Cvičíme podle TARTu XXVI. (Pes přítel člověka, 8/2003, str. 13)
Cvičíme podle TARTu XXVI.
Třicáté pokračování našeho výcviku podle TARTu vychází ke konci července, a tedy
v době prázdnin. Je to vždy tak trochu okurková sezóna ve výcviku, protože jarní závody a zkoušky
máme úspěšně či méně úspěšně za sebou a přichází doba dovolených. Pro některé majitele psů
neřešitelná otázka kam se psem, když celá rodinka se rozhodla jet k moři, a pro druhé očekávání
letních výcvikových táborů a těšení se na nové zážitky i na nová "psí" přátelství. Bude dostatek
času na cvičení, koupání a večerní posezení u táboráku. Přijdou na přetřes historky o psech,
kteří už nežijí a kteří podávali výkony, o kterých se dnešním psovodům ani nesní.
Taky máte někdy pocit, že rybářská a myslivecká latina jsou proti té naší pejskařské úplná nuda?
Je zajímavé, jak čas dovede zkreslit vzpomínky na výkony psů, které byly sice dobré, ale ústním
podáním a neustálým předáváním vyrostly do obrovských rozměrů až člověk má pocit, že dnešní psi
jsou už jen slabým odvarem psů předcházejících. Zvláště mladí a začínající pejskaři jsou vděčnými
posluchači a ti staří, hřešíce na to, že si jejich psa už nikdo nepamatuje, lžou a kecají až se
jim od huby práší.
Zrovna nedávno jsem byl náhodným posluchačem na jedné kynologické přednášce, kde jeden z našich
vynikajících psovodů minulých let vykládal, jaké zázračné feny v pachových pracích měl on, když
závodil, a že už si ani nepamatuje, kolik titulů mistra republiky s nimi získal. Smůla je v tom,
že historie naší kynologie je mým koníčkem a znám všechny mistry republiky od roku 1948. Ty,
kteří žijí, osobně a ty, kteří už nejsou mezi námi, také. Mohl jsem vstát a říci, že to bohužel
není pravda, protože ten titul byl pouze jeden a to v padesátých letech. Ale nevstal jsem,
protože by to byla škoda, neboť jinak ta přednáška byla výborná a velice poučná. Jen mi bylo
trochu líto těch naslouchajících. Pokud by byl některý z těch mladších psovodů alespoň trochu
nedůvěřivý a ověřil by si ty údaje, dospěl by jistě k závěru, že asi ani ostatní informace nebyly
pravdivé a to by byla nesmírná škoda.
Další z přednášejících ohromil hned v úvodu své přednášky posluchače informací o počtu jím
složených zkoušek z výkonu. Když jsem si to jen letmo spočítal, vzhledem k jeho věku, vycházelo
by to na zhruba dvanáct zkoušek za jeden rok. Uvážím-li, že se pes dožije asi deseti let a těch
psů mohu mít za svůj život tak pět až šest, pak mi vyjde, při velmi kvalitní práci, okolo
padesáti zkoušek, a to musím být opravdu pilný. Ostatní složené zkoušky mohou být na úrovni ZM
či ZVV1, a to jasně hovoří o tom, že nedělám pejskařinu jako zálibu, nýbrž že dělám psy na kšeft.
A tím bych se zcela jistě nikdy a nikde nechlubil.
Proto kamarádi, až budete večer u táboráku vyprávět, jakého máte zázračného psa, jak je skvěle
ovladatelný a že kouše jako z praku, uvědomte si, že druhý den až ho pustíte na revíru z vodítka
a on nepřijde ani kdyby jste si vyřvali plíce a z prvního kousání se utrhne anebo elegantně uhne
před nápřahem figuranta, můžete se lehce dostat na přetřes ostatních kolegů hned u táboráku
příštího. A pokud pravidla pejskařské latiny platí, dozvíte se za pár let, že jste měli psa,
kterého, když jste chtěli cvičit, vám museli chytit ostatní a při obraně vám ho zahnal králík do
králíkárny a ještě za ním otočil rýgl.
Mám rád vyprávění o psech a psovodech, kteří u nás působili v letech minulých, ale očekávám
informace pravdivé, čili takové, které mohou motivovat ostatní ke kvalitnější práci. Sám jsem
vysedával a naslouchal hodiny a hodiny u našeho bývalého ústředního poradce pro chov NO Lojzíka
Pokorného, který o tomto plemeni o jeho historii a chovu věděl snad vše. Další dlouhé hodiny jsem
vstřebával zkušenosti našeho vynikajícího výcvikáře Oldy Rameše, a je veliká škoda, že už oba
jsou v pejskařském nebi. Nejsem žádný začátečník, ale když Standa Skála začne o metodice výcviku
obrany, ani nedýchám a doslova hltám každé slovo.
