Cvičíme podle TARTu LXXXIX. (Pes přítel člověka, 11/2009, str. 28)
Cvičíme podle TARTu LXXXIX.
Asi před měsícem jsem náhodou při plnění pracovních povinností potkal v Chomutově starého kamaráda, který vždy
cvičil psy na práci a dokonce snad ještě v současné době vlastní hlídací agenturu. Na dotaz: "Tak jak makáš?" mi s nadšením
začal popisovat, jak jezdí trénovat obrany na jisté cvičiště, kam dojíždí figurant, který připravuje psy na IPO, a jak to
fakt umí. Metodiku nebudu popisovat, je dostatečně známá a dělá se mi z ní zle. Rozvíjení kořistnického pudu, míček, bič,
povely a chválení od figuranta, předávání vlastního psa do cizích rukou, atd. Nejdříve jsem si myslel, že mě jen tak trénuje,
protože mě dostatečně dlouho zná a zná i mé názory na tento způsob nácviku obrany. Když jsem pochopil, že to myslí naprosto
vážně, raději jsem se rozloučil s tím, že mám ještě fůru práce.
Aby se to nepletlo, obdržel jsem za čtrnáct dní mailík, kde mě kolegyně, které s námi jezdila trojkové soutěže, prosí o radu,
co s čubinou, která reaguje na střelbu a nevydrží na odložení. Jaký je prý můj názor na použití elektriky při tomto nácviku.
Když vezmu v úvahu fakt, že na tu čubu chová, tak opravdu nevím, zda už to není celé jenom cirkus.
Zvážím-li ale skutečnost, že poslední zkušební řád pro psy služebních a pracovních plemen byl u nás vydán v roce 1984 a
platil do roku 1993, tak čemu se vlastně divím? Vydáním nového zkušebního řádu dne 1. 1. 1994, který platí pro sportovní
výcvik, byla započata éra, která s tradicemi našich národních zkušebních řádů nemá naprosto nic společného. Jestli je vše
na Západě, odkud okoukáváme novou metodiku nácviku, tak kvalitní jako americké filmy, které hltí všechny programy našich
televizí, pak je s povahami našich služebních psů ámen. Teď už přece nejde o to, zda někdo cvičí psy pro sport anebo pro
službu, teď jde o to, jaké metody k tomu výcviku používá a zda práce, kterou do psů vkládáme, bude tím nejlepším základem
pro chovné využití.
Vážně si myslíte, že prosypávané trasy stop granulemi jsou ten nejsprávnější způsob jak zdokonalovat čichové schopnosti
našich psů? Jste přesvědčeni o tom, že vyvrácená hlava psa při poslušnosti, a běda jestli ne, je ten nejlepší důkaz
ovladatelnosti? Zastáváte názor, že hra a spolupráce s figurantem je ta nejlepší cesta jak zdokonalovat upotřebení psa pro
obranu psovoda? Jste schopni si uvědomit, že už se dávno nejedná o pachové práce, že se vůbec nejedná o to, poslušností
připravit psa k tomu, aby byl psovodovi a jeho okolí příjemným společníkem a kamarádem, a že už dávno cviky nazývané
zkušebním řádem "obrana" nemají s obranou naprosto nic společného?
Kdo byť jen občas sleduje vývoj výcviku psů v našem státě, tomu jistě neušla skutečnost, že jediný zkušební řád pro psy
služebních a pracovních plemen je řád vydaný dne 1. 5. 1995 SKS TART. Přestože ještě dodnes je mnoho výcvikářů, kteří o TARTu
sice slyšeli, ale skoro nic o něm nevědí, přesto jsou schopni mít k němu nesmiřitelné výhrady. To by nebylo nic divného,
kdyby do těchto řad nepatřili i čelní funkcionáři našeho nejvyššího kynologického orgánu, kterým je bezesporu ČMKU. Když
výbor SKS TART zažádal po patnáctileté činnosti o vstup do řad ČMKU, výsledkem byl dopis ze zasedání výboru tohoto
zastřešujícího orgánu, že je žádost zamítnuta. Když opomenu skutečnost, že už se dávno někdo z výboru měl sám zabývat
otázkou, co je to za pejskařskou organizaci, která zde rozvíjí činnost, a přizvat někoho z výboru, aby vysvětlil poslání
a cíle a nabídl možnost spolupráce, pak už vůbec nechápu tu aroganci, s jakou byla žádost o vstup odmítnuta.
