Hlava německého ovčáka Výcvik psa
archiv článků s kynologickou tématikou
Cvičíme podle TARTu XXXXI. (Pes přítel člověka, 11/2004, str. 17)

Cvičíme podle TARTu XXXXI.

Kontakt mezi psovodem a psem. Že vám to něco říká? Inu ano, byla to svého času jedna z "disciplín", která se posuzovala jak při závodech, tak při zkouškách. Pak někoho napadlo, že to jsou zřejmě body zadarmo, a ze zkušebních řádů vymizela.

Podíváme-li se při pejskařských akcích pozorně kolem sebe, musí nás okamžitě napadnout, že zde není něco v pořádku. Psi nastupující k pachovým pracím, a zvláště na poslušnost, mají najednou z neznámých důvodů sníženou kohoutkovou výšku. Zadrhnutá stopovací šňůra o nerovnost terénu či o kámen vyvolá u některých psů takovou reakci, že začnou zmatkovat, krčit se a lehat na zem. Při poslušnosti vidíme psy přinášet aportovaný předmět způsobem, že máte dojem, že má minimálně 50kg anebo je zcela jistě horký. Stačí prudší pohyb psovoda při obratech a reakce stejná. Při přivolání, které je základem výcviku a které, jak píše odborná literatura, by mělo být radostné, přichází (ano, přichází, nikoli přibíhá) pes k psovodovi takovým tempem, že máte dojem, že nikdy nedojde. I to se ovšem stává, že pes po přivolání nejenže na povel nereaguje, ale prostě od psovoda uteče.

Laická veřejnost, pozorující takovou práci, má dojem, že to tak má být, protože cvičený pes musí mít z psovoda strach a musí ho přece poslouchat. Ti zasvěcenější vědí, že to tak asi být nemá, ale přisuzují takové chování vrozené povaze psů. A odborníci? Ti to posuzují a benevolentně přehlížejí.

Měl jsem vždy dojem, že když si někdo pořizuje psa, ať ke sportovnímu anebo služebnímu výcviku, pořizuje si především kamaráda pro volné chvíle anebo pomocníka pro práci. Už při prvních kontaktech by se měl psovod snažit navázat se psem takový vztah, aby si získal jeho důvěru a bezmeznou oddanost. Ti, kteří toto opomenou, mají samozřejmě problémy s přivoláním, a věřte, že je to jeden z největších problémů v celém výcviku psa. O tom jasně hovoří procento dotazů na výcvik adresovaných na mé webové stránky.

Nelze samozřejmě vychovávat psa způsobem, že mu vše povolíme, abychom si nedejbůh nezkazili kontakt. I opak by byl chybou. Při výchově musí pes jasně pochopit, a to je náš prvořadý úkol, že toto je dobře, toto špatně a tohle se nesmí nikdy. Výcviková literatura uvádí několik známých metod pro výcvik psa. Především je to metoda chuťově dráždivá, kterou využíváme zejména při výchově mladých psů v počátcích výcviku, dále je to metoda kontrastní, kdy se uvádí, že za dobře vykonaný povel přichází pochvala a za chybu trest, dále je uváděna metoda donucovací, na které je postaven většinou výcvik loveckých psů, a jako čtvrtá je uváděna metoda napodobovací.

Výběr té které metody je vždy spojován s povahovými vlohami cvičeného psa. A zde je zřejmě ten kámen úrazu. Zjistit u mladého psíka, který se teprve ve svém novém prostředí začíná orientovat a potřebuje při tom maximální podporu nového pána, jakou má vlastně povahu, umí, jak je vidět, jen málokdo. To není žádné vychloubání, nýbrž jen konstatování skutečnosti. Jak už jsem psal v některém předešlém článku, pro každý sport musí mít zřejmě člověk nadání. U citu pro práci se zvířaty to snad platí dvojnásobně.

Zvolit pro svého psa tu správnou metodu je, jak jsme si řekli, základ. Je naprosto jasné, že zvolíme-li pro melancholika metodu donucovací, je to samozřejmě obrovská chyba. Mnoho začínajících psovodů se dopouští té chyby, že přizpůsobují psa ke své povaze. Naopak! Vždy je velmi důležité přizpůsobit se povaze psa. Další chybou je, že mnoho psovodů nezná obsah slova trest. Je-li napsáno, že při kontrastní metodě se vyžaduje za chybu trest, řeší to opravdu trestem. Bohužel mnohdy takovým, který neodpovídá ani stáří, ani fyzické a psychické vybavenosti mladého psíka. Stačí si uvědomit, že pro štěně je i nepochválení trestem. Rovněž špatně volená hlasová intonace nepřispívá ke zdaru. Opět si stačí uvědomit, že pes slyší asi 24x lépe než člověk, a pochopíte, že nemá cenu na psa řvát.

Dejme si malý příklad. Jsou vám tři roky a nad vámi stojí člověk, který je asi šestkrát větší než vy a který na vás zařve a ještě vás nakopne. Pokud neomdlíte, tak si zcela jistě minimálně znečistíte spodní prádlo. A pokud je takovýchto podnětů denně několik, co může z takového človíčka vyrůst?

