Cvičíme podle TARTu L. (Pes přítel člověka, 8/2005, str. 17)
Cvičíme podle TARTu L.
Je doba prázdnin a tedy zaslouženého odpočinku. Mnoho pejskařů bude trávit svůj volný čas na psích táborech,
a tam je mimo legrace a dobré party při trénování vždy dostatek času i na trochu teorie. Pojďme společně nahlédnout do
zkušebního řádu TARTu, abychom si připomněli některá znění a trošku vyjasnili i některé body tohoto řádu. Když výcviková
komise sestavovala zkušební řád, vycházela z předpokladu, že jej budou číst zkušení psovodi, pro které byl i sestaven.
Proto, pokud vezme tuto útlou knížečku do ruky začátečník, mohou se mu některé části jevit trochu nesrozumitelné a množství
dotazů typu, jak to či ono bylo myšleno, to dokládá.
Nejvíce dotazů chodí na téma, kdo a za jakých podmínek může pořádat a skládat zkoušky TARTu. Odpověď je jednoduchá. Zkoušky
může uspořádat každá organizace, ba i skupina lidí, kteří ani nejsou organizováni v TARTu, která má vhodné podmínky
k uspořádání zkoušek, potřebné vybavení a je obeznámena se zněním zkušebního řádu. Hovoříme-li o vhodných podmínkách, máme
především na mysli vyhovující prostor pro provádění pachových prací, poslušnosti a obrany (to znamená předepsané rozměry
překážek a dostatečně velké cvičiště). Z toho vyplývá, že kupříkladu cviky poslušnosti u zkoušek ZMT, OPT 1, OPT 2, SPT 1,
SPT 2, SPT 3 můžeme provádět vlastně kdekoli, protože v těchto zkouškách žádné překážky nejsou. Pokud je zmíněno potřebné
vybavení, je tím myšleno zajištění vhodných ochranných pomůcek pro práci figurantů. Při nižších zkouškách vyhovuje rukáv,
který má krytí až na rameno pomocníka, při vyšších zkouškách celoobleky. Nutnou podmínkou je jmenovat vedoucího akce a
pomocníky (kladeče a figuranty), požádat předsedu výcvikové komise pana Mgr. Jana Komárka o rozhodčího na tuto akci a
nahlásit alespoň týden před konáním akce vedoucího zkoušek a místo konání. Minimální počet účastníků je 5, maximální 10.
Zkoušky mohou být zapsány i při konání soutěže, pokud propozice splňují náplň jednotlivých zkoušek. Zkoušek je celkem deset,
ZMT počínaje a trojkovými zkouškami konče. Pokud chce někdo skládat pouze zkoušky speciální, není podmínkou zkouška ZMT,
u všestranných však ano.
Několik slov k pachovým pracím. Stopy lze pokládat v každém terénu, kde není průběh stopy na první pohled viditelný.
Přechody z jednoho terénu do druhého jsou samozřejmostí a polní cesty nejsou překážka. Tuto podmínku ovšem nelze vždy
bezezbytku splnit. Pokládá-li se stopa z rána, kdy je ještě rosa, i po několika hodinách je průběh stopy znatelný. To samé
platí o uvláčené oranici, apod. Je na rozhodčím, aby upozornil psovody, že jakýkoli náznak ovlivňování psa na stopě může
vést k odvolání stopující dvojice. Psovod může pomocí stopovací šňůry rychlost psa pouze přibrzďovat, nikoliv stahovat psa
na trasu stopy. Postup psa po stopě může být tak rychlý, aby mu psovod fyzicky stačil. To znamená, že pes po stopě může i
běžet. Říkám-li běžet, mám na mysli mírný klus. Pohyb po stopě cvalem je naprosto nežádoucí pro nebezpečí velkých
nepřesností (přebíhání lomů, předmětů, apod.). Psovod může psa chválit a povzbuzovat, ale čím méně se těchto povelů používá,
tím více je práce psa ceněna. Psovodi se mylně domnívají, že bez stálého mluvení není schopen pes stopu vypracovat. Opak je
ovšem pravdou. Pachová práce je pro psa především práce duševní a mnohdy mluvení psovoda může celou práci psa kazit.
Pojďme nyní ke cvikům poslušnosti. Při provádění poslušnosti nesmí projevovat pes strach před psovodem, což samozřejmě dává
okamžitý obraz o tom, jakými metodami je pes cvičen. Takovéto projevy musí rozhodčí posuzovat co nejpřísněji a může dojít
i k tomu, že pes zkoušku, po celkovém součtu bodů, nesplní. Rozhodčí je povinen takovéto projevy psovodovi vytknout a
doporučit mu vhodný způsob nácviku, aby se zvláště začínající psovod neuchyloval k neopodstatněným trestům. Z projevu psa
musí být znát radost a ochota pracovat, u mladých psů i za cenu drobných nepřesností (překusování aportu, mírné nepřesnosti
při sledování psovoda u nohy, apod.). Rozumný rozhodčí takové překypování temperamentu spíš vítá, než trestá. Náročnost na
přesnost práce narůstá s obtížností zkoušky. Co lze tolerovat u mladého psa, nelze přehlížet u psa, který skládá zkoušku
vrcholovou. To je snad jasné i začátečníkům.
