Cvičíme podle TARTu IL. (Pes přítel člověka, 6/2005, str. 17)
Cvičíme podle TARTu IL.
Až vyjde tento článek, budeme se připravovat na dovolené a výcvikové tábory. Stalo se dobrou tradicí, že
výcvikové tábory TARTu, díky Jirkovi Matějkovi a jeho kolektivu, jsou vyhlášené svou vysokou kvalitou. Stejně známé je i
Jirkovo "Letos jsem to pořádal naposled.". Vím a dovedu si představit, kolik práce se za přípravou takového výcvikového
tábora skrývá.
Každým rokem mi docházejí z tohoto tábora SMS, abych přijel aspoň na pár dnů. Jsem bohužel tak pracovně zaneprázdněn, že
se velmi těžko uvolňuji na tréninky, natož odjet na tábor. Chtěl bych tedy přispět alespoň malinko trochou teorie. Po
absolvování několika závodů v letošní sezóně jsem zaznamenal jistou mezeru v provádění průzkumu terénu. Tato disciplína je
v pejskařské terminologii nazývána "Revír". Zde jsou zjištěné nedostatky:
Psi neznají plánovitý průzkum terénu a po vyslání do terénu se snaží samostatně najít ukrytého pomocníka.
Po nalezení pomocníka chybí kvalitní vyštěkání.
Před nácvikem průzkumu terénu si musíme uvědomit, že nemá cenu dělat revír, dokud nemá pes kvalitní vyštěkání
pomocníka. Z toho vyplývá, že tyto dvě důležité disciplíny musíme v nácviku nejdříve oddělit, a po splnění obou teprve
sloučit.
Věnujme se nejprve průzkumu terénu. Počátky nácviku začínají už s několikaměsíčním štěnětem. Jakmile získáme svého psa pro
aport, začneme s nácvikem revír-aportu. Jedná se nejdříve o přinášení odhozených předmětů do různých směrů a postupně o
vyhledání předmětů a jejich přinášení. Na vycházce si najdeme louku, kde si zvolíme osu postupu a se psem, který kolem nás
poskakuje na volno, se vydáme aportovat. V kapse máme alespoň tři různé předměty jako je rukavice, čepice, míček, apod.
Za pochodu upoutáme aportem pozornost psa a odhodíme aport do jednoho směru. Velíme revír-aport a psa necháme pro aport
volně vyrazit a bez jakékoli přesnosti přinést. Po pochvale schováme první předmět do kapsy a vyndáme druhý. Po ujití asi
dvaceti kroků odhodíme předmět na opačnou stranu a s povelem revír-aport necháme opět psa vyběhnout pro odhozený předmět.
A tak pokračujeme několikrát do různých směrů.
Velmi důležité je, aby pes aportoval radostně a celý trénink bral jako obrovskou hru a zábavu, při které psovod nešetří
nadšením a pochvalou. Nácvik ukončíme ve chvíli, kdy má pes ještě velkou chuť aportovat a hrát si. Nikdy nesmíme přinášení
vynucovat nebo psa trestat. A zdůrazňuji, že i zvýšený hlas v donucovacím tónu může být pro psa trest. To je mimochodem jedna
z bolestí, které se často objevují. "Nikdy jsem svého psa neuhodil, a on se mne bojí anebo se přede mnou krčí!?" Divné, že?
Musíme si stále uvědomovat, že pracujeme se štěnětem. Nervová soustava je ve vývinu a citlivě reaguje na negativní vlivy.
Je to stejné jako u malého dítěte. Nemusíte dítě fyzicky trestat, ale pokud na ně řvete, výsledek se jistě dostaví. Tento
volný aportovací režim budeme trénovat asi týden, podle reakcí psa.
Po týdnu si vyhlédneme jiný terén, kde psa uvážeme na vodítko tak, aby na nás dobře viděl. Pak zvolíme osu postupu a s aporty
v ruce vyrazíme. Po ujití asi dvaceti kroků odhodíme jeden předmět doprava a pokračujeme dalších dvacet kroků a odhodíme
druhý předmět doleva, a tak postupujeme, až odhodíme 3 až 5 předmětů. Pak se otočíme a vracíme se pro psa. Psíka odvážeme
z vodítka a pouze za volný stahovák jej přivedeme na začátek průzkumu terénu. Psa natočíme do prvního směru a s povelem
"revír-aport" jej vyšleme pro první předmět. Pes většinou vyrazí neomylně k prvnímu předmětu, protože nás při rozhazování
předmětů sledoval a první předmět si většinou dobře pamatuje. Jakmile pes předmět uchopí, radostně jej přivoláme a předmět
mu odebereme a uschováme do kapsy. Poté psa uchopíme za stahovák a natočíme jej do druhého směru a opět velíme "revír-aport".
