Cvičíme podle TARTu LXXV. (Pes přítel člověka, 12/2007, str. 15)
Cvičíme podle TARTu LXXV.
V posledních letech bývá pravidlem, že si svou dovolenou vybírám až od poloviny měsíce září. Důvod je čistě
pejskařský. Koncem září, či začátkem, října se pravidelně koná stopařské mistrovství TARTu, a na této akci bych opravdu
nechtěl chybět. Ta letošní navíc dovolená byla výjimečná tím, že jedním vrcholným závodem začínala a druhým končila. Byl
jsem pozván na velmi zajímavý závod, který pořádal KK Šalková v Bánské Bystrici ve dnech 15. - 16. září.
Tato soutěž probíhala ve dvou kategoriích. První podle "500 boďáku" v plném rozsahu a druhá podle nejvyšší obranářské
zkoušky. Před deseti lety jsem se této náročné soutěže zúčastnil jako závodník a byl jsem velmi zvědav, o kolik se za ta
léta snížily požadavky na výkony psů, jak je zvykem u nás. Ten, který mne na tento závod pozval, ten, který celý závod
vymyslel, ředitel závodu a hlavní organizátor pan MVDr. Zoltán Tatarko mne nezklamal. Oproti závodu, který jsem absolvoval
před deseti lety, přibyly dvě náročné stopy a pět tzv. neobvyklých cviků k poslušnosti.
Po příjezdu do místa konání v překrásném prostředí rekreačního zařízení Tajov, umocněného nádherným podzimním počasím, jsem
se ptal po řediteli závodu a bylo mi řečeno, že Zolo je někde na stopách. A Zolo (rozuměj MVDr. Zoltán Tatarko), jak mu na
Slovensku všichni už léta říkají, byl opravdu všude. Na všech stopách, u každé poslušnosti a samozřejmě u obran. Známe se
mnoho let a spojuje nás společný zájem o zachování náročnosti při výcviku služebních a pracovních psů. Po příjezdu ze stop
mne velmi srdečně přivítal a ihned mi sdělil: "Mám pro tebe překvapení, budeš posuzovat některé disciplíny." Mé protesty
nebral v úvahu a se šibalským úsměvem: "Je rozhodnuté." mne zařadil do sboru rozhodčích. Taková nabídka se neodmítá.
Posuzovat na tak náročném závodě po boku takových rozhodčích jako je Juraj Štaudinger a Miro Štrba mi bylo opravdu ctí.
Posuzoval jsem noční práce, které se skládaly z avizace a hladkého zadržení na krátce osvětleného figuranta, zvláštní cviky
poslušnosti a kontrolní výkon. Kontrolák jsme posuzovali všichni tři a vyhlašoval se bodový průměr. Ty zvláštní cviky byly
opravdu neobvyklé a nikdo ze závodníků do poslední chvíle nevěděl, jak budou vypadat.
První z cviků bylo přivolání do skupinky osob. Psovod dal psovi volno, a jakmile se pes vzdálil do patřičné vzdálenosti,
obestoupila psovoda skupinka osob. Psovod dal povel k přivolání a skupinka se všemožně snažila zabránit psovi příchodu
k psovodovi. Pes se musel ke svému pánovi doslova prodrat.
Druhým cvikem byl aport volný a aportovala se prázdná láhev od vodky. Uchopit do zubů sklo dělalo několika psům docela
problém.
Třetí cvik vypadal následovně. Psovod se psem v základním postoji stáli čelem k prostoru, kde bylo poházené maso a nakrájená
klobáska. Ze strany vyšel pomocník, který měl v ruce míček na šňůrce, a na tento předmět upoutal pozornost psa. Pak míček
odhodil mezi poházené pamlsky a odešel, psovod vysílal psa pro aport. Za startovné se několik psů docela slušně nažralo.
Čtvrtým cvikem byl skok přes metrovou překážku, která byla z obou stran opatřena velkými zrcadly. Když pes nabíhal na
překážku, běžel mu od překážky naproti jeho věrný obraz. Pokud pes překážku obešel, potkal jej na druhé straně stejný obraz.
Tuto malou záludnost znají naši závodníci ze závodu na Grabštejně.
