Cvičíme podle TARTu LIII. (Pes přítel člověka, 2/2006, str. 17)
Cvičíme podle TARTu LIII.
Seděli jsme jednou na závodech ve Rpetech a probíraly se povahy psů. A přisedl si ke stolu jeden ze
začínajících pejskařů a zapojil se do hovoru, aby nás ohromil: "Teď mám doma sedmiměsíčního psa, a ten má takovou povahu,
že mu nemohu ani sáhnout do krmení. Okamžitě po mně vyjede!". "To máš pěknýho debila," zareagoval Jarda Hasman, který v té
době měl Bora Bornek, a to opravdu nebyl žádný mazánek. Jednou krátkou větou mu tak naznačil, že absolutně neví, o čem se
mluví a že povaha psa není o kousání a zvláště ne o kousání do vlastního psovoda. Příchozí pochopil, zmlkl a pak už jen
naslouchal.
Vzpomněl jsem si na úryvek z této debaty, protože mi v poslední době docházejí čím dál častěji dotazy typu: "Pořídili jsme
si štěně, nyní je mu pět měsíců a on nás stále kouše. Co máme dělat?"
Co na takový dotaz odpovědět? Když si nový majitel neví rady s pětiměsíčním štěnětem, jak chce pokračovat dál? Vždy mne
u takových dotazů okamžitě napadá, proč si takoví lidé pořizují zrovna zvíře, o jehož přirozeném chování nevědí vůbec nic.
Každý, kdo se rozhodne pořídit si štěně, si musí uvědomit, že si pořizuje psovitou šelmu. Zní to divně, ale je to tak.
Taková malá šelmička, která je od přírody masožravá (lidmi předělaná na všežravou), bude jistě zkoušet účinnost svých
zoubků a zvláště na kořisti. Kořist je pro ni vše, co se pohybuje. Boty, tkaničky, nohavice kalhot, sukně (pokud to není
mini) atd. Vše se snaží zubama zachytit a ulovit.
Zkušený pejskař, který se zabývá výcvikem služebních psů, má z takového chování radost a ještě jej podporuje. Okamžitě
přijde na řadu hadr a už se rozvíjí zájem o zákus a přetahování a vrčení, vždy s vítězstvím malého dravečka. Dobrá, potud
je to dobře, ale co tedy s tím, když nás pes chytá za nohy a ruce a snaží se kousnout. Zoubky jsou před výměnou jako
jehličky a každé takové kousnutí trochu zabolí. Inu, zde je jednoduchá pomoc. Stačí se sehnout a s povelem "nesmíš"
ubalíme takovému malému nezbedovi pohlavek, až si sedne na zadek. Musíme mu hned zpočátku vysvětlit, do čeho kousat smí
a do čeho ne. Necháme-li jej kousat do montérek, a to nám nevadí, nemůžeme očekávat, že nás nebude kousat do vycházkových
kalhot. Ten mechanický zákaz musí být natolik intenzivní, že štěně rychle pochopí, že tudy cesta nevede. Je to naprosto
stejné jako s dítětem, které se rozhodne otáčet kohoutky u plynového sporáku. Pokud nechce celá rodina skončit v márnici,
musí mu někdo jednou provždy vysvětlit, že takové chování je nepřípustné, i když ještě nemá děcko takový rozum, aby to
prostým výkladem pochopilo.
Od útlého mládí učíme štěně, že musí trpělivě snášet naši manipulaci s ním. Musí si nechat prohlédnout tlapky, uši, srst,
musí si nechat v klidu otevřít tlamičku na prohlídku zubů, musí si nechat odebrat z tlamy nebezpečný předmět, jako je sklo,
kov, apod. Musí si zvyknout na naši ruku v jeho krmící misce, několikrát vyzkoušíme krmení tak, že misku držíme v rukou,
dokud pes vše nesežere. Tuto manipulaci učíme postupně, nenásilně a hlavně každý den. Při pozdější návštěvě veteriny či
výstavy se tento trénink velmi hodí. Není nic trapnějšího, než když jde majitel se psem na pouhé očkování a zápasí tři lidé
s jedním nevychovaným psem.
