Cvičíme podle TARTu LXI. (Pes přítel člověka, 10/2006, str. 17)
Cvičíme podle TARTu LXI.
Máme tu podzim, a to je ráj pro stopaře. Na polích je sklizeno a otvírá se nám možnost libovolného výběru
terénů pro pachové práce. Nyní si můžeme ověřit, který z nich našemu psovi "chutná" nejlépe.
Každý, kdo začíná se stopováním, vyhledává pro první stopy většinou trávu. Našim cílem je, aby pes hledal s nízkým nosem,
což znamená, že musíme vybrat takovou trávu, která není příliš vysoká, aby se pes nenaučil hned z počátku sbírat pach
svrchu podkladového terénu. Musíme vybírat pečlivě, protože nízká tráva může být i právě čerstvě posekaná louka, a ta může
být velmi ostrá a chovat se jako čerstvé strniště. Několikeré píchnutí do nosu může přimět psa ke zvednutí hlavy a sledování
stopy s vysokým nosem. Jdeme-li trénovat brzy ráno, bývá na trávě ještě rosa a potom je po našlapání stopy trasa viditelná
pouhým okem, což většinou svádí psovoda psa na stopě "kočírovat". Pes se pak naučí spoléhat na pomoc psovoda anebo jej brzy
otráví přílišné a časté zasahování psovoda do jeho práce. Pravdou je, že travnatý povrch je nejvyhledávanějším terénem pro
pachové práce a většina z nás je přesvědčena, že také psi na trávě dělají nejlépe.
Druhým nejoblíbenějším terénem je asi osení. Zdá se, z pohledu člověka, pro pachové práce snadné a je velmi podobné
travnatému porostu. Pokud je osení nízké, je většinou ještě řídké. Díváme-li se na takový terén z větší vzdálenosti, jeví se
nám jako krásně zelený, a tedy na první pohled snadný. Vstoupíme-li ale do takového terénu, najednou zjistíme, že je ten
podklad velmi podobný uvláčené oranici a toho zeleného tam ve skutečnosti moc není. Chvíli trvá, než takový podklad zhoustne,
a to už je většinou vzrostlý do výšky 10-15cm. Čili je už pro začáteční čuchání dost vysoký. U osení musíme dát také pozor
na velmi častý postřik, který je většinou velmi intenzivně cítit, anebo jej poznáme podle pravidelných kolejí od
projíždějícího traktoru, který postřik prováděl. Zde může dojít k velmi nepříjemnému poleptání nosní sliznice psa, které může
zapříčinit na delší dobu vyřazení z tréninku.
Dalším vyhledávaným terénem je vojtěška. Mezi pejskaři se většinou říká: "je to položený na futru". Je tím myšleno na krmení,
ke kterému se vojtěška pěstuje. Je to terén příjemný, většinou hustě porostlý, ale zde musíme dát pozor na označování
předmětů. Pro svoji hustotu většinou způsobuje, že předměty vůbec nejsou v terénu vidět a psi je pak velmi často přecházejí.
Zvláště ti, kteří ještě neumí důsledně používat nos a částečně se na stopě orientují zrakem. To poznáme velmi snadno, když
pes ze stopy najednou odbočí a vydá se k nějakému předmětu, který se na poli povaluje, přihnán sem větrem. Může to být
igelitový sáček, kousek hadru anebo i papír.
Vydáme-li se čuchat na uvláčenou oranici, musíme počítat s tím, že položená stopa bude po našlapání viditelná okem, a je to
malinko podobné orosené či ojíněné trávě. Je tu však ještě jedno nebezpečí. Uvláčená oranice bývá většinou vlhká, a tak se
po několika metrech šlapání začíná přilepovat na obuv a potom pach zanechaný v terénu kladečem slábne, neboť kladeč má za
krátkou dobu boty podobné potápěčským olověným botám a místo dotyku boty na terén se dotýká pouze vrstva bláta. Krátery po
odnesené vrstvě půdy jsou velmi viditelné a opět to svádí psa hledat zrakem. Normálně zoraného pole se většina začátečníků
obává, ale mnohdy naprosto zbytečně. Pokud naučíme mladého psa pracovat na takovémto terénu, brzy zjistíme, že mu nedělá
žádné problémy a přechod z oranice do snadnějšího terénu přinese své ovoce v podobě přesnější práce.
Dalším terénem, kterého je na podzim dostatek, je strniště. Pokud je čerstvé, je samozřejmě i ostré a pro sledování s nízkým
nosem je docela nevhodné. Je to terén pro zkušené psy, kteří se umějí do terénu vnořit, nebo si hlavu přizvednout, což je
v tomto případě psovodem tolerováno. Pokud je na strništi ještě posekaná sláma, je to terén velmi složitý. Sláma, pokud
zmokne, je velmi nepříjemně cítit a řádky, které jsou kombajnem utvořeny, svádějí psa chodit v kolejích, a to většinou vede
k vybočení ze správného směru. Proto při kladení stop na strništi s položenou slámou musíme naučit psa chodit jak mezi řádky,
tak i přes položenou slámu.
