Hlava německého ovčáka Výcvik psa
archiv článků s kynologickou tématikou
Cvičíme podle TARTu XXXXVI. (Pes přítel člověka, 4/2005, str. 17)

Cvičíme podle TARTu XXXXVI.

Dnešního pokračování výcviku podle TARTu bych rád využil na tzv. zabití několika much jednou ranou. Na našich webových stránkách odpovídám týdně na několik desítek dotazů a dlužno říci, že odpovídám rád, i když tazatelé musejí být trpěliví a někdy na odpověď čekat delší dobu. Inu nikdo nemáme den delší než 24 hodin, a tak dotazy zodpovídám většinou přes víkendy. Je to práce trochu stereotypní, neboť i když si to mnohdy čtenáři nechtějí připustit, asi 90% dotazů je o přivolání psa.

Několik příkladů: "Mám velmi poslušného psa, ale pokud se na obzoru objeví jiný pes, zvěř, sáňkující děti, domácí zvířectvo, apod. můj pes přestává reagovat na přivolání a vždy mi uteče." nebo: "Můj pes je poslušný doma anebo na zahradě, dobře ovladatelný, když je na vodítku nebo delší šňůře, ale jakmile vyjdeme ven a psa pustím, nereaguje na povely a dělá si co chce.". Je zajímavé, že se to netýká pouze psů bez výcviku, ale dotazy píší i čtenáři, jejichž pes má několik základních zkoušek. A kdyby jenom základních! Uteče-li pes v revíru za figurantem, mnoho psovodů to omlouvá tím, že jeho pes se tolik těší na kousání, že nereaguje na povel "zpět" a chová se tak, jako by tam ani psovod nebyl.

Všechny tyto příklady, které jsem uvedl, mají společného jmenovatele, a tím je nedostatečně nacvičené přivolání. Čtenáři žádají radu, jak každý z těchto nedostatků rychle odstranit. Musíme si uvědomit, že přivolání není cvik, jako třeba "sedni" anebo "lehni" u nohy psovoda. Přivolání je o kontaktu mezi psovodem a psem a samozřejmě o tom, že psovod je pro psa tím nejsilnějším podnětem. Je-li obyčejný zajíc, který se objeví ve vzdálenosti několika desítek metrů, pro mého psa tak silným rušivým podnětem, že pes zapomene na mne, pak jsem zcela určitě mnohé v předvýchově zanedbal a honem, honem pospíchal, aby byl můj pes patřičně "vycvičený".

K tomuto problému se váže i mnoho dotazů, které se ptají, kdy začít s výcvikem psa. Opět si musíme uvědomit, že nelze poslat do školy dítě, kterému jsou dva roky. Předvádět užaslým divákům, že tříměsíční štěně ovládá ovladatelnost u nohy psovoda se všemi požadovanými cviky, je velmi krátkozraké. Dítě i mladého psíka musíme nejdříve tzv. vychovat. Jestliže pětileté dítě umí číst i psát a neví, že když se sedá ke stolu, že má popřát ostatním dobré chutnání a že když nerado šlápne někomu na nohu, že musí říci: "Promiňte prosím, udělal jsem to nerad", pak je celá investice do učení zbytečná, protože chybějí základy. Nacvičovat přivolání u dvouletého psa, který vesele prohání zajíce, je práce pro zkušeného psovoda, který to samozřejmě za pomoci jistého donucení zvládne, ale bude-li se o stejnou věc pokoušet začátečník, má už jen pramalou naději na úspěch.

S výcvikem nelze nikdy pospíchat. Komenského "Škola hrou" zde platí stoprocentně. Získávat si štěně neustálým kontaktem, dopřát mu maximální volnost a vymýšlet mu zábavnou náplň při společných vycházkách je prvořadým úkolem každého psovoda, který chce mít poslušného a ovladatelného psa. Domnívat se, že takový kontakt uděláme na cvičišti, kde je tolik rušivých vlivů, je samozřejmě nesmysl. Dlouhé hodiny, kdy jsme na procházkách se psem sami, a velmi pozvolný přechod do terénů, kde nejdříve slabé a později i ty nejsilnější rušivé podněty prověří kvalitu naší přípravy, je ten správný postup.

Izolovat psa od lidí a ostatních psů v domnění, že jen tak z něj bude ostrý obranář, je další zmýlená. Náš pes, a zvláště štěně, se musí umět chovat ve společnosti jiných psů, aby se naučil zákonům smečky a později nenapadal každého psa, kterého v dosahu uvidí. Jestliže chci, aby se můj psík vydováděl s jinými psy, musím je znát a vědět, že jsou zhruba stejně staří a že půjde o hru. Někdy se ty hry nám lidem zdají až příliš drsné a vrčení a náznaky rvačky mohou vyvolat naše obavy, ale není naprosto třeba mezi psy zasahovat, oni si to většinou vyřídí sami. Je důležité nenechávat psy hrát na cvičišti, kde později budeme vyžadovat jistou poslušnost. (Na některých cvičištích je to běžně zavedená praxe, a také ta poslušnost tak vypadá.)

