Hlava německého ovčáka Výcvik psa
archiv článků s kynologickou tématikou
Cvičíme podle TARTu XXXXII. (Pes přítel člověka, 12/2004, str. 17)

Cvičíme podle TARTu XXXXII.

Je prosinec a končí další závodní sezóna. Pro TART je to už desátá a tedy jubilejní. Nabízí se bilancovaní a hodnocení. Ale já nechci ani hodnotit a ani bilancovat. Členská základna naší organizace je natolik fundovaná, že si sama zhodnotí, nakolik Výcviková komise spolu s Výkonným výborem vytvořily prostor pro jejich zájmovou činnost. Neustále se zvyšující počet členů hovoří o tom, že o tento druh výcviku je opravdový zájem. Na 500 (slovy: pět set !!) zobrazených našich webových stránek denně vypovídá o zájmu čtenářů získat návod, jak podle TARTu cvičit. Nejsem přesvědčen o tom, že všichni tito zájemci mají chuť zúčastňovat se závodů a soutěží, ale velmi mne těší, že vyhledávají informace, jak připravit svého psa k ovladatelnosti a ochraně své i svého majetku.

V současné době, kdy nás zasahují zprávy o tom, že ozbrojené složky nesmějí předvádět výcvik služebních psů na veřejnosti, členové těchto sborů nejsou vysíláni na soutěže ve výcviku mimo prostory jejich zařízení, mistr Evropy nesmí obhajovat svůj titul proto, že má kupírované uši, a další perličky posvěcené zákonodárným sborem, vyvstává otázka, jak je to myšleno s bojem proti kriminalitě a neustále se rozvíjejícímu násilí a terorizmu? Na jedné straně stojí sportovní kynologie, která je dotována milionovými částkami ze státního rozpočtu a pro obranu státu a praktické použití má nulovou hodnotu, a na druhé straně stojí zájemci o služební kynologii, která má v naší zemi i ve světě mnoholetou tradici a vždy měla maximální podporu, a dnes je situace taková, že tito zájemci o služební výcvik, kteří chtějí dobrovolně a zcela nezištně pomoci ozbrojeným složkám svými zkušenostmi a svou zájmovou činností v jejich nelehké práci, jsou odsouváni na periferii společenského zájmu a jejich činnost je posuzována jako společensky nežádoucí.

Bulvární časopisy a některé televizní kanály rozpoutaly kolem psů gloriolu nebezpečnosti a "obohatily" kynologický slovník o neznámý pojem "bojové plemeno"! Zakázat, uzavřít do klecí bez možnosti přístupu na veřejnost, bez košíku a vodítka ani krok na veřejnosti, to jsou požadavky, kterým ochotně naslouchají ti, kteří nemaje vlastních rozumných nápadů prosazují pak tyto nesmysly na půdě parlamentu a ještě mají tu drzost takové hlouposti obhajovat.

Jestliže některý z majitelů psa své zvíře nezajistí, a to způsobí druhému člověku zranění, či dokonce zapříčiní smrt, musí být potrestán majitel takového psa a nikoliv pes! Nejsme ve středověku, aby byl pověšen pes.

Zastřešující kynologickou organizací u nás je ČMKU. Kolik funkcionářů této organizace bylo přizváno k projednávání návrhu některého zákona týkajícího se psů? SKS TART je na MV zaregistrován jako organizace zabývající se výcvikem služebních psů a za deset let činnosti nás nekontaktoval nikdo. V televizním pořadu vystoupí člověk, kterého z řad kynologů nikdo nezná, redaktorem zmíněného pořadu je označen za kynologického odborníka, a ten "odborník" tam tlachá nesmysly a předvádí věci, že je evidentní, že není duševně zdráv. Ovšem diváci takového pořadu jsou přesvědčeni, protože televize je tak silné médium, že je schopno vsugerovat obrovské části obyvatel, že toto je jedině správný postup při zacházení se psem. Já pak druhý den s úžasem pozoruji z balkónu svého bytu, jak majitel šestiměsíčního labradora leží na zemi a škrtí svého psa proto, že nepřišel na první zavolání. Fakt super!

