu misku s potravou celou
dobu v kotci v naději, že pes si časem vezme. Docílí tím však jen toho, že se pes bude s krmením
loudat, protože ví, že mu nikam neuteče a že si vezme, kdy chce. Nebojte se, že pes bude mít
hlad. Kdyby ho doopravdy měl, žral by. Pes se musí na krmení těšit a naučit se žrát opravdu
všechno a s chutí. Tuto chuť na potravu budeme v dalším výcviku potřebovat.