Cvičíme podle TARTu XXXVI. (Pes přítel člověka, 8/2004, str. 17)
Cvičíme podle TARTu XXXVI.
V šestém čísle našeho časopisu odpovídal Ivoš Eichler jedné čtenářce na dotaz,
který se týkal pouštění při obraně. Jeho bohaté výcvikové zkušenosti s nápravou zkažených psů,
podložené kvalitní teorií (až na malé nedostatky v napodobovací metodě, které však při čtivosti
jeho článků nehrají roli), jsou mezi našimi čtenáři velmi populární a jeho roční odmlčení bylo
znát. Vzhledem k tomu, že jsem se této problematice stejně chtěl věnovat ve svém pokračování
výcviku podle TARTu, připojím se i já k tomuto velmi diskutovanému tématu.
Problém pouštění při obraně, zvláště v posledních letech, se stal problémem stěžejním. Podle
NZŘ pes, který nepouští, je nezvladatelný, a proto není únosné, aby takový pes prošel zkouškou
z výkonu anebo se umístil na předních místech soutěží. Tvůrci kritérií dokonce šli tak daleko,
že i nepuštění aportu je důvodem k odvolání psa ze zkoušky.
Domnívám se, že pouštění rukávu při obraně nemá s obranou naprosto nic společného. Přivolání a
pouštění je přece poslušnost. Odvolání psa z rukávu je vlastně přivolání, jen v jiné podobě.
Přichází jméno psa a pak povel. Pokud pes na obojí nereaguje, nechápu dost dobře, jak může mít
složeny dvě trojkové zkoušky. Pes může kousat jako ďábel, může se rvát se psem, který ho
napadne, ale není možné, aby nerespektoval povel psovoda. Zde je chyba v základní
ovladatelnosti.
Stává se dost často, že psovod, v honbě za počtem zkoušek, zapomíná opakovat cviky poslušnosti a
hlavně ovladatelnosti. Pes však musí v této fázi nácviku ovládat pomocné povely, které zajišťují
jeho ovladatelnost, a nejsou to povely dané zkušebním řádem. Mám na mysli takové povely jako:
"jdi kupředu", "pomalu", "jdi dál", "stůj", "nesmíš", "fuj", apod. Bez těchto pomocných povelů
není možné mít dokonale vycvičeného psa.
Všichni víme, že bez poslušnosti je pes nejen méně upotřebitelný, ale sebevědomý pes může být i
nebezpečný. Z čehož plynou potom dotazy pro Ivoše. Nechci, aby se mě můj vlastní pes bál, ale
respektovat mne musí. Není přece účelem výcviku používat ostnatý obojek, elektriku a podobné
donucovací prostředky jen proto, že psovod zanedbal předvýchovu. Tomu všemu lze lehce
předejít.
Je mnoho psů, kteří po přinesení aportu odmítají tento odevzdat psovodovi. V jednom případě
s ním pobíhají kolem psovoda a nejeví ochotu přijít blíž. To je příklad špatného přivolání, a ne
chyba aportování. V případě druhém pes aport sice přinese, ale nechce jej pustit. Zde je ovšem
chyba psovoda, že mu dává najevo, jak o aport stojí. U psa, který aport nechce pouštět, musíme
postupovat tak, že po přiběhnutí psa s aportem v klidu zavelíme "sedni" a chytíme psa za obojek.
Pak několikrát chytneme aport a opět jej pustíme. Pes jej samozřejmě stále drží. Po několikerém
opakování zavelíme "pusť" a v klidu mu předmět odebereme, abychom mu jej v zápětí vrátili do
mordy. Čili, ani v náznaku nemůžeme psovi ukázat, že s ním chceme o aport bojovat, pak
samozřejmě prohrajeme a máme zaděláno na problém.
Stejný postup bude s rukávem. Pokud pes odmítá pouštět rukáv, vezmu si rukáv do ruky já a
zacházím s ním jako s aportem. Můžeme začít u peška, přes návlek až skončíme u rukávu. Nikdy
jsem neměl problémy s pouštěním především díky poslušnosti. I psi, kteří kousali velmi tvrdě,
rádi pouštěli po hladkém zadržení do dvousetmetrového stoupání v bukovém lese, kde byl nános
listí takový, že se bořili skoro po lokte. Je to samozřejmě i o fyzičce. Pes, který kouše na
třicet metrů, má dostatek energie rvát se o rukáv do ochraptění psovoda. Dnes, v době, kdy si
pes odběhne šest maket a jde se na kousání, má mnoho psovodů s pouštěním problémy. Pokud musí
pes absolvovat náročný průzkum terénu v přírodních podmínkách, poté kvalitní vyštěkání,
prohlídku, doprovody, hlídání, a pak teprve kousání, je s pouštěním skoro vystaráno.