Pes vyrazí do druhého směru a bude se snažit předmět nalézt. Najde-li jej, opět přivoláváme a postupujeme jako u předmětu
prvního. Stane-li se, že pes předmět nemůže objevit, opustíme osu postupu a pomalu se pohybujeme k odhozenému předmětu a
s povelem "hledej" necháme psíka samostatně aport nalézt. Musíme se obrnit trpělivost, protože pes ve snaze předmět nalézt
bude chaoticky pobíhat, a ne vždy do směru, který si představujeme my. Blíží-li se pes k předmětu, nenápadně couváme na osu
postupu, aby pes musel předmět donést do místa, kde se pohybujeme my. A opět přijde přivolání a odevzdání předmětu. Takto
postupujeme až k předmětu poslednímu, a ten nám poslouží jako hračka za odměnu. To znamená, že poslední předmět je oblíbený
míček anebo klacek, který potom psovi necháme volně nosit až do omrzení.
Pokud pes pochopí, co od něj chceme a jeho pohyb terénem začíná být systematický, můžeme přejít na vyhledání předmětů
v terénu bez přítomnosti psa. To znamená, že předměty si rozházíme po terénu, a pak teprve přivedeme psa k vyhledání.
Postupně měníme terény a snažíme se přehlednou louku vyměnit za terén porostlý keři anebo provádíme revír-aport v lese.
Jestliže jsme postupovali správně a nic jsme neuspěchali, je pes schopen zhruba po měsíční práci velmi slušně prohledat
určený terén a nalezené předměty donést. V této fázi naučíme svého psa vyštěkávat předměty, které nemůže donést.
Předpokládá se, že pes již velmi slušně štěká na povel psovoda a štěkotem si dovede říci o aport. Je to velmi jednoduché.
Uchopíme do ruky aport a naznačujeme psovi odhod. Ve fázi, kdy pes dychtivě očekává odhození předmětu, zavelí psovod povel
"Co chceš? Štěkej!". Jakmile pes štěkne, okamžitě mu hodíme očekávaný aport. Psík většinou rychle pochopí, co od něj psovod
chce a štěkáním si bude aport vynucovat. Zde už budujeme základ vyštěkání pachatele! Ale dříve, než se tak stane, naučíme
jej vyštěkávat zmíněné těžké předměty.
Vezmeme si starý velký kufr, psa necháme sedět kousek od nás a viditelně vhodíme předmět do kufru s povelem "aport". Jakmile
pes vyrazí pro aport, kufr mu zaklapneme a velíme známé "Co chceš? Štěkej!". Jakmile se pes začne na aport dobývat, velmi
jej povzbuzujeme ve štěkání. Pokud to pes plní, otevřeme kufr a aport mu hodíme. Pes se z počátku bude snažit do kufru
dostat, ale rychle pochopí, že nejsnazší cesta je si o aport říci. Tato metoda je velmi praktická už jen z toho hlediska,
že na vyštěkání nepotřebujete pomocníka a můžete si v pohodě trénovat sami. Vyštěkání těžkého předmětu v pozdější fázi
tréninku zakončuje revír-aport a pes po plánovitém přinášení předmětů celou práci zakončí vyštěkáním předmětu, který skrývá
poslední aport.
Z revír-aportu se velmi lehce přechází na průzkum terénu, kde místo předmětů hledáme ukrytého pomocníka. Zde se pouze vymění
povel "revír-aport" za "revír" a na místo kufru bude stát pomocník, který bude za zády držet ukrytý aport, o který si náš
pes již dobře dovede říci. Starší psovodi tento nácvik dobře znají a pamatují si, že tato disciplína byla i ve zkušebním
řádu. Pokud náš pes zvládá průzkum terénu na předměty, je radostí ztratit peněženku anebo svazek klíčů. Dobře připravený pes
nám během několika minut ztracený předmět najde.
Pokud se někdo z psovodů vymlouvá, když mu pes uteče rovnou k figurantovi, na to, že je to dobrý kousáč a tah figuranta je
velmi silný, pak vězte, že tento psovod pouze zakrývá tu skutečnost, že pes nemá zvládnuto ani základní přivolání.
O rozpracovaném revíru ani nemluvím.
Tak táborníci, máte co trénovat, a pokud jste tento nácvik zanedbali u štěněte, nevěšte hlavu a začněte hned i se psem
starším. O to by měl být rychlejší nácvik. Nácvik kvalitního vyštěkání, či označení pachatele si popíšeme někdy příště.
Protože pokud pes nevyštěkává, je celý průzkum terénu naprosto k ničemu. Cílem kvalitního průzkumu je totiž nekompromisní
vyštěkání až do doby, kdy dojde psovod do těsné blízkosti psa a nalezeného pachatele. Přeji vám na táborech pěkné počasí,
dobré terény, kvalitní instruktory, dobré pivo a dobrou partu, kterou jak již všichni víme, najdeš v TARTu.
