Cvičíme podle TARTu XXV. (Pes přítel člověka, 7/2003, str. 13)
Cvičíme podle TARTu XXV.
Zákrok v místnosti se ve zkušebním řádu TARTu vyskytuje ve dvou speciálních
zkouškách, OPT 2 a OPT 3. Smyslem tohoto cviku je prokázat upotřebitelnost psa v podmínkách,
které mohou při výkonu služby nastat. Prostředím pro přezkoušení se většinou stává místnost,
která má imitovat hlučné prostředí restaurace, kde dojde k výtržnosti a kam je přivolána hlídka
pořádkového sboru k její likvidaci.
Je to cvik velmi atraktivní a zvláště pro diváky přitažlivý. Celá akce vypadá tak, že na povel
rozhodčího začne osazenstvo místnosti tropit hluk, který hraničí se řevem. Psovod se psem je před
místností a čeká na výzvu pořadatele. Do místnosti vstoupí psovod se psem bez náhubku a na
vodítku a vyzve přítomné ke klidu. Na tuto výzvu však vřava ještě zesílí a na dvojici se snese
sprška nadávek a létajících předmětů, jako jsou papírové krabice, tácky, plastikové láhve, apod.
Předměty musejí být lehké, aby nedošlo ke zranění psa nebo psovoda. Po krátké době, kterou
potřebuje rozhodčí k tomu, aby posoudil chování psa a jeho orientaci, vyrazí ze skupiny osob
útočník opatřený ochranným oděvem a zaútočí na psovoda. Pes by měl okamžitě zareagovat a
násilníka pevným zákusem zpacifikovat. Od tohoto okamžiku se přítomní uklidní a psovod, který
stále drží psa na vodítku, jej odvolá anebo sundá. Po vyslechnutí bodového ohodnocení psovod se
psem z místnosti odcházejí, většinou za potlesku diváků.
Z popsaného je patrné, že do takovéto akce nemůže jít pes nepřipraven. Nápor na nervovou soustavu
psa je obrovský a proto příprava na takový cvik musí být pozvolná, systematická a odborně vedená,
pokud se nechceme dočkat toho, že pes v takovém prostředí zklame.
Nutným předpokladem je věková vyzrálost psa a velmi kvalitní příprava jeho sebevědomí. Při
nácviku postupujeme tak, že nejdříve seznámíme psa s různými povrchy podlahy, tak jak už jsme si
v předešlém psaní popisovali. Pes se musí zcela samozřejmě pohybovat po linoleu, parketách,
dlaždicích, kobercích a ostatních krytinách. Tuto fázi jsme ostatně zvládli již při průzkumu
objektů, kde pes označoval anebo vyštěkával ukrytou osobu. Musí se zcela nenuceně a bez náznaků
útočnosti pohybovat mezi lidmi, kteří v místnosti sedí a chodí, aniž by si psa všímali.
Zvládá-li pes bez problémů takový pohyb, přistoupíme k nácviku kousání v místnosti. Uděláme si
nám již známou kruhovou obranu za přítomnosti 4-5 psů a v závěru si zkusíme hladké zadržení na
velmi krátkou vzdálenost. Jde nám především o to, aby pes nabyl jistoty a naučil se pohybovat a
odrážet z různých podkladů. Zkušenější psovodi vědí, že pes, který při hladkém zadržení
prováděném na cvičišti, kde podkladem je tráva anebo hlína, je schopen naskakovat na pomocníka
i z několika metrů, se na asfaltu či dlážděné silnici chová naprosto jinak a mnohdy mu dělá
problémy pomocníka zadržet vůbec.
Budou-li zákusy v místnostech kvalitní (a píši záměrně v místnostech, protože je třeba prostředí
velmi často střídat a měnit), přidáme do místnosti několik lidí, kteří se zatím budou chovat
klidně. V další fázi nácviku začnou přítomní hlučet, až když je pes pevně v zákusu, a pak
pozvolně hluk zesilujeme, přičemž by měl být v místnosti jeden zkušený "dirigent", který podle
reakce psa vede diváky k zesílení anebo zeslabení hluku na předem smluvená znamení.
Koušou-li psi sebevědomě a bez zábran, je jen na naší fantazii, jak budeme tento cvik pozvolna
ztěžovat. Variant je mnoho. Psovod může vstupovat do místnosti, kde je vřava, a pes už je tak
předem nabuzen, nebo vstoupí do místnosti, kde v klidu vyzve některého návštěvníka k předložení
osobních dokladů a potom teprve začne bouře neklidu, která vyvrcholí napadením psovoda. Stejnou
situaci lze navodit i na cvičišti, kde postavíme jeden stůl, u kterého sedí čtyři výtržníci jako
v zahradní restauraci, a zde pak probíhá celá akce. Tato varianta se velmi často provádí při
ukázkách nácviku pro veřejnost. Pro psy je tento nácvik přijatelný, protože jej provádějí ve
známém prostředí a na jim dobře známém podkladu.
