Cvičíme podle TARTu LXXXX. (Pes přítel člověka, 1/2010, str. 34)
Cvičíme podle TARTu LXXXX.
V poslední době se v našem časopisu stále častěji ozývají hlasy na podporu našeho národního zkušebního řádu.
Je to přirozená reakce výcvikářů na nesmyslná kritéria při posuzování jak zkoušek, tak i soutěží ve výkonu. Po celá
desetiletí jsme byli zvyklí, že většina rozhodčích pro výkon byli buď bývalí anebo stávající vynikající výcvikáři, kteří měli
naprosto jasnou představu o možnostech, co může pes předvést a jaké výkony můžeme od psa požadovat. Hlavním a zásadním
kritériem bylo připravit psa k co nejvyšším výkonům, a tím položit základ pro chovné využití předváděných jedinců. Svědomití
chovatelé psů služebních a pracovních plemen měli lety podloženou zkušenost, že po psech a fenách, kteří předváděli vysoce
kvalitní práci, mohou očekávat u svých odchovů, že štěňata se budou rodit s předpokladem pracovat.
Už od prvopočátků výcviku bylo dáno, že zkoušky a soutěže nebyly pořádány proto, aby byl získán co nejvyšší počet bodů, nýbrž
proto, aby se psi systematicky a postupně připravovali k podání stále vyšších výkonů při práci. Zkušební řád byl vypracován
tak, aby se postupovalo při výcviku od jednoduchých cviků ke složitějším, a hlavně aby se dostatečně prokázaly povahové a
pracovní předpoklady, které se především od psů očekávaly.
Nikdo z tvůrců tohoto ZŘ neměl na mysli, že vrcholem při pachových pracích bude stopa hodinu stará a na ideálním terénu.
Nikoho ani nenapadlo, že by měl pes po stopě postupovat krokem se zavřenou tlamou a označovat nalezené předměty zalehnutím
tak, aby byl předmět 30 cm od hlavy psa a přesně mezi předními tlapami. Bylo naprosto jasné, že čím mladší stopa, tím
rychlejší postup. Zkušební řád jasně hovořil o tom, že postup psa po stopě musí být takový, aby mu psovod fyzicky stačil.
Je to přirozené, protože i v přírodě se pes při sledování zvěře nechová jinak. V praxi pak je důležité, aby pes uvedený na
stopu dostihl pachatele v co nejkratším čase.
Starší psovodi jistě pamatují na velmi oblíbené dostihové stopy při tréninku. Kladeč dostal půl hodinky náskok, a pak za ním
vyrazilo několik psovodů se psy a snažili se jej v co nejkratším čase dostihnout. Pokud byla stopa delší, střídali se psi po
určitém úseku vždy po nalezení předmětu. Po označení předmětu nasazený pes svou práci ukončil a na pokračující stopu se uvedl
pes další. V závěru, kdy se dostal kladeč na dohled, se pes, který postupoval po stopě, vypouštěl k hladkému zadržení. To by
při dnešní krokové práci nebylo vůbec myslitelné.
Pes, který byl kvalitně připraven, byl schopen označit předmět i několik kroků před, zvláště pak, když měl příznivý vítr.
Následoval povel "podej" a pes si k předmětu pohodlně došel, a buď ho vzal do tlamy, aby jej psovodovi předal, nebo zalehl
znovu. Tato praxe je naprosto nutná zvláště při práci v noci.
Dnes se zapomíná na to, že pachová práce je o sehrané dvojici psovod - pes a že kdy psovod psa pochválí anebo povzbudí je
naprosto jeho věc a nikdo by ho při této činnosti neměl omezovat. Žádný rozumný psovod nikdy do práce svému psu nekecá,
protože dobře ví, že se jedná o duševní práci a pes by měl být co nejméně rušen. Ale v momentě, kdy se pes dostal do problému
a psovod ho mohl svým hlasem povzbudit a motivovat k další práci, by byl blázen, kdyby tak neučinil. Žádného zkušeného
rozhodčího by nikdy nenapadlo při posuzování stopující dvojice, aby šel doslova vedle psa a sledoval, zda má zavřenou tlamu
a označí předpisově předmět. Sám jako závodník by to nikdy nestrpěl.
Já tvrdím, že rozhodčí, který z padesáti metrů nepozná, zda pes kvalitně stopuje, by měl požádat předsedu sboru rozhodčích
o uvolnění ze své funkce rozhodčího, a pokud není sám soudný, měl by ho stejný funkcionář okamžitě vyhodit a na místě mu
roztrhat průkaz rozhodčího.
O cirkusové poslušnosti se snad ani nebudu zmiňovat. Vyvrácená hlava psa, posun zadních končetin doslova po kolenou,
obcházení psovoda při obratech, nucené aporty, atd., to snad nevyžaduje komentáře. Co je však neodpustitelné, je posuzování
obran. No, tedy "obran", spíše lovení rukávu uměle přizpůsobenému k zákusu. Pomocník, chcete-li figurant, má za povinnost
umožnit psu kvalitní zákus, tak praví zkušební řád. Náš NZŘ naproti tomu vždy zdůrazňoval, že figurant svým chováním
nahrazuje pachatele a jeho úkolem při soutěži je odradit psa od zákusu.