Pátým cvikem bylo odložení psa na vzdálenost 25 kroků. Zdá se vám to jednoduché? Jen do té doby, než zjistíte, že ihned po
odchodu psovoda přijde jeden pomocník, který položí těsně před psa transportku, ve které je kočka, a dva metry za psovodem
se postaví druhý pomocník s motorovou pilou, kterou na povel rozhodčího nastartuje a pořádně přidá plyn.
Je fakt, že tato poslední záludnost dělala všem psům nejmenší problém. Vymyslet takovéhle lumpárny může jen člověk, který
o povahových vlastnostech, vycvičenosti a přípravě psa na vrcholovou soutěž opravdu přemýšlí.
Na náročnou část obrany se přišlo podívat opravdu dost diváků, přestože museli jít minimálně kilometr pěšky a do pěkného
kopce. Bylo potěšující, že většinu z nich tvořili závodníci a zájemci o sportovní výcvik, což mne velmi mile překvapilo.
Kéž by tomu tak bylo u nás! Rozhodčí umístil úkryty obou pachatelů tak, aby bylo vyštěkání, prohlídky, doprovody i hlídání
pachatelů vidět i ze silnice, kterou lemoval les určený pro obrany.
Ředitel závodu si postěžoval, že na dvě stě rozeslaných přihlášek se přihlásilo jen deset závodníků, a byl z toho trochu
smutný. Jenže my v TARTu jsme na takovou účast zvyklí a vůbec nás to nezaráží. Zkrátka je třeba si přiznat, že na tak těžkou
soutěž mnoho psů není. Na letošní stopařské mistrovství TARTu se přihlásilo 22 závodníků a z toho bylo pět reprezentantů
z policie Slovenské republiky. Když se podíváme, kolik lidí se zabývá u nás dostihovým sportem a na Velkou Pardubickou se
pak přihlásí jen 14 koní a z toho jsou tři z Anglie, je to naprostá obdoba.
Zato všem zúčastněným patří nejvyšší uznání. Předvedené výkony v klasické obraně byly vynikající a všech deset psů předvádělo
velmi vyrovnané výkony. Je mou ostudou, že jsem prvně viděl pracovat plemeno Bandog, a mohu zodpovědně říci, že povahově jsou
na tom opravdu dobře. Kontrolní výkon na dvě stě kroků na dva figuranty, z nichž jeden útočí se třemi údery po zákusu a druhý
ze šedesáti kroků útočí po puštění prvního, je velmi obtížný cvik na nervovou soustavu psa. Když si k tomu představíte, že se
tento cvik provádí na lyžařské sjezdovce s 40% stoupáním, je to obdivuhodné. Všichni psovodi, kteří ten "krpál" vybíhali, by
mohli vyprávět. Mnozí sbírali poslední zbytky dechu pro povel "pusť".
Tento cvik, jak již jsem výše popsal, jsme posuzovali všichni tři rozhodčí nezávisle na sobě a ze sedmdesáti bodů, které byly
na kontrolní výkon nasazeny, jsme se rozešli u deseti posuzovaných psů nejvíce o dva body. Což bylo skoro neuvěřitelné. Vůbec
nejsem kompetentní hodnotit tento vrcholný závod, ale to, co Slovenští kolegové předváděli jak v organizaci soutěže,
v pohostinnosti a zvláště ve výkonech, je jasným důkazem, že zájemců o vrcholový výcvik je stále dostatek, a co je především
cenné, že většina závodníků byli mladí psovodi a žádní pozůstalí "Svazarmovci", jak jsme často označováni u nás doma.
Vezl jsem s sebou pohár pro nejmladšího psa soutěže a byl jsem velmi překvapen, že jej získala Pavla Šťastná z Liberce, která
na tuto těžkou soutěž přijela spolu se svou kolegyní Michaelou Lukiničovou z Prahy. Obě prý jezdí na Slovensko často trénovat
i soutěžit se svými fenami plemene Bandog.
Závod byl díky sponzorům dotován pěknými cenami a vítězové obou kategorií si mimo krásné poháry a věcné ceny odváželi
i 10 000 Sk. Pokud vás budou zajímat výsledky, jsou na webových stránkách pořádající organizace
www.kksalkova.tpsoft.sk
