Cvičíme podle TARTu LXXI. (Pes přítel člověka, 8/2007, str. 15)
Cvičíme podle TARTu LXXI.
Jsou prázdniny, doba dovolených a převážná část aktivních pejskařů lehce ubere z tréninkové náročnosti, nechává
svého čtyřnohého kamaráda odpočívat, nebo se přesune na některý z výcvikových táborů, kde tráví čas celé pejskařské rodiny.
Je zde čas na lehký trénink i na přátelské posezení u ohně, či v místní klubovně. Zde se pak probírají výcvikové metody a
nabývají se nové zkušenosti i nová přátelství. Zkusme si dnes trochu popovídat o posuzování pachových prací a o rozhodčích,
kteří je posuzují.
V obranách už jsme díky přechodu na sportovní kynologii odnaučili psy chodit do lesa, kousat na větší vzdálenost, než je
polovina délky fotbalového hřiště, z kontrolního výkonu zbylo něco, čemu říkáme zadržení z pohybu, a o práci na dva figuranty
se nám už ani nesní. Z pachových prací, které vždy byly rozhodující disciplínou na všech soutěžích, zbyla hodinu stará stopa
na ideálním terénu s naprosto stereotypním tvarem, počtem lomů i předmětů.
O nácviku stop se zmiňují snad všechny naše výcvikové kapacity, Dr. Eisem počínaje a Rynešem konče. Procvičování pachových
prací není samozřejmě samoúčelné a sleduje neustálé zdokonalování čichového orgánu psa. Hlavním posláním při využití
výborných čichových vlastností psů ve službě bylo vyhledání začátku stopy, co nejrychlejší postup k dostihnutí pachatele,
označení doličných předmětů, pokud nějaké pachatel zanechal, nebo nalezení jeho úkrytu. Rozhodujícím faktorem, mimo
přesnosti, zde byl čas. Rychlost postupu psa po stopě by měla odpovídat stáří stopy, terénu, na kterém je stopa položena,
a samozřejmě povětrnostním podmínkám. Vždy bylo zdůrazňováno, že rychlost nesmí být na úkor přesnosti a musí odpovídat
pohybovým schopnostem psovoda. Naopak, pomalý postup psa po stopě je chybou, zvláště pramení-li z nezájmu psa o stopu.
Úspěšné vypracování pachové práce záviselo na dobré spolupráci psovoda a psa. Kvalitní práci se stopovací šňůrou, jako
spojnicí mezi psovodem a psem, ovládali opravdoví mistři a jejich výsledky na soutěžích toho byly důkazem. Vystihnout chvíli,
kdy je třeba psa slovně povzbudit v obtížných úsecích anebo naopak slovem přibrzdit jeho přílišnou dychtivost, patřilo
k základní výbavě dobrých psovodů. Byly to hodiny a kilometry odšlapaných tréninkových stop a neustálé pozorné sledování
chování psa na stopě, aby mohl potom psovod s naprostou jistotou poznat, zda pes stopu opravdu sleduje. Každé spěchání či
ošizení tréninku se vždy rychle vymstilo na první cizí stopě, kde psovod neznal směr a místa lomů. Rychlé ověření na lomech
bylo důkazem, že pes opravdu a se zájmem hledá. Tak zvané linkování (jak píše Jan Skuhrovský), čili zlomení se psa na lomu,
se moc nebralo. V kritériích pro posuzování se psalo, že odvolat psa ze stopy může rozhodčí mimo jiné, až když sejde 30 - 40
kroků, kdy je jisté, že už bez pomoci psovoda by se na trasu stopy sám nevrátil. Pes musel nalezené předměty na stopě
označovat stejným způsobem, jaký nahlásil psovod rozhodčímu.
To bylo krátké připomenutí požadavků na práci psovoda a psa v dobách nedávno minulých. Nyní se podívejme, kam až dospělo
posuzování pachových prací v současné době, kdy není rozhodující stáří stopy ani terén a hledají se způsoby, zač vlastně
strhávat body na tak snadné stopě, jakou je hodinovka na deseticentimetrovém zeleném terénu.