Vždy při posuzování kteréhokoli zákusu byly rozděleny body na akci a pouštění. Jestliže bylo napsáno 15/5 bylo každému jasné,
že těch 15 bodů je na provedení zákusu a zbytek na ovladatelnost. Ukončit psovi obranu jenom proto, že nepustil a psovod jej
musel z rukávu sundat na několik povelů, či fyzicky, je chyba, která hraničí s diletantismem. První by měli "řvát" chovatelé,
protože se vyřazují psi, kteří dávají najevo svoji bojovnost a tvrdost. To jsou vlastnosti, které vyžaduje standard skoro
každého služebního nebo pracovního plemene psů.
Byl jsem se podívat jen krátce na finále MR podle našeho ZŘ pro rok 2009 v Lounech. Když odkloním svou pozornost od maket,
které v žádném případě nenahradí požadovanou orientaci psa v nepřehledném terénu, nemohu nezmínit provádění obran. Klasiku
prováděla dívka a se vší úctou k její práci si nemohu odpustit poznámku, koho by napadlo pustit psa na ženu. To se jaksi
neslučuje s etikou slušného chování ani u ozbrojených sborů. Technicky tu s prominutím "šaškárnu" zvládala docela dobře,
ovšem několik psů tvrdě doplatilo na fyzickou kondici této pomocnice. Při závěru hlídání dochází k zákusu a zde několik psů
s tvrdým zákusem okamžitě zjistilo, že pachatel jaksi nemá pevné nohy (ustát v klidu psa, který má kolem 40 kg není sranda
ani pro chlapa), a bylo po pouštění a tím i po další obraně a tím i po celoroční práci psovoda. Bylo mi těch psovodů upřímně
líto. Znovu zdůrazňuji, že to nebyla chyba té dívenky, ale byla to kardinální chyba toho, kdo ji na tuto akci delegoval.
V minulých letech by to vůbec nepřicházelo v úvahu. Bývali psovodi, kteří měli silné výhrady i k tomu, když byla jako kladeč
delegována žena. Reakce některých psů na případné menses ohrožovala jejich výkon na stopách. Nemám nic proti ženám, ba právě
naopak, ale do funkce figuranta, ať mi všechny kolegyně prominou, výrazně NE! Zvláště pak na vrcholovou akci.
SKS TART se vydal na cestu propagace tradic našeho NZŘ po svém. V několika posledních letech pořádá soutěže ve výkonu
společně s organizacemi ČKS. Průkopníkem byla Božtěšická kynologická organizace, kterou vede zkušený kynolog Ladislav Cimfl,
několikanásobný účastník MR ve výkonu. Přidala se i organizace v Poplzích a samozřejmě v Litvínově. Zde mají závodníci
možnost porovnat rozdíly v posuzování jednotlivých disciplín a v letošním roce už bylo v Poplzích jednou tolik závodníků,
kteří startovali podle TARTu, jako v kategorii podle NZŘ.
Pokud chceme udělat rozhodný krok, musí výcviková komise ČKS nekompromisně oddělit rozhodčí pro posuzování mezinárodních
zkušebních řádů od rozhodčích, kteří budou posuzovat náš národní zkušební řád. Společné doškolování vede k tomu, že rozhodčí
posuzují oba řády podle jedněch kriterií a jsou natolik "načichlí" těmi nesmyslnými požadavky z mezinárodních řádů, že je
možná i nevědomky zanášejí do posuzování našeho NZŘ.
Dnes jsou si oba ZŘ, tedy mezinárodní a národní tak blízké, že přenášení praktik posuzování do našeho zkušebního řádu má
tragické výkonnostní následky. Snaha vyhovět nesmyslným požadavkům vede psovody k používání neetických prostředků k tzv.
rychlovýcviku, a pak se nedivme, že má navrch par force. Vynucování výkonu psů za každou cenu s neodvratitelným dopadem na
jejich povahy a s naprostou absencí vztahu mezi psovodem a psem nikdy nebyl cíl našeho NZŘ. Svého času se dokonce posuzoval
kontakt mezi psovodem a jeho psem a byl jednou z podmínek úspěšného složení zkoušky.
Výcviková komise SKS TART nikdy nikomu nevnucovala filosofii posuzování výkonu psovodů a jejich psů. Ať si kynologická
veřejnost sama posoudí, zda je lepší mít psa jako kamaráda a svého ochránce, nebo vyděšené a ustrašené zvíře, které nikdy
neví, odkud přijde ten elektrický impuls, který mu podle tvrzení uživatelů dodá tolik radosti k práci. A jestli mi dnes někdo
vypráví, že mu elektrika pomohla při odbourání honění zvěře, pouštění rukávu, zpřesnění přivolání a podobné báchorky, tak ať
skočí do zdi a nedělá pejskařinu. Kdyby věnoval dostatek času svému psovi, vybudoval si kvalitní kontakt založený na důvěře
a důslednosti, dal si práci s kvalitní předvýchovou a ovladatelností, na které stojí celá poslušnost, pak by pochopil, že
přivolání není cvik a pouštění není obrana.
SKS TART již oslavil 15 let své činnosti a jestli jen malinko přispěl k zachování tradic našeho NZŘ, pak všem jeho členům
patří můj osobní obdiv a velké poděkování.
