Cvičíme podle TARTu XXIX. (Pes přítel člověka, 11/2003, str. 17)
Cvičíme podle TARTu XXIX.
Mnoho psovodů se mne ptá, zda je možné stopovat i v zimě a zvláště pak na sněhu.
Samozřejmě že to možné je, a pro kvalitní přípravu psa dokonce i nezbytné. Jsou u nás místa,
a zvláště v horských oblastech, kde je sněhová pokrývka mnohdy až pět měsíců v roce. Taková
tréninková absence by samozřejmě zanechala na práci psa neblahé následky.
Je jisté, že učit psa stopovat na sněhu by bylo chybou, protože s největší pravděpodobností
bychom naučili psa hledat stopu zrakem. Ovšem se psem, který už má alespoň pachové základy, je
možné pokračovat v nácviku i v zimě. Konečně i psovité šelmy ve volné přírodě musejí používat
čich při vyhledávání a pronásledování kořisti, jinak by těžko přes zimu přežily.
Cvičné stopy pokládáme na takových terénech, kde se pohybuje dostatek lidí a terén je takzvaně
přešlapaný. Ideální je fotbalové hřiště, na kterém probíhal trénink, prostranství, kam chodí na
zimní procházku děti ze školky, veřejné cesty, apod. Stopy neděláme příliš staré, to znamená
nejvíce do 1 hodiny, a vyhýbáme se dnům, kdy teplota klesne pod 20 stupňů mrazu. Je též možné
pokládat stopy když sněží a vyčkat, až stopa zapadá sněhem. Sníh velmi dobře udrží náš pach a
pes takovou stopu velmi snadno sleduje. Důležité je pokládat předměty světlé barvy, aby se pes
neorientoval zrakem a skutečně označoval předměty nosem.
Zkušení psovodi vědí, že pachové práce nejsou jenom stopy. A právě v zimních měsících máme
dostatek času trénovat průzkumy terénu na předměty (tzv. revír aport). O této disciplíně by nám
mohli vyprávět psovodi, kteří se zabývají záchrannou činností při výcviku lavinových psů. Mnoho
času můžeme věnovat rozlišování předmětů. Víme dobře, že ve stopařských speciálkách máme několik
úloh, které můžeme nyní procvičovat. Vyhledání ztraceného předmětu psovoda je ve sněhu ideální.
Předmět do sněhu zapadne a psík musí opravdu použít nosu, aby předmět spolehlivě našel. Víte
jistě, že i odhozená sněhová koule je nejen vhodný aport, ale i předmět k rozlišení. Jsou psi,
kteří nalezenou kouli okamžitě rozkousnou, a pak ti, kteří ji velmi citlivě donesou.
V rozlišování máme mnoho úloh, a tak můžeme zcela systematicky procvičovat. Rozlišení vlastního
předmětu psovoda mezi cizími předměty, z cizího předmětu na identický cizí předmět, rozlišování
ze stopy na předmět, z předmětu na stopu, z předmětu na osobu, ze stopy na osobu a konečně ze
stopy na stopu. Zimní měsíce jsou pro tuto práci ideální vzhledem k tomu, že takové stopy jsou
většinou krátké, to znamená 40 až 50 kroků, a takový terén najdeme v zimě snadno. Z napsaného
vyplývá, že budeme-li chtít vše poctivě procvičit, zjistíme, že bychom museli žít v Grónsku a
nakonec se nám bude zdát i ta naše zima krátká.
Víme dobře, že kvalitní stopař musí mít i dostatečnou kapacitu plic, aby mohl vypracovávat
náročné stopy. Projížďka na běžkách zasněženou krajinou je pro nás i pro našeho psa ideální
trénink. Jedeme-li rozumně, pes musí celou dobu za námi jít v klusu. A pokud je kvalitní prašan,
zapadá náš pes většinou, díky malému rozměru tlap, dost hluboko, takže vlastně celou cestu plave.
Denně 15 až 20 km na lyžích udělá s fyzičkou našeho psa přes zimu zázraky. A ovšem na jaře jako
když to najdeme.
Sami vidíme, že zimní měsíce nemusejí být nutně pro trénink kvalitního stopaře ztracený čas.
Proto tvrzení, že v zimě se stopovat nedá, je jen pouhá výmluva pro naši pohodlnost.
Když už jsme u té zimní tématiky, řekněme si několik slov o kvalitním zazimování našich psů.
Samozřejmě že to platí především pro psy, kteří jsou ustájeni v kotcích anebo v boudě na zahradě
rodinného domku.
