Hlava německého ovčáka Výcvik psa
archiv článků s kynologickou tématikou
Cvičíme podle TARTu XXXXVII. (Pes přítel člověka, 5/2005, str. 17)

Cvičíme podle TARTu XXXXVII.

V následujícím textu je několikrát použit pojem utrpení. Považujeme za nutné zdůraznit, že tento pojem je použit jako přísně emocionálně neutrální a nevyjadřuje sám o sobě ani míru utrpení, ani zda jde o utrpení dobré či špatné. Tedy např. ztráta milované osoby při teroristickém útoku je v tomto smyslu utrpení, ale třeba časné ranní vstávání do školy je též utrpení. Abychom předešli zbytečným nedorozuměním, žádáme čtenáře, aby tento pojem také chápali takto široce.

Východiska

Dobro nebo zlo je relativní k zornému úhlu pozorovatele. Často tentýž jev hodnocený jedním pozorovatelem jako dobro je zároveň pro jiného pozorovatele zlem. Volba zorného úhlu je tedy pro diskusi zásadní.

O závazných společenských normách (zákonech) u nás rozhodují poslanci, tedy lidé poslaní hájit zájmy svých voličů. Lidské zájmy, lidská práva. Zvolíme proto jako zorný úhel ochranu práv zvířat z hlediska práv lidských. Řekneme jasně, že lidská práva jsou z našeho zorného úhlu nadřazena právům zvířat a že v obecném případě nutné výlučné volby mezi dobrem člověka a dobrem zvířete budeme volit dobro člověka. Z tohoto obecného pravidla připustíme výjimku, pokud by šlo o velmi malé zlo pro člověka a velmi velké dobro pro zvíře. V takovém případě připustíme, že bychom mohli omezit člověka ve prospěch zvířete, budou-li k tomu dobré důvody.

Současný stav věcí

Zvířata jsou lidmi odnepaměti využívána k práci. Jednou z těchto prací je i ochrana člověka a jeho majetku před škůdci. Pracujícím zvířetem v tomto případě bývá nejčastěji pes, jen výjimečně byla či jsou používána i jiná zvířata, např. medvědi, lvi či hadi, škůdcem může být jiné zvíře nebo člověk.

Zvíře má při ochraně člověka a jeho majetku minimálně tři funkce:
Problémy

Problémy jsou tři:
Naše stanoviska k problémům

Ohledně utrpení při výcviku jsme přesvědčeni, že problém je příliš zveličen. Kdyby byla zvířata skutečně týrána, tak by své majitele tolik nemilovala, ale, zcela ve shodě se svými instinkty, by je buďto napadala při každé jen trochu vhodné příležitosti nebo by jim utíkala. Nic takového však v naší praxi nepozorujeme. Naopak - naši psi jsou kdykoli připraveni své majitele bránit s nasazením svého života. Navíc, srovnáme-li utrpení, jakému jsou psi při správně vedeném výcviku vystaveni, např. s utrpením, jakému jsou přirozeně vystavena vlčata během jejich výchovy ve vlčí smečce, musíme nutně dojít k závěru, že moderní výcvik je prováděn s velikou rezervou vzhledem k přirozené odolnosti zvířete.

Ve shodě s výchozím zorným úhlem naší diskuse se domníváme, že člověk je morálně oprávněn takto cvičit zvíře i jen pro radost. Prostě zvíře živí a stará se o něj z hlediska jeho dalších potřeb a "na oplátku" po něm vyžaduje práci. Tato práce zvířeti způsobuje mnohem méně utrpení, než přináší všední každodenní život zvířete divoce žijícího ve smečce ve volné přírodě. V této činnosti tedy člověku nesmí žádná spravedlivá společenská norma bránit.

Ohledně nebezpečnosti zvířete škůdci zastáváme stanovisko, že bez této schopnosti by nemohlo být dosaženo odstrašující funkce zvířete. Odstrašující funkce je však, jak již bylo výše napsáno, nejdůležitější. Bez odstrašující schopnosti se funkce zvířete při ochraně člověka a jeho majetku redukují na pouhou funkci signalizační. Samotná signalizace však nedostačuje, neboť útočníkovi pak zbývá příliš mnoho výhod.

Pokud totiž škůdci jde o majetek, stačí mu zaútočit v době nepřítomnosti člověka a zvukovým projevem zvířete se prostě nenechat rušit. Vždyť kdo si dnes všimne štěkajícího psa (či houkajícího alarmu), není-li to právě jeho vlastní? Pokud jde škůdci o život či zdraví člověka, získá obrovskou výhodu, když zaútočí např. v noci. Každý ať sám zváží, kolik šancí by měl proti agresivnímu útočníkovi ozbrojenému třeba jen tyčí, kdyby jej ve dvě hodiny ráno vzbudil štěkot jeho psa a deset vteřin poté už by útočník tyčí rozbíjel okno do ložnice rodinného domku. Pokud by snad někdo překvapivě dospěl k závěru, že by takového škůdce snadno zneškodnil, ať tedy alespoň zváží, kolik šancí by měl v téže situaci osmdesátiletý důchodce.

Na případné námitky, že vystavovat riziku těžkého poranění či dokonce smrti škůdce, který šel "pouze" loupit, je nehumánní a nepřiměřené, lze pouze říci, že útočník musí nést důsledky svého konání. On sám se rozhodl zaútočit, zvolil si čas, místo a způsob provedení útoku. Má všechny myslitelné výhody ve svých rukou. Vnucovat takto znevýhodněné oběti ještě povinnost rozlišovat, zda ji útočník přišel zabít, nebo "pouze" připravit o celoživotní úspory, je nejen nemorální, ale navíc i nesmyslné a drzé.

Je přeci všeobecně známo, jaké důsledky může přinést vniknutí do objektu chráněného zvířetem. Pokud se škůdce přesto rozhodne tam vniknout, musí nést důsledky svého rozhodnutí.

A konečně ohledně možnosti vážné újmy vzniklé za nešťastných okolností nevinnému člověku od zvířete vycvičeného k obraně je potřeba říci, že každému normálně uvažujícímu člověku je byť jen taková představa velmi nepříjemná. Když už k něčemu takovému ve skutečnosti dojde, je třeba vždy velmi pečlivě prověřit míru lidského zavinění této události, a pokud bude nalezen viník, spravedlivě jej potrestat. Může se však stát, že všichni lidé v takové situaci zúčastnění udělali všechna opatření, která po nich lze rozumně požadovat, a přesto ke zranění či dokonce usmrcení nevinného dojde. Je to však důvod zcela se vzdát zvířat vycvičených k obraně lidí a majetku?

Jsme si jisti, že není. Prakticky při každé lidské činnosti dochází k nevinným obětem. Při rubání uhlí, při stavbě domů, při dopravě, dokonce i při rekreaci. Je to snad důvod se těchto činností vzdát? Není. Prostě uznáváme, že dobra těmito činnostmi získaná, jsou větší, než zlo způsobené občasnými náhodnými oběťmi na zdraví či na životě. Zkrátka svět, ve kterém žijeme, není perfektní. Tak alespoň dělejme to nejlepší, co můžeme.




Copyright © Jan Dubový, 2001-2011 - Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.