Cvičíme podle TARTu XXVII. (Pes přítel člověka, 9/2003, str. 13)
Cvičíme podle TARTu XXVII.
Léto se přehouplo do druhé poloviny a než se nadějeme, bude tu podzim a s ním i
vyvrcholení letošní výcvikové sezóny. V říjnu nás čeká mistrovství republiky ve stopách a
přípravy na tento vrcholný závod jsou v plném proudu.
Je zajímavé, že čichové práce by měly být nejsilnější zbraní našich služebních psů, a přesto
výsledky ze zkoušek i závodů nám říkají pravý opak. Proč právě stopy jsou nejslabším místem
v celkovém součtu výsledků? Je to zcela jistě tím, že v této disciplíně jen mizivé procento
psovodů dovede svého psa kvalitně připravit. Poslušnost se dá zčásti vynutit, i když je to na
psu okamžitě patrné, obrana se dá stereotypním tréninkem jakž takž dopilovat, ale pachové práce
jsou jistou výjimkou. Zde je potřeba kvalitní souhry mezi psovodem a psem a i organizace tréninku
hraje obrovskou roli.
Víme dobře, že při mezinárodních zkouškách už se snížily nároky na pachové práce až na hodinovou
stopu. Je to z hlediska možností psů spíše legrace, protože hodinovou stopu musí zvládnout při
kvalitní přípravě pes už v deseti měsících svého stáří. A to se ještě hledá terén, který musí být
zelený a patřičné výšky. Na tak snadné stopě se jen velmi těžko dá ohodnotit kvalita přípravy a
tak se doslova vymýšlejí blbůstky, za které by se daly sbírat body. Pes musí jít předepsaným
tempem, každé ověření směru stopy je postihováno bodovou ztrátou, zrovna tak ověřování lomů. Při
označování předmětů je vyžadováno, aby nalezený předmět měl pes doslova mezi předními tlapami,
a detailisté vyžadují, aby i ocas psa byl v ose zalehnutí. No zkrátka, hledají se malicherné a
nepodstatné věci, které se stopováním nemají naprosto nic společného. Jsou rozhodčí, a zvláště
ti, kteří posuzují mezinárodně, jdoucí doslova vedle stopujícího psa, aby jak říkají mohli
sledovat, zda pes kvalitně čuchá. To jeden doslova zírá.
V TARTu jsou na mistrovství stopy dvě, jedna dvouhodinová a druhá čtyřhodinová. Zde už se dá
velmi dobře rozpoznat, kolik času a píle věnoval psovod přípravě svého psa. Terény se losují a
zcela lehce se může stát, že jeden pes čuchá na zeleném a druhý na oranici. Není to vůbec na
překážku, protože sbor rozhodčích je natolik zkušený, aby věděl, jak používat body v tom kterém
terénu. Postup a jeho tempo je zcela na psovodovi, a pokud je pes kvalitně připraven, není
vyloučeno, že celou čtyřhodinovou stopu zvládne v poklusu. Nikdo nepředpokládá, že se pes na tak
staré stopě zlomí na lomu jako eskymácký pes v padesátistupňovém mrazu. Samozřejmě že si může
bez bodové ztráty ověřit směr, kterým stopa pokračuje, a vůbec nikoho to nezarazí, protože
všichni rozhodčí jsou také především psovodi, kteří aktivně cvičí, a přesně vědí, co může pes na
takové stopě dokázat a jaké úsilí k vypracování potřebuje.
Připravujeme-li psa na čtyřhodinovou stopu, víme dobře, že je potřeba trénovat stopy i mnohem
starší, aby pes předvedl dokonalý výkon. V posledních letech se setkávám velmi často s naprosto
neopodstatněným strachem před nácvikem starších stop. Začínající psovodi, snad pod vlivem toho,
že i na "mistráku" se dělá hodinová stopa, bojí se přidávat na obtížnosti. Pak se stává, že pes
je ve stáří dvou a více let stále připravován na ZVV 1 a vypracovává v křeči půlhodinové stopy.
Pokud je dělá dobře, psovod je spokojen a vůbec jej nenapadne zvyšovat obtížnost tréninkové
zátěže.
Připravovat psa na stopy však není jen šlapání "účka do naprostého zblbnutí psa". Je to
samozřejmě neustálá změna terénů, tvaru, času a denních dob. Ruku v ruce se stopováním musí jít
i vytrvalostní příprava, tzn. dlouhé vycházky, zvládání náročných terénů, plavání, atd., aby měl
pes dostatečnou kapacitu plic. Trénujeme revír-aporty, aportování do členitého terénu, aby musel
pes neustále používat čich a naučil se pracovat s větrem. Rozlišování předmětů ve všech způsobech
(z předmětu na předmět, z předmětu na stopu, ze stopy na předmět, ze stopy na osobu atd.) je též
velmi důležité. Také křížení stop včetně pachových křížů a pachových vějířů, pokládání stop na
frekventovaných terénech, apod.
Mnoho psovodů si vůbec nedovede představit, že stopa může vést po škvárovém hřišti, asfaltu nebo
po chodníku. Přechody přes cestu, silnici anebo potok pokládají za nemožné.