Zabývám se kynologií 50 let, ani za doby nejhlubší totality jsem nezažil takové tažení proti skupině obyvatel, která si za své celoživotní hobby zvolila výcvik psů. Pominu-li veškerou politickou nalejvárnu, která byla povinná ve všech oborech, jen namátkou si například vzpomínám, že jsem v roce 1968, jako tehdejší předseda organizace, po vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území musel vyjádřit svůj názor na tuto skutečnost v dotazníku. Bral jsem to jako nutnost, když jsme byli ve Svazarmu (i když tenkrát vlastně ve Svazu chovatelů drobného zvířectva) a spolupracovali s armádou, ale když stejný dotazník dostal i předseda včelařů, tak už jsem moc nechápal. Nebo když jsem v roce 1981 dělal v Klatovech zkoušky na ústředního rozhodčího, tak první otázka byla: "Moderní ideologická diverze". Vše jsme však vydrželi a cvičili jsme si v naprosté pohodě. Pamatuji, že jediným problémem byli myslivci, kteří nám zakazovali vstup do honitby, ale pouhým přizváním se na jejich schůzi za pomocí láhve alkoholu stejného jména, jako měli oni, se vyřešily všechny problémy a čuchali jsme vesele dál.

A nyní, 15 let po Sametové revoluci, v demokracii, která slibovala konečně svobodu, nestačím zírat. Z televizní obrazovky mi při každém filmu stříká krev až doprostřed obýváku, mrtvoly nestačím počítat, a to jsem byl v matice docela dobrej, rozkopat ležícímu člověku na zemi hlavu je brnkačka i pro školáky, a najednou přijde zákaz veřejných ukázek výcviku služebních psů v obraně! Brzy se zřejmě dožijeme chvíle, kdy držitel rukávu na obranu bude stíhán naprosto stejně, jako neoprávněný držitel zbraně.

Někde jsem četl, že každý národ má takový parlament, jaký si zaslouží. Ale tohle si snad probůh nezasloužíme! Jak je možné, že v tomto vrcholném orgánu sedí pan Kořistka a paní Šojdrová? V jejich volebním obvodu nejsou pejskaři? Nikdy jsem se nestaral o politiku, nikdy jsem nebyl v žádné straně, a dnes abych se zajímal o to, kdo takové nesmysly vymýšlí!

Dělám pejskařinu, jako ostatní moji kolegové, protože mne především baví a vyplňuje mi smysluplně můj volný čas. Do března tohoto roku jsem měl na zahradě vždy psa. Nikdy se mi nestalo, aby tu zahradu navštívil nějaký poberta. V březnu mi ve čtrnácti letech můj pes navždy usnul, zatím náhradu nemám, a za těch pár měsíců mi zahradu 2x vykradli. A pokud mi někdo říká, že cvičit psa na ochranu mé osoby a mého majetku je společensky nebezpečné, pak jsem zřejmě na opačné straně zmíněné společnosti.

34 let dopisuji do tohoto odborného časopisu, který se zabývá chovem a výcvikem psů, a snažím se nezištně předávat své teoretické i praktické zkušenosti a získávat především mladé zájemce o výcvik a práci s tak ušlechtilým zvířetem, jako je pes. Ani ve snu by mě nikdy nenapadlo, že na stránkách tohoto časopisu budu muset vznášet argumenty na obhajobu této činnosti. A pokud v našem parlamentu nejsou zástupci zlodějů a Al-Kaidy, což alespoň doufám nejsou, tak přece musejí pochopit, že ten, kdo chce dobrovolně ve svém volném čase a za vlastní peníze pomáhat ozbrojeným složkám, ať je to PČR, MP, AČR, Vězeňská služba, Celní správa či ostatní složky, které se zabývají výcvikem služebních psů a potřebují je ke své práci, že takový člověk nemusí být za svou snahu osočován a omezován v činnosti, která je jeho celoživotní zálibou.

Je konec roku a my všichni víme, kolik času a kolik práce jsme za uplynulý rok svým psům věnovali. Hodiny trávené na cvičištích v kolektivu lidí, kteří nám jsou blízcí, protože mají stejný zájem a stejné cíle nejsou časem ztraceným, pokud jsme trénovali dobře. Známe výsledky obou mistrovství republiky a známe i organizace, z nichž vítězové vyšli. Za dva měsíce (píši tyto řádky na konci října) budeme znát i počet složených zkoušek z výkonu i počty závodníků, kteří se zúčastnili jednotlivých regionálních závodů. Pak budeme bilancovat a připravovat plány na nastávající výcvikovou sezónu. Chci věřit, že budeme moci pracovat se svými psy v klidu a pohodě a že nebudeme muset čelit názorům, které už dávno zazněly v Kocourkově.

Přeji všem členům TARTu a jejich rodinám klidné vánoční svátky a mnoho zdraví a štěstí do nového roku 2005.




Copyright © Jan Dubový, 2001-2011 - Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.