Cvičíme podle TARTu XXXXIII. (Pes přítel člověka, 1/2005, str. 17)
Cvičíme podle TARTu XXXXIII.
Při výcviku služebních psů se vždy používalo a stále se používá výstřelu, jako
náhražky nárazového hluku k posouzení nervové soustavy psa. Dnes na našich cvičištích i
výcvikových akcích je k tomuto účelu využívána startovací pistole známá jako "poplašňák". Je to
přezkoušení naprosto nevyhovující, pro příliš slabý zvukový efekt. I přesto jsme mnohdy svědky
toho, že i při tak nevýrazném zvednutí zvukové hladiny projevují někteří psi známky neklidu a
najdou se i tací, které tento zvuk naprosto paralyzuje a nejsou schopni další práce. Pro
začínající psovody je to mnohdy limitní situace a nejsou schopni pokračovat v dalším výcviku.
Zkušební, bonitační, výstavní a ostatní řády vyžadují, aby se pes k takovémuto zvuku choval
lhostejně a vlastně si ho nevšímal. Jak postupovat, abychom k takovému výsledku došli?
Už v úplném začátku, kdy štěňata vyrůstají u chovatele, musejí se seznamovat s okolním
prostředím, kde samozřejmě dochází i k nárazovým hlukům. Tu upadne plechová miska, tu lopata,
a chování matky dává štěňatům nejlepší příklad. Pokud je fena povahově v pořádku, její klid se
přenáší i na štěňata. Víme dobře, že neznámý člověk za plotem zahrady může být podnětem k akci
feny, že začne štěkat a nabíhá na oplocení. Štěňata jí následují, a tak nevědomky povahově
"rostou". Projevuje-li fena bázlivost a ustupuje, dává špatný příklad štěňatům, a ta se bohužel
chovají stejně.
Dobrý chovatel sám modeluje situace, které učí mladé psíky brát hluk jako naprostou samozřejmost.
Plechovka naplněná kamínky a pohozená do blízkosti klubka štěňat musí vyvolat opodstatněný zájem,
a nikoli být strašákem. Zde bych však rád podotkl, že nic se nesmí přehánět. Předvádět odolnost
šestitýdenních štěňat proti výstřelu z devítky je holý nesmysl, vzhledem k citlivosti sluchového
orgánu psů.
Nejsem zastáncem odchovů v bytě, zvláště u služebních plemen, protože zde dochází k jisté izolaci
od normálního venkovního prostředí. Převezme-li si však nový majitel štěně od chovatele, který
takové předvýchově věnuje péči, má napůl vyhráno. Pomalým přechodem do stále hlučnější frekvence
při procházkách s mladým psíkem posilujeme jeho nervovou soustavu, a tak kladně ovlivňujeme jeho
povahu. U psů, kteří jsou takto připravováni, skoro nikdy nemusíme takzvaně nacvičovat střelbu.
Zde se totiž většinou nadělá nejvíce chyb. Po příchodu na cvičiště vždy nějakého "výzkumníka"
napadne vyzkoušet, zda se pes nebojí střelby. Mladý psík je v novém prostředí, mnoho psů, mnoho
lidí a mnoho nových vzruchů a najednou - BÁC! - pět metrů od něj někdo vystřelí. No, a máme
zaděláno na problém, který můžeme odstraňovat velmi dlouhou dobu.
Proto na nácvik střelby půjdeme velmi opatrně. Reakce na střelbu může mít několik podob. Pes na
střelbu nereaguje, maximálně se otočí po zdroji hluku. To se samozřejmě jako reakce na střelbu
nesmí posuzovat negativně, protože jen naprostý flegmatik se neotočí, když za ním na ulici padne
výstřel, to platí i o lidech. Jen člověk, který je hluchý, má na takové chování právo. Nebo pes
reaguje na střelbu bázlivě, a i toto chování má několik podob. Pes se po výstřelu lekne, ale
je schopen pokračovat dál ve výcviku, pes se lekne a dá se na útěk, anebo se pes lekne a běží
okamžitě k psovodovi, kde hledá oporu. Alternativně psa výstřel natolik zneklidní, že není
schopen dále pokračovat ve výcviku, což je nejhorší možná reakce, a poslední chování je útočné.
Pes po výstřelu vyhledává zdroj hluku a snaží se střelce napadnout. Toto chování je vždy známkou
špatného nácviku anebo cíleně nacvičené.
Z praxe víme dobře, že i pes, který se dlouhou dobu střelby naprosto nevšímal, najednou začne mít
na střelbu pasivní reakci. Zde je zcela evidentní nějaká nepříjemná zkušenost. Silvestrovské
oslavy a petardy, práskací kuličky, rakety dopadnuvší vedle psa, nebo dokonce do kotce, mohou
nadělat mnoho škody i u starších psů. Při těchto davových šílenostech doporučuji mít psa vždy
u sebe, aby měl pocit klidu a opory.