Je zajímavé, že v mnoha knížkách o psech je vždy načrtnut nákres jak má bouda pro psa vypadat,
ale skoro v žádné nejsou její rozměry. Proto jen pro úplnost rozměry, které používá pro své psy
(většinou německé ovčáky) PČR. Bouda je při pohledu zpředu široká 160 cm, přičemž je rozdělena na
dvě skoro stejné části, předsíň a "ložnici". Obě části jsou od sebe odděleny přepážkou, která má
zúžený průchod, aby pes mohl pohodlně prolézt. Část s "ložnicí" je většinou odizolována
polystyrenem kvůli tepelné izolaci. Vysoká je vpředu 90 cm a vzadu 80 cm, hluboká je 95 cm. Bouda
by měla mít odklápěcí střechu, aby se dala snadno čistit. Názor, že čím větší bouda, tím lepší,
je bohužel mylný, protože takovou boudu si pes jen velmi těžko zadýchá a špatně drží teplo.
Do boudy lze dát suchou slámu, kterou podle počasí občas přes zimu vyměníme. Zdůrazňuji slámu,
ne seno, protože seno se velmi rychle rozmělní a vznikne z něj pro psa velmi nepříjemný prach.
Pokud pes leží pouze na prkenné podlaze, vůbec nic se nestane. Dávat do boudy staré matrace anebo
různé hadry je většinou zbytečná námaha, protože je stejně většinou pes v několika dnech roztrhá
a máme v boudě pouze nepořádek a ještě zaděláno na různé vnější parazity.
Nemusíme se obávat, že našemu miláčkovi bude zima. Divoká zvěř v lesích také nemá žádné boudy a
přístřešky a většinou i krutou zimu ve zdraví přežije. Pes by především neměl být v průvanu a je
fakt, že na něj nemusí zrovna pršet anebo sněžit. Jsem však zastáncem tvrdších podmínek pro
ustájení psů a mohu zodpovědně říci, že za 45 let praxe znají moji psi veterinárního lékaře pouze
při povinném očkování. I přes to, že mám pro svého psa kotec i odpovídající boudu, je skoro
pravidlem, že stejně spí venku a boudu využívá jen při opravdu extrémních mrazech. Již mnohokrát
se mi stalo, že po příjezdu na zahradu pes ležel venku a zapadán sněhem spokojeně odpočíval.
Pes, který není zhýčkaný, je kvalitně osrstěný, otužilý a také dobře krmený (a to v zimě být
musí) nemůže trpět zimou. Nejhorší, čím můžeme našim psům "pomoci", je dávat psy na noc do bytu
a přes den je vystrčit ven. Teplotní rozdíly takového ustájení se pohybují od +15 do -20 stupňů
Celsia. A to může být i pro zdravého psa nepříjemný šok.
Pes musí mít především dostatek pohybu, aby se mohl zahřát, a pak, jak jsem již předeslal,
dostatečnou stravu. Při zimním tréninku nikdy nenecháváme psy dlouho odložené a i přivazování
by mělo být jen na nezbytně dlouhou dobu, aby pes nedostatkem pohybu zbytečně neprochladl. Pes
spotřebuje v zimních měsících pro své zahřátí více kalorií, a proto by i přísun potravy měl toto
respektovat. To ovšem neznamená, že ze svého psa uděláme přes zimu zkrmené prasátko. Pes musí
být stále velmi vitální a nadmíru temperamentní. Inu, chce to především svého psa dobře znát a
okamžitě zareagovat, pokud bychom zpozorovali, že pes tzv. padá z váhy anebo naopak nadměrně
přibírá.
Přes celou zimu nikdy nedostává můj pes vodu. Strava je řidší a především konzumuje sníh. Voda
většinou v nádobách stejně zamrzne a pokud je pes v kotci, který je zastřešený, trpí žízní. Můj
pes se volně pohybuje po celé zahradě a sníh má kdykoli k dispozici. I když mu vodu předložím,
nikdy ji v zimě nepije. I na jaře ještě dlouho vyhledává zbytky sněhu, přestože už má v misce
opět vodu.
Vždy říkám, že je opravdu škoda, že se výstavy německých ovčáků nedělají v zimě. Pes jako
kožešinové zvíře je v tomto období ideálně osrstěn a pokud je v dobré kondici, je na něj krásný
pohled. No, psi by to zřejmě snášeli lépe než běhání ve třicetistupňových vedrech, ale
přihlížející diváci by to jistě odnesli přinejmenším slušnou rýmou.
Dnešní pokračování našeho výcviku podle TARTu jsem věnoval tak trochu zimní tématice, protože
tento článeček vyjde zřejmě v listopadu, a to budeme mít zimu tak říkajíc za dveřmi. Pamatujme:
"kdo je připraven, není překvapen". Pokud nechceme dopadnout jako naši silničáři, kteří jsou
každoročně překvapeni, že napadl sníh, udělejme vše pro to, aby naši psi přežili zimu v plném
zdraví a my jako psovodi ji využili pro kvalitní přípravu na nastávající výcvikovou sezónu.
A v pořádání obranářských závodů a zkoušek nám žádná zima nemůže zabránit.