Hry se musejí opět odehrávat na procházkách, kdy můžeme dopřát psům absolutní volnost, a my si zatím popovídáme s kolegy. Při těchto psích hrách nikdy svého psa nepřivoláváme. Stejně by nepřišel, a my bychom si zbytečným opakováním povelů zdárně ničili kýžené přivolání. Vždy počkáme, až se psi unaví a přiběhnou sami. V počátcích je dobré vyrazit pouze se dvěma psy, z nichž jeden už má slušnou poslušnost a na přivolání přiběhne i ze hry. Našemu psíkovi pak nic jiného nezbude, než od přivolaného kamaráda přiběhnout k nám. Po krátké pochvale je opět pustíme řádit.

Další kategorie dotazů se týká pouštění rukávu po kousání. I v tomto případě mnoho psovodů omlouvá neposlušnost a neochotu svého psa pouštět rukáv jeho enormní chutí do kousání. Jenže, milí zlatí, pouštění už není obrana, nýbrž poslušnost. Jestliže psovod v přímé blízkosti psa zavelí povel "pusť" a pes na tento povel nereaguje, jak potom chcete, aby reagoval na přivolání? Je to naprosto stejné, jako kdyby vášnivý aportér nechtěl po povelu pustit aport. Je zajímavé, že povelu "drž" rozumí skvěle. A že takových případů nevidíme na závodech málo.

Ostatně už i výcviková komise ČKS přistoupila k tomu, že takovéto chování psa klasifikuje jako nedostatečnou ovladatelnost, která může vést k odvolání psa ze zkoušky. No, netvrdím, že to bylo rozumné, ale naznačila, že je s tím nutno něco dělat. Bohužel už nikdo ze zmíněné komise nebyl pověřen šéfem výcviku, aby popsal metodiku pouštění, a to je škoda. Odvolávat nadějné psy ze zkoušek jen proto, že vášnivě aportují anebo koušou, je zvláště u mladých a začínajících psovodů hrubá a neomluvitelná chyba. Nemáme těch dobrých psů zase tolik, abychom jejich mladé psovody odrazovali od výcviku odvoláváním ze zkoušek.

Jak se nacvičuje pouštění za pomoci ostnatých či elektrických obojků nebo za pomoci nohou a softu figurantů nebudu popisovat, není to můj šálek čaje. S pouštěním se musí začínat opět od útlého mládí psíka. Teď mám samozřejmě na mysli pouštění aportu. Co zvládne lehké přitisknutí horních pysků na zuby psa po povelu "pusť" v útlém mládí, to horko těžko budeme dohánět u ročního psa, který už drží aport slušnou silou.

Ono pouštění rukávu u nás v TARTu není vůbec důležité, protože dobře víme, že se vzrůstající obtížností délky zadržení a se zvyšující se poslušnosti a ovladatelnosti u starších psů přijde pozvolna samo. Strhávat psy z rukávů, zvláště v počátcích nácviku, kdy nám jde především o razanci a chuť kousat, není ten nejlepší postup. Nechceme, aby obranářské závody vyhrávali psi, kteří nejlépe pouštějí, ale ti, kteří projevují tvrdost a mají chuť kousat. Pokud chceme připravovat psy pro praktické použití, jiná varianta neexistuje.

Ovšem, aby bylo jasno, domnívat se, že na vrcholových zkouškách a závodech TARTu má velkou šanci na úspěch pes, který nepouští, je omyl. Pes používaný ve službě musí být tvrdý, ovladatelný, nikoli však "uposlouchaný". V praktickém využití je pes nucen některé situace "řešit" samostatně, bez povelu psovoda. Ne, že by byl pes schopen uvažovat a vyhodnotit nejlepší postup, ale variabilita tréninku a neustále nové prvky zařazované do náplně obran jej naučí se s takovými nově vzniklými variantami vyrovnávat. To při sportovně vedeném výcviku není možné, protože návaznost jednotlivých cviků má stereotypní postup a jakýkoli, byť jen sebemenší, odklon od naučeného je nežádoucí. Proto je naprosto jasné, že sportovně cvičení psi nemají v praxi sebemenší šanci, stejně jako naši psi ve sportovním výcviku.

Poslední četnou skupinu dotazů tvoří kvalita jednotlivých cvičišť a práce figurantů. Není třeba plakat, všude je to stejné. Kvalitních cvičáků je velmi málo a kvalitních figurantů ještě méně. Zlaté časy, kdy figuranta na cvičáku dělal každý psovod! Je jedno, že někdo dobře a jiný špatně, ale psi znali obojí práci. Jen bylo důležité, aby ti kvalitní dělali mladé a začínající psy. Starého a vykousaného psa nezkazí ani začátečník. Dobrá parta i v malém počtu udělá dobrý kus práce. Se šedesáti psovody na place neudělá jeden výcvikář nic.

Tak trénujte, začíná jaro a tedy sezóna závodů!




Copyright © Jan Dubový, 2001-2011 - Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.