Při každé poslušnosti je přezkušována i odolnost vůči výstřelu. Výstřel z pistole nahrazuje nárazový hluk, pro posouzení
pevnosti nervové soustavy psa. Zde se při posuzování dělá překvapivě dost chyb. Samozřejmě že když padne výstřel z "devítky",
a minimálně tuto ráži vyžadujeme, nemůže pes zůstat naprosto lhostejný, pokud ovšem není úplně hluchý. Pes se může po zdroji
výstřelu otočit a dál v klidu pracovat. To nelze posuzovat jako chybu. Představte si, že jdete po ulici a za vámi někdo
vystřelí. Samozřejmě že se otočíte a budete pátrat po tom, odkud to vyšlo. Ale když to zjistíte, pokračujete v klidu dál
svou cestou. Pokud ovšem pes na střelbu zareaguje natolik negativně, že není schopen plnit další úkoly, měla by být celá
zkouška přerušena a pes zbaven možnosti dále pokračovat. To samozřejmě platí pro všechny druhy zkoušek.
Velká pozornost, a zvláště v TARTu, je věnována cvikům obrany. Obranné práce psa musí být psovodovi oporou a pes musí být
natolik ovladatelný, aby psovodovi skutečně pomáhal, a ne překážel. Nevím, čím jsme si to zasloužili, že panuje názor, že
máme jakési nezvladatelné šílence. To, že neklademe takový důraz na samostatné pouštění, jako u jiných zkušebních řádů,
ještě neznamená, že jsou naši psi nezvladatelní. Upřímně řečeno, je mi milejší pes, který pustí až na druhý povel, ale
přesvědčivě a razantně kouše, než pes, který rukáv sotva olízne a při sebemenším klidu pomocníka spadne a předpisově hlídá.
Ono celé pouštění není vůbec o obraně, ale pouze o poslušnosti. Vůbec si nedovedu představit, aby můj pes po mém povelu
nereagoval. Příliš nechápu, jak by mohl rozumět, když mu zavelím "drž", a nerozumět, když zavelím "pusť". Tvrdost a razanci
můj pes mít může, to vítám, ale poslušnost mít musí; opak netoleruji. Pes, který nemá dostatečnou poslušnost, nemá v obraně
co pohledávat. Představte si, že se "splete" a vezme tzv. "do živého". Kdo ho bude z toho figuranta sundávat a kdo s vámi
bude ochotně trénovat. I když je pes používán v praxi a zákus do pachatele je nevyhnutelný, musí se nechat odvolat. Sundávat
psa z pachatele až na chirurgii je docela drsné.
Takže, všichni kdo si zakládáte na tom, že váš pes je super kousáč, jenom proto, že nepouští, "vysvětlete" mu, že o tom, kdy
kousnout a kdy pustit, rozhodujete vy a ne on. Mimochodem, ve všech kousačkách pouští pes až na povel psovoda. Samostatné
pouštění je chybou. Pes má tedy dostatek času se na pomocníkovi "vyřádit", než schvácený psovod doběhne do místa střetu.
Tak a máte o čem při táboráku diskutovat. Je dobré se nad nácvikem jednotlivých disciplín předem zamyslet a vše si řádně
připravit. Je vždy důležité dopředu vědět, co chci ten který den trénovat a jaká práce mne čeká. Důkladné prostudování
zkušebního řádu je prvořadou podmínkou vašeho úspěchu. Nastupovat na zkoušku a nevědět, co v ní vlastně je, to by se nemělo
stát žádnému psovodovi, ani začínajícímu. Vždy musíte znát náplň všech zkoušek do naprostých podrobností, protože pokud vás
kolega požádá třeba o našlapání dvojkové stopy, musíte vědět, co vlastně od vás chce. To samé platí o obraně. Věta: "Vezmi
si rukáv a uděláme si trojku", musí být každému psovodovi jasná. Nemohu se přece v průběhu nácviku dohadovat s psovodem, co
je tam dál. Je mi jasné, že dnes jsou figuranti skoro profesionálové a snad jen v TARTu ještě existuje pravidlo ty mně - já
tobě, bez nároku na jakoukoli odměnu. Nikdy se nesmířím s tím, abych platil figuranta (mimo vrcholové akce jako je
mistrovství republiky, tam mají na odměnu nárok). V normálním tréninku, kdy je dobrá parta na cvičáku, nemá jakékoli
kšeftování co pohledávat.
Tak příjemný pobyt na všech pejskařských táborech, ať je organizuje kdokoli, a po dovolených opět se všemi na závodech a
soutěžích nashledanou.
