Cvičíme podle TARTu XXVIII. (Pes přítel člověka, 10/2003, str. 13)
Cvičíme podle TARTu XXVIII.
Pod pojmem "ovladatelnost psa" si každý psovod jistě představí ovladatelnost na
vodítku a ovladatelnost bez vodítka. Na první pohled by se mohlo zdát, že vésti psa u nohy na
vodítku nemůže být žádný problém. Bodové výsledky ze zkoušek a závodů však hovoří jinak.
Pro mladého a temperamentního psa je chůze u nohy psovoda na vodítku jistým omezením a podle toho
se také chová. Většina psů na vodítku táhne, někteří naopak jdou za psovodem, jako by je táhl na
pastvu, a jiní zase neposedně poskakují a do připnutého vodítka koušou. Vše samozřejmě záleží na
včasném seznámení psa s vodítkem a jeho nenásilném používáním.
V počátcích, kdy je ještě psík malý, připneme vodítko na obojek a necháme je volně vláčet za
psem. Pes si tak zvyká na krátkodobé připoutání. Později vodítko vezmeme do ruky a snažíme se
upoutat pozornost psa jiným směrem tak, aby si toho omezení moc nevšímal. Prakticky následujeme
psa na vodítku my. Po určité době se snažíme mírným přitažením usměrnit postup psa podle nás.
V těchto začátcích je třeba psa často chválit, zastavit se s ním, přisednout vedle psa na bobek
a ani případný pamlsek neuškodí. V prvních dnech nácviku netrváme na žádné přesnosti a jsme rádi,
že pes připnutí na vodítko strpí. Pokud se pes do připnutého vodítka neustále zakusuje, vyměníme
vodítko za řetízek a ten většinou psa od zákusů odradí.
V dalším nácviku ovladatelnosti se budeme snažit, aby nás pes sledoval na vodítku na rovných
úsecích. Pochodujeme se psem svižným krokem, aby se pes musel orientovat na naši chůzi a neměl
čas očuchávat za pochodu zem. Zde se skutečně dopouštějí psovodi chyb, když postupují se psem
pomalu a neustále sledují, zda jde pes dobře. Povely pro tuto ovladatelnost jsou jednoduché. Při
rozcházení se zavelíme "k noze" a tleskneme si levou rukou na levé stehno. Vodítko držíme zásadně
v pravé ruce, abychom mohli levou rukou volně pohybovat v pochodovém rytmu a případně ji použít
k usměrnění či pochvale psa. Při postupu se snažíme, aby vodítko bylo vždy mírně prověšené, to
znamená, aby pes ani netáhl, ani se za psovodem neloudal. Mírným přitažením vodítka korigujeme
polohu psa u nohy tak, aby byl pes neustále pravou lopatkou u levé nohy psovoda.
Usměrňovací povel je vždy "k noze". Každé jiné povely jako "pořádně", "pojď u nohy", apod. jsou
zbytečné a nevedou k cíli. Ani neustálé povelování psa není správné, protože pes se pak naučí
reagovat až třeba na pátý povel. Psovod je pak zbytečně upovídaný a to oslabuje psovi
pozornost.
Daří-li se nám sladit svou chůzi s chůzí psa, bude náš postup nácviku rychlejší. Uvážíme-li, že
člověk se při chůzi pohybuje rychlostí 4-5 km za hodinu, pak rychlost chůze psa je asi 7 km za
hodinu. Z toho vyplývá výše zmíněná poznámka, že náš krok musí být skutečně svižný.
Někteří psovodi používají při nácviku ovladatelnosti aportu, nejčastěji gumového míčku
připoutaného na poutku, aby tak upoutali pozornost psa k lepšímu sledování psovoda. Po jisté době
vždy aport psovi odhodí a mají tak záruku, že pes vytrvale psovoda, či spíše ten aport, sleduje.
Takto připravovaní psi se většinou vyznačují tím, že psovoda stále mírně předcházejí s hlavou
pootočenou vpravo, a tak trochu překážejí psovodovi v pohybu. Je zde ovšem předpoklad, že pes je
aportér a bere míček jako neustálou stimulaci a odměnu. Projev takového psa je jistě milejší, než
když jde vedle nohy psovoda se svěšenou hlavou a se zřejmou nechutí svědčící o tom, že pes byl ke
sledování a ovladatelnosti donucen.
Sleduje-li nás pes obstojně na rovných úsecích, přidáme mírné oblouky. Při změně směru přichází
opět povel "k noze". Oblouky postupně střídáme vpravo a vlevo a i zde se snažíme, aby nás pes
sledoval pokud možno přesně. Při ovladatelnosti se občas zastavíme a i před zastavením zavelíme
psovi pouze "k noze". Po zastavení přijde povel "sedni" a pes se tak postupně naučí po zastavení
psovoda usedat automaticky k noze.