Je dostatečně známo, že i nekompromisní kousáči, o kterých je každý přesvědčen, že jsou na
obraně skoro neovladatelní, spadnou se svou bojovností, jestliže jim přidáme do tréninku
důslednou poslušnost a náročné stopy. Připravit takového psa, který má tvrdou a nekompromisní
obranu a špičkovou poslušnost, umí jen opravdoví mistři. Několik jich v republice znám, ale
nebudu je jmenovat, aby nám nakonec nezpychli.
Vysoká poslušnost a kvalitní pachové práce se většinou vyskytují u fen a to v rukou psovodů.
Tím myslím mužů. Jde zřejmě o jiný vztah, než když fenu vede žena. Ženy zase mají dobrý vliv na
psy a jejich práce v obraně pod jejich vedením je opravdovější a není tak "uposlouchaná" jako u
psovodů-mužů.
To, že pes na obraně nepouští, mne příliš neruší a jsem ochoten napsat plnou bodovou hodnotu,
mimo pouštění. Daleko větší chybu vidím v tom, když pes po kvalitním kousání klidně opustí
figuranta a věnuje se věcem okolo. Zde jsem schopen naopak v klidu nedat body žádné. Stejně
nekompromisně posuzuji špatnou orientaci na pachatele-figuranta. Pokud psovod nepozná na psovi,
že pachatele skutečně vidí a chce jej zadržet, jedná se o špatnou přípravu a nácvik a i zde
postupuji nesmlouvavě.
Možná, že si nyní řekne některý psovod: "To se ti to povídá, ale zkus to s tím mým drakem, který
jen při spatření figuranta už je nepříčetný, natož potom pouštět." Domnívá-li se někdo, že
nácvik pouštění spočívá v častém kousání s opakováním pouštěček, pak se mýlí. Jestliže o svém
psu vím, že kouše rád a dobře, o to míň kousnout dostane. Obrana ano, ale pouze klasická.
Revíry, vyštěkání, prohlídky, doprovody, hlídání předmětů, práce v koši, vytloukačky, dráždění,
tedy samá obrana, ale bez kousání. Veškerou svou výcvikovou a tréninkovou zátěž orientuji na
ovladatelnost a pachové práce. Opravdové kousání jen velmi zřídka a na kvalitní pomocníky.
A propos pomocníci. Dnes dokonce i na zkouškách v místní organizaci musí být vyškolený figurant
s razítkem. Co je tohle za nesmysl? Vždy na každém "rozumném" cvičišti bylo pravidlem, že každý
psovod musí ovládat i figurantskou práci. Pravda, někdo lépe a někdo hůř, ale psi se naučili
kousat na každého, byť i měl odlišnou techniku. Ti nejschopnější pak pomáhali při nácviku štěňat
a mladých psů, protože ne každému je dán cit pro hru, která dobrého psa připraví, a tomu se
nenaučí na žádném, byť sebelepším školení. To buď v sobě člověk má, anebo nemá. Je to jako
s každým sportem. Já mohu trénovat hokej sto let a nikdy nebudu hrát jako Ivan Hlinka, protože
pro tuto hru prostě nemám nadání. A stejné je to s figurováním. Psovodi mají ve svém středu
několik ochotných a snaživých pomocníků, na které trénují po celý rok, ale - ouha! - nejsou to
školení figuranti. A tak na zkouškách pouze přihlížejí, mnohdy k velké škodě jak psů, tak
psovodů.
Abych však příliš neodbočoval od problému, který jsem načal. Nácvik pouštění ve spolupráci
figurant - pes, také není pro služební výcvik jistě to pravé ořechové. Může-li mého psa ovládat
povely figurant, pak takový pes nemá ve službě sebemenší šanci. Ten, kdo psa ovládá, je zcela
bezvýhradně psovod. Pouze psovod a jeho povely jsou a musejí být pro psa směrodatné. Vše ostatní
musí být pro psa naprosto indiferentní. Pomocník musí přesně plnit představy psovoda o náplni
tréninku. Není možné, aby pomocník určoval psovodovi postup přípravy. To lze jen u naprostých
začátečníků, kdy se samozřejmě očekává, že postup tréninku určuje instruktor výcviku ve
spolupráci s pomocníkem. Ale to, co je dnes vidět při nácvicích obrany, a mnohdy i u velmi
pokročilých psovodů, kdy vlastně celou obranu a práci psa vede a poveluje figurant, to opravdu
se služebním výcvikem nemá nic společného.
Viděl jsem dokonce i takovou práci, kdy jeden psovod bere postupně jednoho psa po druhém z rukou
psovodů a spolupracuje s "úřadujícím" figurantem. To už mi opravdu můj prostý rozum nebere. Mne
by takto vycvičený pes zcela jistě netěšil, byť by měl sebelepší výsledky.
Tak, s chutí do opakování ovladatelnosti a s pouštěním si nedělejte starosti, přijde jakoby
zázrakem samo!