Ptám se, co je to za "psí" odborníky, kteří se nezajímají o to, kdo tady prosazuje tradice našich předešlých národních
zkušebních řádů, které zde položily základ pro celou dnešní kynologickou činnost? Jak je možné, aby připustili takový odklon
od těchto tradic a nechali volný průběh výcvikovým metodám, které mnohdy hraničí doslova s týráním zvířat? Jak je možné, že
stovka ústředních rozhodčích pro výkon nečinně přihlíží a bez výhrad akceptuje nesmysly, které jsou prosazovány a na nich
požadovány při posuzování práce psů a psovodů? Jedním dechem se ptám, jak je možné, že amatérští psovodi se ve svém volném
čase a za své finanční prostředky snaží udržet úroveň služebního výcviku a PČR směřuje nácvik svých psů sportovním směrem?
Pokud se zúčastní našich výcvikových akcí psovod startující se služebním psem za PČR, činí tak ve svém volnu a za své peníze.
Na druhé straně je na naše závody pravidelně vysíláno reprezentační družstvo policie Slovenské republiky a přijede služebními
vozidly a s maximální podporou vrcholných zástupců svého oboru. Šéf odboru kynologie a hipologie Prezidia policejního sboru
Slovenské policie plk. RNDr. Vladimír Ďurišin vydává knihu "Policajná kynológia na Slovensku", a tuto knihu mi pošle
k recenzi. (Kdo by se k tomu snížil u nás?) Tak tomu já říkám šéf na svém místě! Podporuje spolupráci, která vede ke
zkvalitnění výcviku služebních psů a všestranně ji podporuje. Závidím slovenským kolegům takového šéfa!
U nás jsem se s takovým zájmem setkal jen u Ing. Jiřího Rulce, bývalého zástupce odboru kynologie a hipologie PČR. Nikdy
neopomene se aspoň na chvíli zastavit na některém našem vrcholovém závodě a podpořit tak svou účastí jeho vážnost.
Proč se vynaložilo tolik úsilí k navrácení MR podle našeho NZŘ, když jsou už na kvalifikační závody a pak i na finále
mistrovství nasazováni rozhodčí, kteří celou akci posuzují podle kritérií mezinárodního zkušebního řádu? Naprosto stejná
situace je i na mládežnickém mistrovství. Rozhodčí oznámí psovodům, že po nalezení předmětu na stopě nesmí psovod ke psu
dříve, než si předmět prohlédne on. To už snad hraničí se zdravým rozumem! Kam se poděla formulace, že rozhodčí posuzuje
pracující dvojici z takové vzdálenosti, aby ji při práci nerušil? Co má dělat rozhodčí u předmětu? Neruší náhodou svým
pachem práci psa? Proč to vidí a vnímají skoro všichni závodníci, a výcviková komise je slepá a hluchá?
Sakra, kdo má zájem na zlikvidování celého služebního výcviku u nás? Nejedná se zde náhodou o ohrožení bezpečnosti občanů
a jejich majetku? To už opravdu všichni pejskaři zapomněli, že si pořizují psa jako svého kamaráda a ochránce, že chtěli
cvičit v klubu, kde je především dobrá parta a kde si mohou při svém koníčku odpočinout a přijít na jiné myšlenky? Že závody
jsou k tomu, aby se sjelo pár lidí, kteří porovnají výsledky svého snažení, že se večer posedí, popije a užije spousta
legrace? Nebo se všichni už jen snaží používat psa jako výcvikové nářadí, cvičit izolovaně ve dvou, třech tak, aby náhodou
někdo neokoukal ty "vynikající metody" jako jsou ostnáč, elektrika, vyvěšování psů za sebemenší chybu a podobné specialitky
dnes naprosto běžné a beztrestně tolerované? Jediný zájem jsou body, body a zase jen body.
