Cvičíme podle TARTu LVI. (Pes přítel člověka, 5/2006, str. 17)
Cvičíme podle TARTu LVI.
Nejsem jistě sám, komu úpadek našeho národního zkušebního řádu nedá spát. Pojďme se dnes společně zamyslet,
proč k tomu došlo. Vraťme se o několik desítek let zpět, kdy nároky našeho zkušebáku na psy a psovody byly takové, že
výsledky práce našich psovodů a jejich psů obdivoval doslova celý svět.
Začneme u pachových prací, a to u výběru terénů. Žádného rozhodčího ani ve snu nenapadlo hledat pro psy ideální terén.
Čuchalo se doslova na všem. Tráva, oranice, strniště, osení, přechody z terénu do terénu, přechody přes cesty, apod. Bývalo
pravidlem, že pokud byl přihlášen někdo na ZV2 a vyšší zkoušku, rozhodčí se nebál říci, že terén na pachové práce předložený
pořadatelem zkoušek je na tuto zkoušku příliš snadný a vyžádal si terén těžší. Ukažte mi dnes takového rozhodčího!
O cizích stopách věděl jen kladeč a rozhodčí, dnes se šlapou cizí stopy v klidu i za přítomnosti psovodů. Postup psa po stopě
byl na volbě psovoda a pokud pes odklusal hodinovou stopu, nedělal chyby a psovod mu stačil v tempu, nikoho to nezarazilo a
taková práce byla spíše kladem, než záporem. Protože smyslem postupu psa po stopě bylo co nejrychlejší dopadení pachatele.
Dnes nutíme psy chodit i na patnáctiminutových stopách krokem a ke stržení nadšení a přirozeného temperamentu psa se
používají všechny metody. Výsledkem je nezájem psů o pachové práce a pomalý postup, bez změny rytmu, je dáván za příklad a
ideálně hodnocen. Stopovací šňůra, která vždy vedla od stopovacího postroje a byla upnuta u hřbetu psa, aby při případném
otočení a ověřování nepřekážela, je dnes protažena pod tělem psa, vedena mezi nohama, a tahem je pes nucen sklonit hlavu
k zemi. Postup rozhodčího za stopující dvojicí byl vždy v takové vzdálenosti, aby tato nebyla rušena při práci. Dnes jsou
takoví odborníci (okoukáno ze zahraničí), kteří chtějí chodit doslova vedle psa, aby prý viděli, jak pes stopu nasává.
Jakékoli vybočení z trasy stopy, ověřování na lomech či na rovném úseku se tvrdě bodově trestá.
Jedním z cílů pachové práce je i označení předmětů položených kladečem na trasu stopy. Důležité je, aby pes předmět označil.
Jakým způsobem to provede, by mělo být podružné. Vyžadovat, aby nalezený předmět měl pes mezi předními tlapami a on sám ležel
ve směru stopy je ničím neopodstatněná hloupost. Pes označující nalezené předměty zalehnutím, nesmí vzít předmět do mordy!
V ostatních polohách je to dovoleno. Nechápu toto nařízení. Každý, kdo měl kvalitně připraveného psa na pachové práce, který
označoval nalezené předměty čichem, a ne zrakem, ví, že pokud hledám ve vyšším terénu a pes na zesílení pachu zareaguje
dva tři kroky předem a zalehne, pak psovod jen těžko hledá označený předmět. Stačí ovšem povel "podej" a pes bez problému
předmět dohledá a podá psovodovi. Při stopování v noci ani jiný postup nevidím.
Rozhodčí, který soustředí svůj smysl práce na strhávání bodů za každé byť sebemenší vybočení, ověřování, změny rytmu, či
podle něj nedokonalé označení předmětu, evidentně nikdy kvalitního stopaře v ruce neměl. Tolik k pachovkám.
Nyní obraťme pozornost k poslušnosti. I zde byly markantně sníženy nároky na výkonnost psů (odboural se příkop, kolmá stěna
pro aport šplhem) a bodové ztráty se zaměřily na nepodstatné věci. Dnes je při ovladatelnosti psa u nohy psovoda kladen za
vzor takový pes, který za pochodu doslova překáží psovodovi při chůzi. Psovod pomocí levého kolena neustále musí odtlačovat
psa do směru chůze a pes je nucen se zvednutou hlavou sledovat oči psovoda (nácvik na míček). Nepřirozený pohyb psovoda
připomíná jakousi volnou sestavu z baletní školy. Pokud by měl pes takto sledovat psovoda při pochůzkové službě, zcela jistě
by spadl do prvního otevřeného kanálu, kolem kterého by šli, a pokud ne, skončil by psovod po několika službách s těžkou
dysfunkcí levého kolene na ortopedii.
Jedním z nejdůležitějších cviků pro služebního psa je ochotné a náruživé aportování. Je pravdou, že naši psi v dřívějších
dobách jevili známky náruživosti tím, že vyráželi bez povelu za odhozeným předmětem, uchopený předmět si po cestě zpět
nadhazovali a překusovali. Byly za to bodové ztráty, ale každý rozumný rozhodčí věděl, že se zvyšující se poslušností a
stářím psa těchto jevů ubývalo a cvik byl dopracováván. Proto bodové ztráty, a zvláště u mladých psů, byly v rozmezí 1-2
bodů. Dnes jsme se dopracovali tak daleko, že pokud s mladým a náruživým aportérem musí začínající psovod malinko bojovat
při odevzdání aportu, může pro něj zkouška skončit pro absolutní neovladatelnost. A tak se přistoupilo k nucenému aportu a
výsledek se dostavil. Pro odhozený aport chodí psi krokem, zpět k psovodovi ho nesou jak horký brambor a psovod velmi
pospíchá se zachycením aportu, aby mu jej pes nepustil k nohám. Zde, stejně jako u stop, pracujeme ze všech sil na potlačení
přirozeného projevu psů a nesmyslným srážením jejich přirozené aktivity se z nich snažíme vytvořit přesně pracující
stroje.