Pokud dočetl tyto řádky až sem, muselo rozumného psovoda napadnout: "Co to ten chlap blábolí, to bych si se svým psem nemohl
ani pohrát!". A měl by pravdu. Při budování kontaktu se štěnětem je velmi nutné, abychom se mohli spolu malinko poprat a
poškádlit. I ve smečce štěňat dochází běžně k takovým půtkám a my mu vlastně zpočátku tu smečku nahrazujeme. V takových
hrátkách si se štěňuldou sednu někde na louku, nechám jej klidně na sebe skákat a ať si do mne i trochu kousne. Já mu to
budu oplácet tím, že ho povalím na záda a trochu ho pomorduju, až začne vrčet a pěkně se vztekat. Ale jak říkala moje
maminka, v nejlepším je dobré přestat. Je na psovodovi, aby určil hranici takového chování. Když je psík nejvíce
"rozpumprdlíkovaný", zavelím "dost", přestanu útočit já a to samé okamžitě vyžaduji po něm. Chce-li psík razantně pokračovat
dál, utlumím jeho činnost rázným zákazem a odvedu jeho pozornost jiným směrem. Pěstujeme tak v psíkově povaze pozvolna vznět
a útlum.
Při této činnosti nikdy nepoužíváme povel "fuj". Protože "fuj" je zákaz jednou provždy, to nesmí pes dělat nikdy (sbírání
nalezené potravy ze země, útok na domácí zvířectvo, apod.). Při hře používáme zákaz "nesmíš". "Nesmíš" je zákaz pro teď,
jindy to samozřejmě neplatí. Uvedu příklad: jsme se psem na procházce v pracovním oděvu a psík si na nás radostně vyskočí.
Samozřejmě, že nám to nevadí, a naopak jej chválíme. Jenže - vracíme se z práce a psík nás chce přivítat radostným skákáním.
Zde samozřejmě přijde povel "nesmíš" a razantní zákaz, neboť si nenecháme zničit oblečení.
I zde je jednoduchá metoda nácviku. Vyskočí-li si psík na nás, chytneme jej za přední tlapky a na zadní mu lehce šlápneme
a ještě se mu omluvíme, jako že jsme to udělali velmi neradi. Zopakujeme-li tento postup několikrát, pes skákat přestane.
Pokud máme dostatečnou fyzičku, stačí psa po zákazu "nesmíš" srazit zpět na zem rukou a opět jej pochválit. Někdy stačí jen
nastavit koleno, které jej při výskoku obrátí na záda a máme klid. Vypadá to někdy velmi necitlivě, ale je to jen několikrát,
a pak už máte provždy pokoj. Jestliže pes ve své činnosti pokračuje, jsou naše mechanické podněty slabé, v obavě abychom
psíkovi neublížili. Chce to vše cit pro věc a také vědět, jak se psík projevuje. Pokud je to tak trochu tvrďáček, nemusíme
se bát přitlačit, citlivější pes reaguje i na slabší podněty.
Pisatelé dotazů, na které tímto článečkem reaguji, píší o agresivitě jejich štěněte. Rád bych uvedl vše na správnou míru.
Zde se o žádné agresivitě nedá mluvit, ta vypadá jinak. Zde se jedná o hru a pokud takový nový majitel bude psíkovi
ustupovat a uhýbat, bude se jeho nežádoucí činnost stupňovat; to je přirozené. Já nejsem zastáncem myšlenky, že pes se musí
zařadit do rodiny jako do smečky. Rodina se nikdy jako smečka chovat nebude. Věřím na vztah psovoda a psa, a ten je budován
na jiných základech. Pes musí mít pouze jednoho pána, který mu velí a chválí a také vymezuje jeho chování k ostatním. Je-li
pes od počátku vychováván v rodině, dávají mu povely všichni a on nerespektuje nikoho. Nemohu souhlasit s názorem, že když
mne pes kousne, tak mu to kousnutím oplatím, nejsem primitiv bez rozumu a nechovám se jako zvíře. Mám na rozdíl od psa
druhou signální soustavu a pokud ji umím používat a mám alespoň základní znalosti o etologii psů, umím na jejich chování
rozumně reagovat.
Proto rozhodne-li se někdo pro zakoupení psa, ať si nejdříve prostuduje základní projevy tohoto živočišného druhu, a pak
se mu s ním bude i lépe žít. A že život se psem u nohy je mnohem lepší než bez něj, o tom přeci my pejskaři můžeme dlouho
vyprávět.
