Hlava německého ovčáka Výcvik psa
archiv článků s kynologickou tématikou
Cvičíme podle TARTu XXIV. (Pes přítel člověka, 6/2003, str. 13)

Cvičíme podle TARTu XXIV.

V březnu proběhlo na veterinární základně Grabštejn, za účasti čtyřiceti frekventantů z celé republiky, doškolení figurantů a instruktorů pro výcvik podle zkušebního řádu TART. Všichni dobře víme, že bez těchto lidí se neobejde žádné výcvikové středisko a proto Výcviková komise věnuje tomuto instruktážně metodickému zaměstnání každoročně velkou pozornost. Vzhledem k tomu, že se z řad zúčastněných ozývalo mnoho hlasů, které litovaly, že se takovéto akce nemůže zúčastnit více lidí (což by z časového hlediska nebylo možné), pokusím se dnes alespoň ve zkrácené formě informovat ostatní členy o obsahu školení.

Celé zaměstnání bylo rozděleno na teoretickou část, která proběhla dopoledne, a po společném obědě probíhalo praktické cvičení, kde si všichni vyzkoušeli práci figuranta na vlastní kůži. Známé pořekadlo, že je lépe jednou vidět než stokrát slyšet, potvrdila většina adeptů.

Teoretická část začínala velmi zajímavou a velmi fundovanou veterinární přednáškou pana MVDr. Romana Šebesty, hlavního veterináře místní základny, která byla provázena četnými dotazy z řad posluchačů, a pak pokračovala přednáškou předsedy Výcvikové komise a šéfa sboru rozhodčích pro výkon pana Mgr. Jana Komárka, který se zabýval rozborem obsahu zkušebního řádu a jednotlivých disciplín obrany. Pro ty, kteří se nemohli zúčastnit tohoto doškolení, je určeno dnešní pokračování našeho seriálu "Cvičíme podle TARTu".

Úkolem každého instruktora na cvičišti je sestavovat plán výcviku a organizovat práci při společném tréninku. Instruktorů, nebo chcete-li výcvikářů, by mělo být na každém cvičišti několik a pravidlem vždy je, že ten nejzkušenější vede skupinu začátečníků. Práci instruktora by měl vykonávat zkušený psovod, který má sám složeno dostatečné množství zkoušek z výkonu a má absolvováno mnoho závodů a soutěží. Služební kynologie je natolik specifická činnost, že pro vedení výcviku jsou pouhé teoretické vědomosti naprosto nedostačující.

Z teorie musí znát všeobecně standardy služebních psů, péči o psa včetně veterinárního minima, anatomii, základy chovatelské práce, výživu od štěněte až po dospělého psa, předvýchovu štěněte, základy metodiky výcviku a vyšší nervové činnosti psa, základy zdravovědy a první pomoci jak pro psy, tak samozřejmě pro lidi, doslova nazpaměť znění zkušebního řádu a samozřejmě musí mít dobrý vztah k lidem a komunikační schopnosti. Není toho málo a sami z vlastní zkušenosti víme, že skutečně dobrých instruktorů je jako šafránu. Ne každý špičkový psovod má schopnost předávat své zkušenosti mladším a začínajícím kolegům. Vysvětlit postup při výcviku psa je mnohdy mnohem složitější, než samotný výcvik.

Na cvičiště dochází mnoho zájemců o výcvik a jejich výkonnost je samozřejmě rozdílná. Úlohou hlavního výcvikáře je zjistit od příchozích, jaké záměry se psem mají, a podle toho je zařadit do jednotlivých skupin. Je samozřejmě zmýlená, pokud se někdo domnívá, že všichni, kteří chtějí chodit na cvičiště, mají touhu závodit a skládat zkoušky. Mnoho začínajících adeptů chce od psa pouze základní poslušnost a hlavně, aby pes ohlídal je a jejich majetek. Je i mnoho takových, kteří jen hledají spřátelené duše, se kterými si mohou o psech popovídat, nabýt tak nových poznatků a o samotný výcvik nemají příliš velký zájem. Odmítat takové lidi je chybou, protože z vlastní zkušenosti vím, že tito lidé jsou schopni vykonat velký kus práce pro organizaci samotnou.

Velmi častým dotazem bývá: "Kolik by měl mít dobrý instruktor složeno zkoušek"? Obecně lze říci, že výkonnostní dvojka by měla být dostačující. To znamená minimálně jednoho psa od ZMT až po T 3 a i zkušenost ze sportovního rejstříku zkoušek jako je ZVV, IPO, SchH a speciálních zkoušek je velmi důležitá. Podle úrovně závodníků na soutěži lze vždy odhadnout kvalitu výcvikáře z té které organizace. Je jasné, že ne všechny organizace mají to štěstí, že v jejich středu je některý ze zkušených závodníků anebo rozhodčích. Není však třeba zoufat, mnohdy zapálené nadšení pro věc je mnohem důležitější, než bez nadšení prováděná rutina.