Již několikrát jsem na různých webových stránkách četl, jak hrozné metody se používaly za Svazarmu a že staří kynologové tyto
metody používají dodnes. Mohu naprosto zodpovědně říci, že jsem nikdy nepoužil ani ostnáč, a elektriku už vůbec ne. Viděl
jsem používat elektriku při odmítačce potravy, ale to bylo prováděno induktorem a většinou jedna taková "lekce" vydržela
psovi na celý život. Neříkám, že jsem psa nepotrestal, samozřejmě že ano, většinou ani dítě se nevyhne pohlavku rodičů, ale
nikdy to nebyl takový trest, aby psovi ublížil, natož aby se mě začal bát. Co však mohu říci, je to, že jsem vždy cvičil ve
vynikající partě, která měla za cíl připravit psy na takové výkony, aby byli schopni reprezentovat mateřskou organizaci na
krajských závodech i na vrcholných přeborech republiky.
Neměli jsme žádné výcvikové kazety a jiné nosiče, na nichž by byly natočeny zázračné metody výcviku, které jsou běžně
k dostání dnes a ze kterých člověku, který ví, která bije, běhá mráz po zádech a na kterých lze sledovat, co vše musí pes
vytrpět, aby splnil očekávání jednoho ujetého člověka, který se nestydí si říkat pejskař. Nikdo netočil posuzované výkony
na kameru s jediným cílem, aby pak mohl pomlouvat rozhodčího, co vše přehlédl a co posoudil špatně.
Natočit někoho z úkrytu při tréninku, a pak rozpoutat doslova hysterii na webových stránkách proti tomuto člověku, označovat
ho za lidskou bestii, protože použil elektrický obojek. Kdo z nás zvedl telefon a zeptal se přímo tohoto výcvikáře, o co při
tréninku šlo a proč se ten pes takto projevoval? Já ano. Podle jeho slov vůbec o elektriku nešlo, a já říkám: "I kdyby šlo
-- je u nás elektrika povolena?" Je, a nikdo mimo několika psovodů proti tomu veřejně nevystoupil. Ochranáři ji schvalují a
intenzitu určuje vždy psovod. Kdo si troufne říci psovodovi s padesátiletou praxí, že intenzita výbojů byla špatně zvolená?
Kdo zná konkrétně toho psa a jeho povahové vlastnosti? Je to stejné, jako když bylo při úderech napsáno, že mají být
přiměřené. Kdo určoval tu přiměřenost, figurant anebo rozhodčí?
Až když kynologická veřejnost vidí, byť jen zkresleně, reakci psa na takovou metodu, tak najednou všichni omdlévají. Není to
trochu pokrytecké? Pročpak asi ochranáři tu elektriku povolili, když nemohou strávit ani stahovací obojek? Že by v tom byl
dobře zaplacený zájem od firem, které k nám tyto prostředky dovážejí a zde distribuují? To asi bude jen můj zkreslený dojem.
Několik čtenářů si možná všimlo, že jsem se ve psaní na chvíli odmlčel, a věřte mi, že nebýt šéfredaktorky našeho časopisu,
asi bych už nepokračoval. Jsem celým vývojem výcviku i atmosférou mezi jednotlivými výcvikáři u nás docela otráven a vůbec si
nejsem jist, že metodiku výcviku, kterou jsem vždy rád a ochotně předával novým zájemcům o výcvik psa, ještě vůbec někdo čte.
Pachové práce s prokrmeným čtvercem na začátku a sypané další cesty neumím, poslušnost se šídlem v ruce a se psem na ostnáči
také ne a pouštění rukávu kamaráda figuranta za pomocí elektriky už vůbec ne. Tudíž jsem nemoderní a nemám novým adeptům
výcviku co říci. Proč tedy v časopisu zabírat místo těm, kteří toto vše mistrně ovládají? No, řekněte!