Starší psovodi se jistě pamatují na pravidelné posuzování vztahu psovoda se psem. Pes byl kamarád, pomocník a ochránce.
Dnes je stavěn na úroveň výcvikového nářadí. To opravdu chceme?
A nyní věnujme pozornost obraně, která zcela jistě doznala největších změn. Začněme u průzkumu terénu. Dříve psi pracovali
v přírodním terénu a při vyhledání pomocníka museli používat především fyzickou kondici, zrak, čich, sluch a dobrou orientaci
v terénu. Při vrcholových závodech a zkouškách byla plocha určeného terénu 60x300 metrů a limit pro nalezení dvou pomocníků
15 minut. Naposled se takový průzkum prováděl na MR v Doksech v roce 1981. Dnes délka stadionu, šest zástěn a jeden
pomocník!
Ale nepospíchejme k vrcholu a začněme u základních zkoušek. Při průzkumu terénu na zástěny, který se provádí většinou na
hřišti, běhá pes kolem desítek lidí bez povšimnutí, a když doběhne k zástěně, stojí v přímé blízkosti pomocníka rozhodčí,
mnohdy i s vedoucím zkoušek. Ale pes musí vyštěkat pouze do ochranného obleku navlečeného pomocníka. Bral bych takový postup
při vyštěkání těžkého předmětu, ale jak má pes, kvalitně připravený na obranu, poznat, který z těch lidí je hledaný lotr?
Skoro u každého kousání je uvedeno bodové hodnocení př. 15/5, kdy první položka je určena pro kvalitu zákusu a druhá pro
ovladatelnost. Pokud ovšem pes ani na třetí povel nepustí, končí pro neovladatelnost. Pochopil bych takový postup při
vrcholových akcích, ale nechápu tento postup u základních zkoušek jako jsou ZM či ZVV1, kdy na tyto zkoušky nastupují mladí
nebo začínající psovodi. Na druhou stranu, jak se to jeví při výstavách ve třídě pracovní, ZVV1 jsou pro mnohé zkoušky
vrcholové. Pak ovšem není co namítat.
Ale bez legrace, chceme, aby nám psi kvalitně kousali anebo kvalitně pouštěli? Co je pro pracovního nebo služebního psa
důležitější? Při hladkém zadržení vypouští psovod psa za pachatelem a sám zůstává stát na místě. Použil by někdo takový
postup v praxi? Po vypuštění psa by měl psovod psa okamžitě následovat, a to až do místa střetu. Může přece dojít ke zranění
jak pomocníka, tak psa a zvládat tuto situaci na dálku je neúnosné pro všechny aktéry, včetně psovoda.
Podíváme-li se na práci pomocníků-figurantů, jejich činnost naprosto neodpovídá chování případného pachatele. Krokové
baletní vložky, které požadují kriteria pro posuzování, nemají s chováním pachatele naprosto nic společného. Kdo už někdy
zažil zákus psa přes košili bez ochranného rukávu, pochopí, že jakékoli posuzování plného zákusu je naprosto zbytečné.
Zapomenete na deset metrů táhnout a deset metrů tlačit psa. Budete rádi i při polovičním zákusu, že jste si zachovali čisté
spodní prádlo. Co však je důležité posoudit, je rychlost, razance a opravdovost zákroku.
Ovladatelnost služebního psa je nezbytná, ovšem ne takovým způsobem, aby hned v počátcích výcviku její přechodná
nedostatečnost diskvalifikovala povahově nadějné psy a odrazovala tak mladé a začínající psovody od práce.
Píši toto zamyšlení proto, abychom si, pokud je čas, uvědomili, že za současný stav povahových kvalit našich psů si neseme
vinu sami. Klademe důraz na věci, které jsou pro zachování pracovních schopností naprosto nepodstatné, a bodově postihujeme
psy, jejichž přirozený pracovní temperament a ochota pracovat je neodborností posuzovatelů vyřazována z chovu.
Srovnáme-li náš národní zkušební řád se zkušebním řádem TARTu, musí si každý říci, že až na malé výjimky jsou to řády
naprosto stejné. Ten podstatný rozdíl je ve filozofii posuzování jednotlivých disciplín a cviků. Posuzovatelé výkonu psů
v TARTu jsou většinou praktici s dlouholetými zkušenostmi ve výcviku služebních a pracovních psů a dobře vědí, na co je
třeba klást důraz.
I já jsem v roce 1994 odešel ihned po doškolení ze sboru ústředních rozhodčích ne proto, že bych nechtěl národní zkušební
řád posuzovat, ale především proto, že nám byl předkládán způsob posuzování, který je naprosto neslučitelný s mými
zkušenostmi, nabytými především z výcvikové literatury našich vynikajících autorů jako byli Matoušek, Štůla, Rotter,
Skuhrovský, Hartl, Němec a také z mé osobní více jak čtyřicetileté praxe.
Budeme-li chtít ozdravit náš NZŘ, musíme začít u sboru rozhodčích pro výkon, protože oni jsou ti, kteří by měli vnášet tu
pravou osvětu do členské základny, neboť jsou s ní v nejužším kontaktu při posuzování zkoušek a závodů. Držme si všichni
palce, aby nám to vyšlo. Náš nároďák za to stojí.