Když si změříte čas, který potřebuje kladeč k položení stopy 600 kroků dlouhé, vyjde vám zhruba 7 min. Časový limit pro
vypracování této stopy je minut 20! To samozřejmě vede k tomu, že se psi nutí do extrémně pomalého pohybu, aby byla splněna
ona požadovaná přesnost. Pomalý pohyb po stopě, bez možnosti využívat proudící vzduch, je pro psa nepřirozený a velmi ho
vysiluje. Zde je možná příčina mnoha zklamání psů na tak zdánlivě snadných stopách. Zakazovat psovodům mluvit na psa
v průběhu stopy je nesmyslné omezování velmi potřebného kontaktu mezi psovodem a psem. To samé platí o dobírání volné
stopovací šňůry, pokud se pes otočí nebo kousek vrátí k ověření stopy. Pokud psovod psa neovlivňuje k setrvání na trase
stopy, ať hlasově anebo pomocí stopovací šňůry, je tento požadavek naprosto zcestný. K požadavku, že nalezený předmět musí
být označen tak, že jej má pes mezi předními tlapami a musí ležet ve směru stopy, přibyl ještě dodatek, že nesmí být dál
jak třicet centimetrů od hlavy psa. To se mi snad nechce ani komentovat. Pes, který je dobře připraven, musí cítit položený
předmět minimálně dva metry dopředu a při protivětru může být vzdálenost ještě větší. Pokud pes na toto zesílení pachu
zalehne, nemůže se jednat o chybu. Stačí jeden povel "podej" a psovod má předmět v ruce.
Podle některých zahraničních kazet z posuzování stop jde rozhodčí v přímé blízkosti psa a sleduje, zda pes kvalitně nasává.
Pokud rozhodčí není schopen z cesty posoudit práci psa do ZVV1 a nepozná, zda je pes na stopě anebo jej psovod ke sledování
stopy ovlivňuje, nemá v rozhodcovském sboru co pohledávat. To není člověk, který má mnohaleté výcvikové zkušenosti a při
posuzování stop jenom překáží. A pokud takové rozhodčí máme, měli by mít sílu sami odejít. Není to nadsázka ani invektiva
vůči rozhodčím.
Nedávno jsem se zúčastnil jedné výcvikové akce, kde jsem se potkal se dvěma dlouholetými pejskaři. Jeden byl v roli
rozhodčího a druhý v roli hospitanta. Složil zkoušky na ústředního rozhodčího a dostal 10 (slovy deset) hospitací. Prý byli
tací, kteří těch hospitací měli i 12! Nevěřil jsem svým vlastním uším a považoval jsem to za žert. Pokud ústřední výcviková
komise vybere někoho, kdo má působit ve funkci ústředního rozhodčího pro výkon, musí naprosto přesně vědět, jaké výcvikové
výsledky má tento člověk v pejskařině za sebou, zda pracuje v základní organizaci jako trenér a podílí se na praktické i
teoretické přípravě psovodů formou přednášek, a měla by znát také jeho morální vlastnosti odpovídající požadované funkci.
Jestliže vůbec přistoupí k nějakým zkouškám, pak jedna hospitace u zkušeného rozhodčího musí být dostačující, aby se tento
nový adept seznámil s vyplňováním požadované dokumentace o zkouškách, i když i tuto práci musí dostatečně dobře znát, neboť
již mnohokrát musel ve své základní organizaci působit jako vedoucí zkoušek. Nechám-li někoho dělat dvanáct hospitací,
předem říkám, že velmi pochybuji, že tento člověk bude někdy kvalitní rozhodčí pro výkon. Potom se nedivme, že rozhodčí při
posuzování stop jde doslova vedle stopujícího psa, a přitom by měl vědět, že psa jeho přítomnost setsakramentsky pachově
ruší.
Je zarážející, že při doškolení ústředních rozhodčích, kde se přednáší úpravy a změny v posuzování pachových prací, se
nenajde jeden ze sedmdesátičlenného sboru, který by vstal a řekl: "Co to tady schvalujeme za nesmysly? Vždyť to odporuje
veškerým dlouhodobým zkušenostem v posuzování pachových prací!".
Rád bych zde zdůraznil, že do sboru rozhodčích TARTu jsou rozhodčí jmenováni, a mohu vás ujistit, že co jméno to člověk
s dlouholetými zkušenostmi ve výcviku. O jejich erudici nemusí nikdo pochybovat. Výkonnost psovodů vždy řídily odborné
požadavky rozhodčích a jsou to právě rozhodčí pro výkon, kteří musí vnášet požadovanou odbornost do řad členské základny,
neboť jsou s nimi v nejužším kontaktu při posuzování zkoušek i soutěží. Chceme-li zvýšit výkonnost psovodů a psů na stopách,
musí mít přístup rozhodčích při jejich posuzování velmi vysokou úroveň a za tuto úroveň vždy zodpovídá ústřední výcviková
komise, která adepty na rozhodčí vybírá, doporučuje a metodicky vede.