Cvičíme podle TARTu LXXVIII. (Pes přítel člověka, 4/2008, str. 20)
Cvičíme podle TARTu LXXVIII.
V poslední době jsme svědky docela nepříjemných zranění psů při sportovních obranách. Jistě nás mnoho
zaznamenalo případ, který se stal při MS BO 10. - 13. května 2007 ve francouzském městečku Le Touget psu Oskarovi Ládi Macha
z Liberce. Asi všem nám bylo líto jak Oskara, tak ostatních psů, kteří dopadli při zmíněných obranách podobně. Snesla se
sprška mnohdy nevybíravých slov na práci obou figurantů, kteří byli nominováni na tuto soutěž. Mnohokrát jsem si přehrával
videozáznam, který byl na Láďových stránkách k dispozici, a snažil jsem se přijít na to, proč k takové situaci vlastně
došlo.
Zabývám se problematikou sportovních obran a prací školených figurantů při jejich provádění už delší dobu. Nebyl bych to ani
já, kdybych se při svých úvahách nevrátil trochu do minulosti. V dobách nedávno minulých dělal na cvičáku figuranta skoro
každý. Bývalo nepsaným pravidlem, že každý slušný psovod dovedl vzít na ruku rukáv a zvládnout základní kousačky. To znamená
kousání na vodítku, kruhovou obranu, hlídačky, hladké zadržení i kontrolní výkon. Je pravdou, že ne všichni takovou práci
dělali dobře, ale psi uměli kousat skoro na každého takového figuranta a dovedli se postupně s jeho nešikovností vyrovnat.
Ovšem rozvíjení obranných schopností psů bylo děláno metodou zlobivosti na civilní osobu, která byla později opatřena
ochranným rukávem. Pomocník byl nepřítel, ke kterému se muselo přistupovat sice razantně, ale stále ostražitě. Metodika
zkušebního řádu nás k tomu vedla a práce psů byla vedena tímto směrem.
Starší psovodi si jistě pamatují, že pomocník, který stál na vyštěkání, nesměl být používán dál ke kousání, aby si psi
nevytvářeli nežádoucí spojitost a stojícího figuranta v úkrytu nenapadali. Na přípravu mladých a začínajících psů se
samozřejmě používali ti nejzkušenější figuranti, aby se zvláště v počátcích nic nepokazilo a aby z mladého psíka vyrůstal
sebevědomý jedinec, který má pro strach uděláno. Figurant musel umět stejně dobře zahrát útok a po správné reakci psa i ústup
a obavu. Pro přípravu mladých figurantů, byl zvolen obrácený postup. Když jsem začínal já, kousali na mne starší kamarádi,
kteří už měli tzv. hotové psy většinou s trojkou anebo s obranářskými speciálkami a dobře věděli, že pes nepůjde jinam než
do rukávu a kupodivu se nikdo z nich nebál, že mu psa zkazím, protože to samozřejmě ještě neumím dokonale. Ti psi mě naučili,
že když se budu v revíru pohybovat anebo na ně mluvit, že bude následovat tvrdý zákus a ostrá výtka psovoda. Ono to nebylo
zrovna lehké, vyštěkání nebylo v maketě, ale v přírodním terénu, a když jste stáli opřeni o strom a čekali přístup psa čelně
a on se vám přiřítil do zad, moc to svádělo otočit se k němu čelem. Byl strach o zadní část těla, známe to ne? Tehdy nebyly
žádné celoobleky, speciální kalhoty, vesty a podobné velmi potřebné vybavení, jako je tomu dnes. Zkrátka montérky, rukáv a
byl vybavený figurant. To, že tito psi chodili spolehlivě na rukáv, dávalo nám začátečníkům postupně klidu a většího
sebevědomí. Každý z těch zkušených psovodů věděl, že když mě vezme pes za nohu, nebo mimo rukáv, bude moje práce na delší
dobu velmi nejistá, a to samozřejmě nepotřebovali. A tak jsem šlapal stopy, figuroval, dělal hlídačky předmětů, zkrátka
všechny práce, které by dobrý figurant měl zvládat.
Když chtěl někdo dělat figuranta na zkouškách, či soutěžích, musel mít sám složenu minimálně ZV2, aby byla záruka, že zná
problematiku výcviku a má jistou představu, co který pes ve svém věku může v obraně zvládnout. Dodnes si velmi dobře
pamatuji, že ti nejtvrdší figuranti na soutěžích toho sami nikdy moc nevycvičili. Čím kvalitnější byl figurant, tím
kvalitnější byl i psovod.