Častou chybou bývá, že vlivem špatného nácviku se psi po vstupu do místnosti soustředí pouze na
pomocníka opatřeného ochranným rukávem a ostatní osoby ignorují, i když na psovoda zaútočí. Zde
je samozřejmě důležité, aby útočící pomocník nebyl předem nápadný a neodlišoval se oblečením
příliš od ostatních osob. Můžeme též nasimulovat aktivitu dvou lidí, kteří výkřiky a gestikulací
soustředí pozornost psa na sebe a v závěru zaútočí z druhé strany jiný pomocník.
Při závodech na Slovensku zorganizovali pořadatelé tuto disciplínu tak, že k místnosti, kde
probíhala výtržnost, byla k oknu přistavena náběhová stěna, psovod stál před chatou, v okně se na
chvíli objevil pomocník a pes byl vypouštěn do okna a skokem do místnosti likvidoval pachatele,
zatímco psovod obíhal celou chatku a vstupoval do místnosti dveřmi. Bylo to velmi náročné,
vzhledem k tomu, že pes byl v té vřavě naprosto sám bez svého psovoda, který vlastně dorazil až
po zákroku. Bylo několik psů, kteří směle vyběhli do okna a po spatření toho "pekla" okamžitě
otočili a skákali zpět ke psovodovi. Přítomný vynikající psovod a autor tohoto nápadu pan MVDr.
Tatarko to komentoval slovy: "To je múdry pes, ten zbadal, čo sa deje, a beží pre posilu.".
Když jsem svého času pomáhal jako amatér při výcviku služebních psů v nápravném zařízení
v Libkovicích, praktikovali jsme nácvik likvidace výtržnosti tak, že se pomocník zabarikádoval
v místnosti pomocí židlí a převrácených stolů, a přes tyto překážky byl vysílán pes k zákroku.
Skutečně záleží jen na ochotě věnovat tomuto cviku dostatek času, ale výsledek se vždy vyplatí.
Dobře připravení psi se na tuto práci těší a už při zaslechnutí toho randálu se doslova hrabou do
místnosti, aby si mohli kousnout.
Zmíním se ještě krátce o tom, proč je třeba mít psa na vodítku. Psovod, který má svého psa ve své
těsné blízkosti, je velmi dobře chráněn. Pokud by vodítko pustil, může jeho volný konec kdokoli
přišlápnout, psovi zamezit v dalším pohybu a psovod pak zůstává sám a bez opory. U vznětlivých
psů by mohlo dojít k tomu, že po likvidaci jednoho pachatele se může obrátit a zaútočit na jinou
pohybující se osobu a lehce by tak mohlo dojít ke zranění přihlížejících diváků a v praxi pak ke
zranění nevinné osoby.
Při závodech a soutěžích je při tomto cviku okamžitě vidět praxe policejních psovodů, kteří ve
spolupráci se psem likvidují výtržníka během několika vteřin pomocí naučených chvatů. Zde však
není cílem zlikvidovat pomocníka dobře mířeným direktem, ale posoudit práci psa, nakolik je
platným pomocníkem svého psovoda.
K práci pomocníka je dlužno říci, že útok musí být veden na psovoda a nikoli na psa a boj musí
být přizpůsoben naprosto praxi, kdy po zákusu pomocník jen krátce zabojuje a pak přechází do
klidu. K taktice psovoda patří, že do místnosti vstoupí tak, aby měl dostatečně chráněn prostor
za sebou (tzv. krytá záda) a zároveň si ponechal dostatečný odstup od lidí, aby měl pes dostatek
místa a času sledovat chování lidí a zareagovat na útočícího pachatele.
V závěru je třeba připomenout, že náhodné postupy bez řádné přípravy vedou velmi často ke
zklamání psovodů. Obvykle se to stává tak, že jsou nějací "experimentátoři" svědky popsané
přípravy, pak přijde známá věta: "Hele kluci, já si to taky zkusím!" a je zaděláno na problém,
který se pak jen velmi těžko napravuje. Je zcela v rukou instruktora výcviku, aby těmto náhlým
nápadům učinil přítrž a takového nadšence umravnil. Zvláště u tohoto cviku platí, že postup od
jednoduchého ke složitému je velmi důležitý, pokud chceme připravit svého psa ke kvalitním
výkonům.