Podmítnutý terén je snazší než čistá oranice, protože je místy prorostlý travou a je se tedy kde "chytat". Na strništích a
podmítkách se můžeme často setkat s prohnojeným terénem. I zde je třeba dát pozor, protože čerstvá chlévská mrva může
s čichovým ústrojím psa udělat své. Ovšem takto, pro kladení stop, znehodnocený terén většinou nepřehlédneme (tedy spíše
"nepřečichneme"). Zápach je tak silný, že jen blázen by na takovém terénu našlapal svému psovi stopu.
Hluboká oranice je těžká především pro fyzickou zátěž, která je od psa vyžadována při jejím překonávání. Není to terén pro
začátečníky a hlavně ne pro mladé psy. Je však důležité i takový terén občas vložit do tréninkových stop, byť třeba jen jako
jeden z úseků. Neměl by však být takový úsek úsekem posledním, ale po těžké vložce by měl být přechod třeba na trávu, aby pes
docházel stopu v optimální pohodě a bylo za co pochválit. Mezi těžké terény lze počítat i brambořiště, řepné pole, kukuřici
apod. Zvláště posekané kukuřičné pole je pro čuchání velmi nepříjemné pro ostré a tuhé pahýly, které po posekání na poli
zbudou. Naproti tomu stopa položená v lese je velmi příjemné zpestření pachových prací a viditelně psy baví. (A jak už jsem
psal v některém z předešlých článků, naučí takový terén i psovoda velmi zručně zacházet se stopovací šňůrou a při náhodném
zamotání do keře či kolem stromu se pes naučí v klidu zastavit a vyčkat, než psovod šňůru uvolní.)
Při kladení stop je také důležité naučit psa přecházet přes meze a remízky, aby jej takové běžné překážky nevyvedly z rytmu
a byl na ně zvyklý. Po vytrvalých deštích se často stává, že na loukách i polích jsou doslova rybníčky z louží. Ani to pro
nás nebude překážka a naučíme svého psa přes takový terén chodit, i když mnohdy je voda i 20 centimetrů hluboká. Inu
stopování není procházka v tanečních lodičkách, ale pěkně v gumákách.
Možná nebude od věci zmínit se též o tom, že každá oblast má svůj specifický terén a "domácí" psi jsou v takovém terénu jako
ryba ve vodě. Hostující závodníci mohou mít v jiném terénu problémy, ale opačně se může jejich výkon nápadně zvednout oproti
terénu, kde jsou oni doma. Ze své praxe vím, že naši psi, kteří byli zvyklí čuchat u nás v Severních Čechách, kde bylo
prostředí dost zamořeno z chemických továren a povrchových dolů, podávali vynikající výkony na Moravě a v horských oblastech
Beskyd. Když jsme startovali na ME ve Švýcarsku, všechny naše feny předvedly stopy za 100 bodů a kdyby se Uranovi Ládi Hůzy
nenamotaly do soustředěné práce volně se pasoucí krávy, vymetl by tam tu stovku také. Horské pastviny byly pro naše psy
pachová lahůdka.
O terénech jsme si toho řekli dost, teď je jen důležité vpravit do toho kterého terénu stáří a délku stop. Je jasné, že na
snadném terénu se nemusíme bát časově i metrážně přitlačit. Pro dobře připraveného stopaře je čtyřhodinová stopa položená
brzy ráno na trávě brnkačka. Jdeme-li však čuchat prvně se psem na oranici, musíme mít za sebou dostatek stop kvalitně
odvedených na trávě nebo osení. Snížíme čas na pouhou půlhodinku a metráž nepřesáhne 300 - 400 kroků. Nebudeme také od
takové stopy očekávat žádné zázraky a budeme psychicky připraveni na to, že pes nebude pracovat přesně. Úmyslně píši,
že musíme být připraveni my, protože nervózní a uspěchaný psovod může udělat víc škody než užitku. Pes si samozřejmě může
spojit naši nervozitu a nespokojenost s terénem, na kterém pracujeme, a máme o problém navíc. Ve vlídném tónu pronesené
povzbuzení od psovoda je mnohem prospěšnější, než nervózní řvaní a trhání stopovací šňůrou.
V poslední době probleskly zprávy, že je úplně zakázáno na psa během stopy mluvit a dokonce to může vést k odvolání
stopující dvojice ze stopy. Takový nesmysl může prosazovat jen ten, kdo v životě načuchal tak dvacet stop a to ještě na ZM.
Je samozřejmě ideální, pokud nemusí psovod na psa mluvit a on dovede celou stopu vypracovat samostatně. Jenže, pokud se pes
dostane na starší stopě položené na tvrdém terénu a v nepříznivém počasí do problému, povzbudivá pochvala a motivující
oslovení je v takovém případě kladné. A jestliže psovod se svým psem představují naprosto sehranou dvojici, pak nevidím
jediný důvod, aby jim do jejich práce někdo kladl nesmyslné podmínky. Nevím, kde má toto nařízení kořeny, zda je to požadavek
z mezinárodního zkušebního řádu, či požadavek ústřední výcvikové komise ČKS, ale mohu vás ubezpečit, že s něčím takovým se
ve zkušebním řádu TARTu nikdy nesetkáte.
V závěru tohoto článečku bych rád požádal vás kolegy výcvikáře, napište nám, na kterém terénu se vám pracuje nejlépe a naopak
se kterým máte největší problémy. Každá zkušenost je dobrá a samozřejmě vítaná.