Nepsal bych ovšem tyto řádky, kdybych nechtěl říci, jak postupovat v případech, kdy už k takové
nepříjemné události došlo. Pokud se pes nárazového hluku bojí vlivem oslabené nervové soustavy,
a takové chování je zcela evidentní i bez střelby, mnoho s tím nenaděláme. Melancholický typ se
prostě k výcviku nehodí a je to naprostá ztráta času i vynaložené práce. Projevuje-li pes po
výstřelu neklid, vezmeme jej na vodítko a snažíme se mluvením, pochvalou a pamlskem odvést jeho
pozornost. Pomocník střílí ze vzdálenosti více jak padesát metrů, a to v takových situacích, kdy
je náš pes zabaven jinou činností, která je pro něj silnějším podnětem. Může to být kruhová
obrana, hra s oblíbeným aportem, krmení a podobné aktivity. Ve všech případech chodíme velmi
často se psem do městské frekvence, kde jezdí auta, kde je mnoho lidí, zajdeme na vlakové
nádraží, apod. Vyhledáváme takové prostředí, kde hluk je naprosto běžným průvodním jevem a trvá
delší dobu.
Měli jsme svého času nedaleko našeho cvičiště mysliveckou střelnici, kde se střílelo z brokovnic
na asfaltové holuby. Byly to opravdu "pecky" a i mnozí sebevědomí psi měli s tímto prostředím
zpočátku co dělat. Chodili jsme tam záměrně a se psy na vodítku jsme se usadili dvacet metrů od
střelnice a vydrželi se na střelbu dívat. Po půl hodince takového "školení" i psi, kteří
z počátku doslova panikařili, pochopili, že se o nic nejedná a že jim nic nehrozí a přestali si
hluku všímat. Byli to samozřejmě psi starší jednoho roku a tedy už psi otrkaní. Po několika
takovýchto lekcích byl jediný výstřel z pistole na cvičišti naprosto ignorován.
Při nápravě pokaženého psa vždy musíme brát na zřetel jeho povahové vlastnosti, jeho stáří a
hlavně pátrat po tom, kde se udělala chyba. Mnohdy může být spojitost mezi trestem a výstřelem.
Nacvičujeme např. odložení za pochodu, pomocník vystřelí a pes změní polohu anebo opustí místo
a psovod jej za takovéto počínání potrestá. Pes si trest spojí s výstřelem a je hotovo. Stejná
situace může být i při nácviku aportu se střelbou. Dnešní nácviky obran za pomocí biče (o čemž
už jsem se zmiňoval v jednom z předešlých pokračování)
mohou být též příčinou pasivní reakce. Prásknutí biče není svým zvukem daleko od poplašné
pistole a švihnutí přes packu je nepříjemný podnět, který některého psa zvedne, ale jiného může
utlumit.
Není to tak dávno, kdy psi nastoupili do výstavního kruhu, rozhodčí vhodil do středu kruhu
dělobuch, a pes, který couvl, končil. Na cvičištích se střílelo ze samopalu a pak z "Naganu".
Dnes používáme poplašňáky a psi nám omdlévají. Neustále se snižující nároky na psy a jejich
výcvik nás dovedou tak daleko, že se bude bouchat papírovými pytlíky anebo se střelba zakáže
úplně, aby neměli naši psi psychické trauma. (Viz softy namísto obyčejného klacku.)
Na akcích TARTu se střílí z devítky, na Grabštejně ze samopalu a neviděl jsem za celou dobu
jedinou reakci na střelbu. Tak rozum do hrsti a nebojme se malinko přitlačit! Mějme na paměti,
že služební pes, který se bojí střelby, je pro práci naprosto nepoužitelný. Když jsme byli na ME
ve Švýcarsku, předváděl člen rakouské výpravy kontrolní výkon proti figurantovi, který střílel
z devítky v době, kdy pes byl na rukávu. Byly to rány, až nám zvonilo v uších. Ihned jsem se
pídil, po kom ten pes je, a zjistil jsem, že byl koupen jako štěně u nás u paní Buchtíkové,
známé naší chovatelky NO. Byl jsem tehdy pyšný na to, že jsem z Čech, ale to bylo v roce 1971.
Dnes, když vidím někde opravdu kvalitního psa v povaze, a to nemluvím pouze o kousání, většinou
na otázku, po kom ten pes je, přijde odpověď: "Ten je bez papírů!". A to by mne vždy vzal čert.
Jak je možné, že zvíře, které je nejhůř VD v exteriéru a předvádí takový temperament a chuť do
práce, má své předky vyřazené z chovu?
A my dnes bojujeme s problémem reakce na střelbu. Proč sakra ti, kteří chtějí dělat exteriér, si
vyberou zrovna takové plemeno, které je po desetiletí chováno především na práci? Moc bych si
přál, aby takoví "chovatelé" měli reakci na střelbu silnější než reakci na peníze.