A nyní několik slov k figurantům. To, co jsem výše zmínil o instruktorech výcviku, je samozřejmě platné i pro figuranty. Skutečně kvalitních pomocníků - figurantů je obrovský nedostatek. Na mnoha cvičištích mi tato slova jistě rádi potvrdí, protože v dnešní době se věnuje výcviku překvapivě mnoho příslušnic něžného pohlaví a o chlapa, který by prováděl kvalitně figurantskou práci, nemohou zavadit. Řekněme si rovnou, že tato činnost pro ženy není to pravé ořechové. Práce figuranta je fyzicky velmi náročná a i možnost zranění je velmi vysoká. Z těchto slov vyplývá, že zájemci o "figurantské řemeslo" by měli být fyzicky zdatní, dostatečně pohybliví, mít samozřejmě všechny odborné předpoklady, které jsou kladeny na instruktory, musejí mít vynikající postřeh a pozorovací talent. Nesmějí se samozřejmě psů bát a jisté herecké nadání je vítáno. Protože není těžké odfigurovat kontrolní výkon, to dovede každý průměrný figurant, ale připravit z mladého a nezkušeného psíka kvalitního a sebevědomého obranáře, to je umění, kterého není schopen každý.

Dobrá spolupráce mezi instruktorem, psovodem a figurantem je základ úspěchu. Pravidlem by mělo být, že figurant se učí na psech, kteří jsou zkušení a tzv. vykousaní, a mladé psy připravujeme vždy se zkušeným pomocníkem. Před započetím každé práce na novém cviku je třeba domluvit s pomocníkem přesnou režii. Nelze během nácviku opravovat práci figuranta, aniž by to rušilo práci psa. Praxe nám ukazuje, že figuranti používaní ve sportovním výcviku jsou pro služební výcvik nepoužitelní. Jejich naučené rituály jsou velmi vzdáleny praxi. Pachatel by se totiž nikdy takto nechoval. Nabízení rukávu při kruhové obraně, pomalý pohyb při hladkém zadržení, nesmyslné krokování při zádržích, špatná práce se zbraní (softem), ovlivňování psa figurantem (figurant dává psovi povely, dokonce jej chválí) - s ničím takovým se pes v praxi nemůže setkat. Figurant musí být pro psa při služebním výcviku nepřítelem číslo jedna. Chování psovoda k figurantovi při nácviku obrany musí být vždy nekompromisní a jakékoli přátelské kontakty či rozhovory mezi ním a figurantem jsou tabu.

Uvedu příklad: Při zajištění pachatele, které přichází po vyštěkání, dochází k prohlídce a výslechu. Pokud se psovod začne pomocníka vyptávat na kvalitu štěkání, při výslechu se oba smějí, figurant přátelsky gestikuluje rukama, dokonce si kamarádsky poplácá psovoda, je zaděláno na problém. Pes samozřejmě rychle vycítí, že je to hra, a jeho chování k simulovanému pachateli ochladne. Při dalším nácviku zjistíme, že pes nestřeží figuranta, ale rozhlíží se, kde co lítá, očuchává kolem sebe zem a figurant jej přestává zajímat do doby, než přijde povel "sedni" a může dojít ke kousání.

Zlobivost, sebevědomá nedůvěra, pevné zákusy i za cenu počáteční nechuti pouštět hadr, peška a rukáv, to je cíl, který musí dobrého figuranta při výcviku v TARTu zajímat, a tomu musí podřídit svou veškerou činnost. Dobrý figurant musí odhadnout schopnosti psa a jeho úkolem je, aby pes ze vzájemných střetů vždy odcházel jako vítěz. Po nácviku musí říci psovodovi, kde má pes slabiny a kde je třeba přidat. Není žádná ostuda zjistit u psa, že zákusy na rukáv nejsou takové, jaké očekáváme, a vrátit se zpátky k zákusům do hadru. Mnohý z figurantů však raději psovodovi řekne, že je vše v pořádku, jen z obavy, aby psovod nechtěl kousání opakovat.

K práci dobrého pomocníka patří samozřejmě i odborná pomoc při pachových pracích. Kladení stop, rozlišování předmětů, to vše jsou úkoly, ke kterým kvalitního pomocníka potřebujeme. Někteří figuranti se cítí uraženi, přidělí-li jim instruktor anebo rozhodčí na závodě jinou funkci než provádění kontrolního výkonu. Velkým nešvarem se také v posledních letech stává vykonávání této činnosti za úplatu. Velmi průměrný a mnohdy i špatný figurant si nechává svoji neodbornost draze zaplatit. Jsem velmi rád, že tato praxe v TARTu neexistuje. Zde stále platí "ty mně, já tobě". Starší psovodi, kteří už nemohou zastávat funkci figuranta, vypomohou při pokládání stop a ti mladší jim rádi udělají na oplátku kousání. Je samozřejmé, že při závodech a soutěžích mají pomocníci nárok na finanční ohodnocení, stejně jako rozhodčí. V TARTu však rozhodčí za posuzování mistrovských soutěží odměnu neberou, protože si pokládají za čest takový vrcholový závod posuzovat. Stejně tak pomocníci a figuranti fungují tzv. za stravu a ubytování.

V závěru dnešního povídání bych jen několika slovy rád připomenul všem zájemcům o výcvik v TARTu, aby si práce instruktorů a figurantů vážili, protože tito lidé to dělají jako svého koníčka a ve svém volném čase, mnohdy na úkor svých rodin a bez ohledu na finanční náročnost.




Copyright © Jan Dubový, 2001-2011 - Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.