Dotazy typu: "Jakou metodou cvičíte svého psa vy?" se zodpovídají jen velmi těžko. Pokud bych měl odpovědět po pravdě, zněla by ta odpověď takto: "Začínám chuťově dráždivou, ze které pozvolna přecházím na kontrastní, ke které přidávám trochu metody napodobovací a trochu donucovací." Ta chuťově dráždivá funguje jen do té doby, dokud je psík mírně hladový a nepřijde silnější rušivý podnět. Než se psovod stane pro svého psa tím nejsilnějším podnětem, to opravdu chvíli trvá a chce to hlavně trpělivost a důslednost. Ne všechny cviky bude náš pes dělat dobrovolně, to je předem jasné. Mírné donucení bude samozřejmě potřeba, ani děcko nevychováte bez občasného pohlavku. Ale ten pohlavek mu nesmí způsobit otřes mozku!!

Mnohokrát se vám při výcviku stane, že pes nechápe, co vlastně od něj chceme. Je to především naše chyba. Pokud psovod ztratí nervy a řeší to trestem a řvaním na psa, je to jen svědectvím o jeho nedostatečně silných nervech a zejména o jeho malé teoretické vybavenosti. V takovém případě je nejlepší zahodit vodítko i se psem, dát ruce do kapes a jít se na chvíli projít. Až nám makovice zchladne, potom můžeme teprve pokračovat. Neúměrným trestem, a zvláště když pes vlastně "neví", za co přišel, si můžeme zazdít výcvik a kontakt na hodně dlouho.

Pokud má výcvikář na cvičišti autoritu, měl by takovýmto výlevům u psovodů okamžitě zabránit, už jenom kvůli psovodům mladším, kteří rychle takovýto způsob výcviku rádi a ochotně přebírají. Je to pochopitelné, oni vidí, že ti starší psovodi mají psa "dobře" vycvičeného a metoda, jak k tomu dospět, je názorně předváděna. Nedomyslí samozřejmě to, že pes toho staršího psovoda je donucovacím výcvikem zpracován natolik, že pokud je pod přímým vlivem psovoda, nedovolí si mnoho nepřesností, a že oni ani zdaleka nemají tolik zkušeností, aby takto narušeného psa zvládli.

Dobrý vztah mezi psovodem a psem je velmi důležitý zvláště při služebním výcviku. Pes by měl být oporou a ochráncem svého psovoda, který se naopak musí na svého psa stoprocentně spolehnout mnohdy ve vypjatých situacích. Jak můžeme očekávat oporu od někoho, kdo je postaven do pozice otroka a sluhy? Zde samozřejmě vůbec neplatí "nejdřív já a potom pes". Pes by měl ve svém psovodovi vidět především kamaráda a autoritu a nikoliv svého trýznitele.

Jak odstranit tento nešvar zakořeněný na mnohých cvičištích? Vše mají v rukou výcvikáři jednotlivých klubů a organizací a největší kus práce se očekává především od rozhodčích pro výkon. Každý zkušený rozhodčí by měl nemilosrdně bodově trestat každý projev bázlivosti před psovodem, který jasně svědčí o metodě výcviku, kterou byl posuzovaný pes připravován. Jestliže se pes psovoda bojí, neměl by mít nejmenší nárok složit jakoukoli zkoušku a na závodech zasáhnout do předních umístění. Právě od rozhodčích se očekává zkušenost a dlouholetá praxe ve výcviku, která se musí okamžitě projevit při posuzování takto vedených psů. Rozhodčí by se neměl bát při závěrečném hodnocení zcela otevřeně říci psovodovi, že jeho pes vykazuje známky bázlivosti, a to především před psovodem, a že pokud nezmění svůj přístup ke psovi, nemá nejmenší šanci ve výcviku uspět. Jestliže rozhodčí velmi přísně posuzují jakýkoli náznak bázlivosti před klackem, výstřelem anebo figurantem, o to přísněji by měli posuzovat bázlivost před vlastním psovodem.

Přehlížení takového chování je neomluvitelná chyba, zrovna tak jako přehlédnutí toho, že psovod i při soutěži klidně před zraky všech svého psa potrestá. A vůbec nezáleží na tom, že psovod je uznávaná kapacita, ba právě naopak, takový psovod musí jít příkladem ostatním a zvláště mladým a začínajícím psovodům.

Byl bych nerad, aby tento článek vyzněl tak, že já sám jsem nějaký růžovoučký andílek, který za celý svůj život nikdy psa nepotrestal. Byl bych však velice rád, kdyby tato slova dopadla na úrodnou půdu a zlepšil se vztah ke psům na našich cvičištích. Pokud je trest nutný (pes se rve, napadá zcela bezdůvodně osoby, apod.) pak trest musí být úměrný, rychlý a především v tu pravou chvíli, aby si pes spojil trest s proviněním. Mějme na paměti, že není smutnějšího pohledu než pohled na psa, který se bojí svého psovoda. I náš časopis nese název Pes přítel člověka, tak dbejme na to, aby i člověk byl nejlepším přítelem psa, a pokud je to pes náš, platí to dvojnásobně.




Copyright © Jan Dubový, 2001-2011 - Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.