Využijte proto letních výcvikových táborů k organizování společných tréninků pod vedením
zkušených výcvikářů, zvěte si na přednášky pejskaře z řad rozhodčích a hlavně nezapomínejte na
ty, kteří už pro svůj věk posuzovat nemohou. Jejich zkušenosti jsou nedocenitelné. Máme stále
mezi sebou skutečné špičky ve výcviku (jen namátkou manželé Červenkovi ze Zásmuk u Kolína), a je
obrovská škoda, že takoví lidé nesedí v ústřední výcvikové komisi jako poradci a jejich odborný
potenciál není využíván. Věřte, že takových pejskařů jako byl Jarda Hnízdil už mnoho nebude a
chceme-li v TARTu skutečně vrátit úroveň výcviku na laťku, kterou kdysi nasadili Dr. Eis,
Skuhrovský, Němec, Komolý, Hartl, Nový a ostatní velikáni našeho služebního výcviku, musíme se
vracet k jejich myšlenkám a samozřejmě metodám výcviku. To není krok zpět, jak by se mohl někdo
mylně domnívat, ale naopak obrovský krok kupředu.
Jsem si vědom, že v dnešní době není mnoho těch, kteří by měli veliké časové rezervy v honbě za
obživou, aby je mohli věnovat náročnému výcviku jako jsou čtyřhodinové stopy a náročná obrana
v přírodním terénu. Jsou tu však ozbrojené složky jako PČR, AČR a ostatní složky využívající ke
své práci služebních psů. Na nás je, abychom jim v jejich práci pomáhali a kvalitním výcvikem
zajišťovali dostatečný rezervoár kvalitního povahového materiálu, na kterém se dá stavět.
Nemám nic proti sportovnímu výcviku, ale musím být proti, aby se takový výcvik zaváděl do těchto
složek. Pokud má služební pes zůstat nedocenitelným pomocníkem při vykonávání tak náročné služby,
nelze od něj vyžadovat sportovní výkony. Byla by to stejná chyba, jako vyzbrojit policii
sportovními "vzduchovkami".
Využil jsem dnešního třicátého, a tak trochu jubilejního, pokračování našeho výcviku podle TARTu,
k lehkému prázdninovému zamyšlení nad naší prací, k takovému námětu na pokec u táboráku. I my, i
naši psi, si máme právo malinko odpočinout po náročné práci, a proč nevyužít tohoto odpočinku
k podnětným debatám o další naší činnosti. Vždyť už jen půl roku a TART bude v příštím roce
vstupovat do svého desátého, a tedy také jubilejního roku svého trvání. Všichni naši členové
vynaložili obrovské úsilí pro jeho zachování a hlavně pro zachování povahových kvalit služebních
plemen. Nesmíme se nechat ukolébat částečnými úspěchy a musíme být stále náročnější jak na sebe,
tak na výkony našich psů. Všichni dobře víme, že služební kynologie má v naší zemi dlouholetou
tradici a výsledky našich psovodů a psů jsou známy nejen u nás, ale i v Evropě a ve světě.
Neodmítáme spolupráci se sportovními kynology, i oni mají stejné základy jako my, ale odmítáme
snižování nároků na psy a jejich výkony.
Důkazem toho, že jdeme správnou cestou je neustále se zvyšující zájem o členství v našem svazu
a zájem ozbrojených složek o trvalou spolupráci. V podzimní části výcvikové sezóny nás čeká,
mimo mnoha zkouškových akcí, ještě mistrovství republiky stopařů, které proběhne opět na Sázavě.
Jsem přesvědčen, že všichni uděláme vše pro zdárný průběh této vrcholové akce, a že účast psovodů
i z řad bývalých "pětistovkařů", bude důkazem toho, že o vrcholový výcvik je mezi naší
pejskařskou veřejností stále neutuchající zájem.
Přeji všem našim členům, aby se jim dovolená s jejich psy vydařila, mládežníkům přeji, aby
prázdninové tábory využili k zlepšení kondice své i svých psů, a samozřejmě pokud budete v závěru
skládat výkonnostní zkoušky, aby vše dopadlo podle vašich představ. A když ne, tak si z toho nic
nedělejte, zítra je také den, hlavně že se vrátíte zdraví a opálení. Apropos, té pejskařské
latině nechejte volný průchod, protože i bez barona Prášila by byla naše literatura chudší.
A pokud to někdo dovede vyprávět, jako to vyprávěl pan Miloš Kopecký, pak je u táboráku vždy
vítán, protože legrace k životu patří, a je lepší jeden ukecanej pejskař, než deset odbornickejch
sucharů.