A nyní se vraťme do současnosti a porovnejme nácvik dnešních obran a přípravu figurantů. Celá "obrana" je založena na
loveckém a kořistnickém pudu psa a mezi psem a pomocníkem je vytvářen přátelský vztah. Psi berou figuranta jako kamaráda,
který se s nimi bude přetahovat o nabízený rukáv, po slušném zákusu pomocník psovi rukáv pustí, aby měl pocit ulovené
kořisti, a ten s mávajícím ocasem mu ho nese zpět a vnucuje mu ho zpět do rukou, aby se s ním přetahoval. Pomocník může
dávat dokonce psovi povely k pevnějšímu zákusu, pouštění, a dokonce se psa přátelsky dotýká. Pes sice získává brzy naprostou
jistotu, že mu od figuranta nehrozí naprosto žádné nebezpečí, ale na druhou stranu ztrácí jakoukoli ostražitost a potřebnou
opatrnost. Postupem doby, kdy už se kouše hladké zadržení a krátké protiútoky, pes nabývá zkušenosti, že i při sebevětší
rychlosti mu nehrozí žádná tvrdá srážka s pomocníkem, protože ten jej vždy umí velmi obratně prohodit, a pes se tak nemusí
naprosto ničeho obávat. Kousání je v maximální rychlosti s docela slušnými zákusy, což vypadá velmi efektně a zvyšuje to
bodové ohodnocení, ale díváme-li se na takovou obranu v jiném světle, lehce si spočítáme, jak je namáhána krční páteř u psa,
který váží kolem 36 kg a naskakuje do figuranta v 60 km rychlosti. Pokud takto připravovaný pes narazí při práci na
figuranta, který na nacvičenou hru nepřistoupí, je doslova malér na světě. A to byl ten případ ve Francii.
Ti figuranti jistě nebyli žádní začátečníci, jinak by je nikdo nenominoval na MS, ale byli to pomocníci, kteří figurují
zřejmě u ringo sportu a vůbec je nenapadlo, že si musí hlídat při krokování své nohy, místo toho, aby si nohy hlídal pes.
I když zrovna v případě Láďova psa udělal figurant školáckou chybu, když si při útěku přehodil psa na opačnou stranu, než
měl rukáv, o tom není zřejmě třeba diskutovat. Přiznám se bez mučení, že dnes neznám podmínky, jaké musí splňovat adept na
funkci figuranta, a kolik musí mít splněno zkoušek, aby mohl s úspěchem složit zkoušku na pomocníka, té které třídy. V TARTu
takovou praxi nemáme. Na zkoušky a soutěže si vybíráme takové pomocníky, jejichž kvality známe a máme je vyzkoušené. Žádná
průkazka ještě z nikoho neudělala kvalitního figuranta.
Dnešní figuranti jsou doslova a do písmene profesionálové, kteří si nechávají za odvedenou práci zaplatit. Ovšem pouhá
fyzická kondice a fakt, že se ten člověk nebojí psů, je velmi slabá výbava pro kvalitního figuranta. Jen psovod, který má
slušné znalosti o metodice výcviku, etologii a chování psů, může být i kvalitní figurant. Píši záměrně může, samozřejmě
že nemusí.
Už mnohokrát jsem slyšel povzdech svých kolegů: "Já toho kluka učil od mládí pejskařit, on si udělal zkoušky na figuranta
a teď chce ode mne za kousání peníze!" Co na to říci? Snad jen, že bych chtěl mít trochu drzosti, jako má ten zmíněný
chlapec, možná už bych byl dnes v parlamentu. Moje kolegyně, se kterou trénuji, si zajela zakousat na figuranta na jiné
cvičiště a protože jsem jí vysvětlil, že je potřeba propracovat závěrečnou fázi hladkého zadržení ve větší rychlosti a já už
to bohužel ve svém věku nezvládnu, přednesla tento požadavek figurantovi. Odpověď zněla, že žádné zrychlení nebude, protože
tu má ještě deset psů a kam by přišel, kdyby se měl s každým takto honit a v pohodě vyfasoval za průměrné odkousání 100Kč.
Sám si vzpomínám, že na jednom "pětistováku" jsem posuzoval kontroláky a svazoví figuranti, kteří byli delegováni na tuto
činnost, přijeli krátce před kontrolními výkony, vyndali z tašek vybavení, převlékli se, rozcvičili, odkousali, vyfasovali
peníze a odjeli. Naprosto vůbec je nezajímaly výsledky mistrovství. Inu profesionálové. Každý delegovaný pomocník a priori
předpokládá, že bude samozřejmě dělat kontrolní výkony, ostatní práce je pro něj tak trochu podřadná, požadovat na
pomocníkovi, aby pomohl našlapat stopy, se rovná doslova osobní urážce. Jedním dechem bych ovšem rád řekl, že znám mnoho
vynikajících figurantů, kteří si to označení profesionál bez jakýchkoli invektiv naprosto zaslouží. Jsou to kluci, kteří
dovedou předvést vynikající práci se štěňaty, mladými psy i dovedou naprosto přesvědčivě odkousat mistrovskou třídu.
Jen se trochu obávám, že zavedením průkazek pro figuranty jsme si malinko zavařili hustou kaši. Dnes existují cvičiště, kde
figuranta nemají a jsou doslova odkázáni na zaplacení těch zmíněných profíků. Vžívá se pomalu myšlenka, že pokud někdo nemá
průkazku, je velmi riskantní používat takového psovoda pro výcvik svého psa. Jenže dobře víme, že při dnešních povahových
kvalitách pracovních psů je potřeba trénovat na pomocníka, který bude figurovat při zkouškách, jinak je jen velmi malá
naděje, že pes odkouše na potřebné body. Vždyť se trénuje kousání i na bonitace, a k tomu už opravdu není co dodat.
Pevně věřím, že můj náhled na zmíněnou problematiku úrazů při obranách je jen jeden z mnoha a že se v diskusi objeví i další
názory, které by pomohly odstranit tento pro naše psy nebezpečný trend.