V prvních dnech nácviku je důležité necvičit ovladatelnost příliš dlouho, aby se pes zbytečným
voděním neunavil a neztratil chuť do práce. Proto by měl nácvik trvat 2-3 minuty, a pak by měl
pes dostat volno a případně lze použít aportu k aktivování jeho zájmu. Ovladatelnost cvičíme
každý den, aby přešla psovi tzv. do krve. Postupně samozřejmě cvik ztěžujeme tím, že oblouky se
za pochodu mění v obraty o 90 stupňů a můžeme se pokoušet i o obraty čelem vzad. Při těchto
obratech se zásadně psovod obrací na levou ruku, čili přes psa.
S mezinárodním zkušebním řádem k nám přišlo tzv. obcházení psovoda při obratech čelem vzad a
někteří psovodi to ženou do takového extrému, že je pes obchází i při obratu vlevo v bok, což je
ovšem chybou. Je velmi důležité hned v počátku nácviku určit, jakou techniku psa naučíme, protože
pozdější přecvičování činí i zkušeným psovodům obtíže.
Sleduje-li nás pes na prověšeném vodítku pozorně a temperamentně, pokoušíme se o ovladatelnost
bez vodítka. Některým psovodům činí tento přechod potíže, protože pes po odepnutí karabiny
považuje cvik za ukončený a klidně vyrazí do volného prostoru. Lze tomu zabránit použitím dvou
vodítek. Pes po odepnutí karabiny zkusí opustit nohu psovoda a je v zápětí usměrněn vodítkem
druhým. Pes tak nezjistí, kdy je vlastně připnut a kdy je volný.
Celý tento nácvik ovladatelnosti postupně ztěžujeme změnou rytmu pochodu, kdy psovod přechází,
po povelu "k noze", do klusu a obráceně, z klusu do normální krokové frekvence. Ovladatelnost
pak přechází do fáze, kdy se psem u nohy opisujeme pomyslné osmičky a děláme malé kroužky o
poloměru 0,5-1 metr.
Dobře připravený pes sleduje psovoda radostně, živě a s viditelnou ochotou i v situacích, kdy
psovod přejde z kroku do klusu a z klusu třeba do pomalé chůze, nebo do náhlého zastavení. Celý
tento nácvik není samozřejmě samoúčelný, protože kvalitně zvládnutá ovladatelnost se nám musí
projevit v přechodech na jednotlivé disciplíny, kdy pes u nohy psovoda musí přejít kupříkladu od
místa, kde se přezkušuje aport volný, k místu, kde je přezkušován skok přes překážku.
Ovladatelnost psa se samozřejmě musí projevit i při obraně při doprovodu pachatele, nebo při
provádění přepadu psovoda za pochodu.
Popsali jsme si dnes nácvik jedné z částí ovladatelnosti. Ovladatelnost psa je pojem, který
zahrnuje cviky počínající přivoláním, přes ovladatelnost psa u nohy psovoda a konče tím, že pes
respektuje povely jako "jdi dopředu", "pomalu", "fuj", "nesmíš" a ostatní povely, bez kterých se
dobře připravený pes neobejde. Víme dobře, že už přivolání dělá spoustě psovodů obrovské
problémy, protože si totiž myslí, že je to cvik jako každý druhý a že se dá opakováním naučit.
Ovšem zkušení psovodi vědí, že přivolání není o výcviku, ale o kontaktu mezi psovodem a psem.
Zkušený psovod vlastně přivolání nikdy necvičí, protože pes jej sleduje naprosto samozřejmě.
Cvičí se pouze technika přivolání a tou je předsednutí a na další povel přisednutí k noze
psovoda. Ale příchod psa po vyslovení jeho jména a přidání povelu "ke mně" je samozřejmostí.
Všichni víme, že kontakt se naučit nedá, ten se musí neustálým stykem se psem postupně a
systematicky vybudovat.
Ovladatelnost psa většinou selhává v situacích, kdy se objeví silnější podnět, než je pro psa
psovod. Všichni známe situace, kdy druhý pes na obzoru, kočka za plotem, zajíc na poli a další,
pro našeho psa velmi lákavé, podněty okamžitě a nekompromisně zruší všechny naše ideální
představy o kontaktu. A protože veškerá výcviková literatura říká, že ovladatelnost je základem
výcviku a je jedno, jedná-li se o psa služebního, loveckého anebo psa společenského plemene,
musíme obětovat mnoho svého volného času ke splnění této základní podmínky. Odměnou nám budiž to,
že takový pes je na první pohled neomylně rozlišitelný od psů, kteří takové štěstí ve výchově
neměli.