Velmi důležitá je i sebedůvěra psovoda před stopou. Pokud psovod nastupuje na pachovou práci
s přesvědčením, že tak těžkou anebo tak starou stopu jeho pes nemůže nikdy zvládnout, je o
částečný neúspěch postaráno ještě před započetím práce. Již mnohokrát jsem se přesvědčil o tom,
že když neřeknu předem psovodovi, jak je stopa stará, vypracuje ji slušně. Ale pokud mu předem
oznámím, že je to pětihodinová stopa, pak zcela rezignuje a dělá neuvěřitelné chyby. Psovod musí
na stopu nastupovat s tím, že pes samozřejmě stopu vypracuje, jen ho zajímá jak kvalitně. Je to
stejné, jako u dostihového sportu. Jestliže si jezdec nevěří, přenese svou nervozitu na koně,
a pak už lze jen čekat, na které překážce spadne.
My trénujeme čich psa a je to naprosto stejný trénink jako kupříkladu u degustátorů vína či
voňavek. Trénovaný člověk dokáže věci, které se zdají až neuvěřitelné. Naprosto stejné je to u
psů. Trénovaný pes v čichových pracích musí podávat na rozdíl od netrénovaného psa diametrálně
rozdílné výkony. Pokud však po několik generací stačí k uznání do chovu zkouška ZVV 1, pak se
samozřejmě můžeme dočkat toho, že si přivezeme domů štěně, jehož předkové v mnoha generacích
nikdy nedělali cizí stopu. A když ještě zjistíme, že k 70% limitu při získání poslušnosti
nemuseli jeho předkové po několik generací ani aportovat, pak můžeme všechny ambice na výcvik
zabalit.
Tím samozřejmě nechci říci, že by se počet bodů na zkoušce dědil, ale zcela jistě se dědí
předpoklady pro práci, a tyto předpoklady se musejí v bodovém ohodnocení zkoušky objevit.
Z praxe víme, že mnoho psovodů na dotaz, zda jeho pes aportuje, odpoví kladně, ale záhy zjistíme,
že pes aportuje pouze míček anebo činku. Použije-li psovod jako aportu botu či rukavici, psa
vůbec nenapadne odhozený předmět přinést. Jestliže řeknu, že můj pes aportuje, pak musí donést
vše, co mu hodím, a to může být i láhev od piva nebo svazek klíčů. Pes musí donést ztracenou
peněženku stejně spolehlivě jako dřevěnou činku. Analogicky, řeknu-li, že můj pes stopuje, pak
čuchá nejen na trávě, ale na každém terénu.
Připravovat psa na kvalitní práci ve stopách by měl především psovod, který má se svým psem
dokonalý kontakt, je u něj předpoklad, že je to člověk klidný, trpělivý, s odpovídajícím
teoretickým základem. Psovod, který je po několika neúspěšných pokusech netrpělivý a vznětlivý,
rychle dojde k neuváženým trestům, a to je se stopařskou prací naprosto neslučitelné. Jen ti
nejzkušenější psovodi pochopí, že práce na stopách je opravdovým vrcholem výcviku.
Stopařský výcvik je během na dlouhou trať. Dobře připravený pes ovšem svému psovodovi vloženou
práci bohatě vrátí, protože stopaři sice dozrávají pomalu, ale vrcholné výkony jsou schopni
podávat do velmi vysokého věku. Výbušný a tvrdý obranář začíná v osmi letech ztrácet rychlost a
razanci, zatímco osmiletý stopař je plný zkušeností a jeho práce se stává dokonalou. Podíváme-li
se do startovní listiny MS stopařů, jedenáctiletí psi nejsou výjimkou.
Mnoho psovodů bere stopy jako nutné zlo a viditelně jim spadne kámen za srdce, když odcházejí
s ohodnocením vyšším jak 80 bodů. Samozřejmě že dobře připravený pes na stopách má i na soutěžích
skoro vystaráno. Ztráta stopy znamená většinou ztrátu 100 bodů, a ty už nelze nikde dohnat. Na
druhou stranu psovod, jehož pes na všestranné soutěži začíná se základem 95 bodů a výše, může
směle pomýšlet na stupně vítězů, a to je vždy příjemný pocit.
Věnujme proto nácviku stop dostatek času a nebojme se od našich psů vyžadovat vysoké výkony. Psi
na tuto práci většinou mají a záleží jen na nás, jak se naučíme se psem zacházet a hlavně mu při
jeho práci porozumět. Musíme se naučit psa bedlivě sledovat a už na vlastních stopách naprosto
neomylně rozpoznat, zda pes je na stopě, anebo pouze stopování předstírá. Pamatovat si naprosto
dokonale průběh položené stopy je nezbytný předpoklad. Nutit psa stopovat v místech, kde stopa
není, je už po několika takových pokusech nejrychlejší cesta k neúspěchu. Pečlivě musíme vybírat
i kladeče, kteří nám šlapou stopy cizí. Je lehké jít po stopě za psem, který to umí, problémy
většinou nastanou, když pes se stopy sejde. Pak musí kladeč s naprostou jistotou říci: "Tady je
pokračování.". Jestliže začne v terénu hledat a výsledek je takový, že "tady to někde je", pak
raději sbalte šňůru a celou práci ukončete, protože tím naděláte méně škody.
Věřím, že na Sázavě, kde proběhne podzimní MR stopařů, se sejdou psovodi a psi připravení a že
jejich práce bude pro diváky zážitkem. Okřídlená věta, že trénink dělá mistra, platí totiž pro
stopařskou práci dvojnásobně.
